Kilian Ignatz Dientzenhofer
Navzdory velkému věhlasu, který Dientzenhofer ve své době sklidil, toho o jeho životě a vzdělání příliš mnoho nevíme. To, co se předává, je jeho neobvyklé vzdělání. Dientzenhofer hovořil šesti jazyky. Navštěvoval gymnázium a univerzitu. Původně si prý chtěl zvolit duchovní povolání a teprve pak se dostal k architektuře. Ve 20 letech byl ve Vídni u Fischera von Erlacha. Cesty ho zavedly daleko, jen v roce 1722 zůstal v Praze. Ve Vídni získal vzdělání. Pravděpodobně pracoval také pod vedením Johanna Lucase von Hildebrandta, v každém případě je jeho vliv jasně patrný. Není vyloučeno, že se seznámil i s Paříží.
Od roku 1720 postavil v Čechách, na Moravě a ve Slezsku téměř nevyčíslitelné množství kostelů. Na rozdíl od architektury jeho otce, která ze stavebního řemesla přerostla do sféry vysokého umění, má jeho architektura dvorně-mezinárodní charakter. Na jeho dílech zpočátku ulpívá rys chladné, vědecké reflexe. To je patrné zejména na jeho prvních stavbách, které realizoval v Praze v letech 1720-25 (vila Amerika, 1720; kostel Uršulinek na Hradčanech, 1720-28; kostel sv. Tomáše na Malé Straně, přestavěný kolem roku 1725). Barokní formy ustupují nebo působí jako dekorativní složky. Jeho klášterní a palácové stavby si vždy zachovávají jistou dvorně-kosmopolitní eleganci. Přesto ve svých pozdějších církevních stavbách neobyčejně šťastně spojil rodný český formální jazyk svého otce a Santiniho Aichela s dvorským vídeňským stylem.
Jestliže se Dientzenhofer zpočátku jeví jako neosobní eklektik, v jeho stavbách postupně převládají formy ležící v Guariniho linii a vznikají tak velkolepá díla jako klášterní kostel ve Wahlstattu (Slezsko) 1730 až 1732; Jana “na skalce” v Praze-Neustadtu kolem roku 1730; kostel svaté Máří Magdalény v Karlových Varech v roce 1732; jako předchůdci kolem roku 1725 kostel svatého Bartoloměje v Praze a farní kostel v Počaplech, které jsou určeny jednotným pohybem všech částí. Není snadné pochopit, co je na Dientzenhoferově umění zvláštního. Jeho architektura se v různých sférách vlivu proteanicky mění, a přesto nelze popřít její osobní velikost.
Preferovanou základní formou jeho kostelů je centrální stavba, zatímco jeho otec byl ovlivněn místními stavebními typy: Konstrukce stěnového pilíře a galerijní sál. To také určilo dvě velké církevní stavby jeho pozdějších let v Praze, v nichž místní české prvky opět ustupují ve prospěch nadnárodních: sborovou budovu svatého Mikuláše na Malé Straně s velkou dominantní kopulí a kostel svatého Mikuláše na Starém Městě. Pokud jde o šlechtické paláce, Dientzenhofer postavil palác Sylva-Tarouca na pražském Grabštejně, palác Kinských na Staroměstském náměstí, pavilon ve staré botanické zahradě a Portheimský pavilon na Smíchově.
