Prorůstání – od země k zemi
Land art – Umění určené k zániku
Když se příroda spojí s uměním, vzniká nepřirozený vztah. Pokaždé, když člověk postaví na nějakém vrcholku památník, dává celé scenérii určitý význam, který jí není vlastní. Vrch i jeho okolí díky stavbě získávají význam, který jim nijak neposlouží ani neprospěje. Tato nově vnucená podstata je přesně tím, co francouzský kulturní teoretik Jean Baudrillard definoval jako „zpodobnění“ (simulacrum) – to, co zakrývá pravdu; věc odtržená od svého původního bytí. Někdy lidé do přírody umísťují monumenty náboženské povahy. Jindy prostřednictvím památníků odkazují na klíčové okamžiky dějin. V obou případech se náboženství či historie jakožto přírodě nevlastní motivy rozléhají po krajině a neustále na ni působí svým psychologickým vlivem.
Současné umění umístěné v přírodě, díla s přírodou interagující nebo vytvořená záměrné pro dané místo v krajině mají na celkovou scenérii často menší dopad než již zmíněné památníky. Jedním z důvodů by mohla být skutečnost, že dnešní umělci nepracují s motivy náboženství a historie. Umělci věnující se sochařství a krajině se často snaží hledat harmonii mezi obrazem přírody a do ní integrovaného uměleckého díla. Samozřejmě jsou v rozporuplné situaci. Názor, že land art je mizející uměleckou formou je z určitého pohledu pragmatický a je reakcí na stále větší nedostatek prostoru a příležitostí pro umělce, kteří v tomto oboru působí, a na jejich malé zastoupení v oblasti umění obecně.
Na druhou stranu už od doby, kdy se land art v šedesátých letech dvacátého století prosadil, umělci věnující se této formě chápou proces postupného mizení jako smíření se s vlivem přírody na umělecké dílo: přirozená obnova vegetace, eroze, neustálé vystavení přírodním živlům, klimatickým změnám. Skvělým příkladem umění, které se ze své podstaty podřizuje určujícímu vlivu přírody, je projekt „La Ribaute“ Anselma Kiefera, kterému je věnován dokumentární film Sophie Fiennesové „Over Your Cities Grass Will Grow“ („Vaše města zarostou travou“) z roku 2010. Kiefer vychází z myšlenky, že jeho díla jsou živými věcmi, jejichž změny mohou probíhat v geologicky pomalém tempu. Jeho cílem je vytvořit fragmenty nebo jen z poloviny uspořádané výrazové prostředky: neúplná díla, odkazující na pomíjivost všeho ve fyzickém světě. „La Ribaute“ je zastřešující označení pro desítky samostatně vytvořených monumentálních betonových věží, nespočet vyhloubených jeskyní a vykopaných labyrintů, které se nachází na ploše 14 hektarů. Tento apokalyptický dystopický komplex podobající se samostatnému městu je nyní opuštěný, pomalu zarůstá a pohlcuje jej příroda. Občas se některá ze staveb zřítí a zůstanou po ní jen ruiny. Tento proces je součástí Kieferova polo-autonomního projektu.
Putovní výstava „LandArt/Prorůstání – od země k zemi“ zdůrazňuje potřebu dialogu o významu land artu a podporuje jeho rozvoj mezi mladými umělci. Zahájit debatu o umění, které mizí, je důležitější, než by si člověk mohl myslet. Ve většině případů se zdá, že land art jednou z velmi mála uměleckých forem, které jdou doslova proti všem komerčním tendencím, představují výzvu pro uchovávání uměleckých děl a zpochybňují institucionální výstavní formáty. Jak vystavovat umění, které je vytvořeno k tomu, aby bylo prezentováno venku, nebo – přesněji řečeno – které existuje ze své podstaty v přirozeném vztahu s přírodou? Z tohoto důvodu zde mohu návštěvníkům nabídnout pouze dojmy z land artu zprostředkované fotografiemi samotných děl umístěných v přírodě. Zde s námi nejsou.
kurátor Jan Van Woensel
únor 2020, Plzeň – Praha
Úkryt
prof. Jiří Beránek
„Má nikdy nekončící touha po útěku, někam pryč – do úplného ticha. Tentokrát se podhrabávám pod obrovský kámen. Nebude mi stačit jen místnost. Alespoň začnu – chodbu do jiného světa.“
Fotograf
Vojtěch Aubrecht
Síla života
Petr Filip
„Nejasný původ otisku neznámého nástroje v žulovém masívu, který se objevil po odhrnutí skrývky, tedy půdy, překrývající budoucí žulový lom.“
Fotografka
Tereza Dudíková
Čas to přírodě vrátit
Adam Trbušek
„Dílo je nositelem úvah nad vznikem a zánikem, konstrukcí a destrukcí, zodpovědností a lhostejností.“
Fotografka
Tereza Dudíková
Ztracená souvislost
Jakub Šik
„Dle mého názoru činnost člověka až do 19. stol. a někde do 50. let 20. století českou krajinu spíše obohacovala, než ničila. Dnešní agrárně-industriální výdobytky vedou bohužel k určitému životnímu postoji, a to docílit bez ohledu na životní prostředí co nejvyšší životní úrovně. Dochází k nezájmu o prostředí a k degradaci celých krajinných celků.“
Fotografka
Tereza Dudíková
Prohnutí
Šimon Beránek
„Dokonce i kámen se prohýbá pod tíhou času. Skála se hroutí. Ani s pomocí silného živého stromu ji nelze zastavit. Ovládá mne pocit neustálé proměny.“
Fotografka
Tereza Dudíková
Uprooted Vertical [Vyvrácená vertikála]
Tereza Fišerová
„Instalaci tvoří dva prefabrikované ocelové stožáry, z nichž jeden zaujímá sobě vlastní vztyčenou pozici a druhý leží padlý opodál. Prvotním impulsem k vytvoření této kompozice byla autorčina vzpomínka na český les a volně ležící smrkové klády natřené sytě růžovým insekticidním roztokem. V přímém kontrastu se zde nacházel stále živý, zelený lesní porost a již mrtvá torza stromů napadaná kůrovcem.“
Fotograf
Václav Marian
I am not Paula [Nejsem Paula]
Herta Wimmer Knorr
„Ženské torso je složené z asi 2 m vysokého železného pozinkovaného skeletu, jehož povrch je potažený materiálem z plastových lahví. Tento za denního světla se lesknoucí potah je v noci z vnitřku osvícený pomocí LED. Klasické torso je plastovým potahem znehodnoceno. Plastové lahve jsou na druhé straně tímto zpracováním zhodnocené podle mota: ‚trash to treasure‘.“
Potapěč
Hanna Regina Uber
„To, co nás spojuje i přes státní hranice, jsou zásadní otázky, elementární témata. Socha „potápěče“, která váží tuny, se zaobírá rozpolceností mezi ochranou a omezováním, stejně jako otázkou, kým vlastně jsme za tou schránkou, kterou prezentujeme navenek. Nabarvená dřevěná skulptura nabízí mnoho asociací. I pronikání do námi neznámých a nových světů… duševně i tělesně. Tím se stává potápěč „psychonautem“, který opouští svůj obvyklý životní prostor nebo svou obvyklou smyslovou rovinu, aby se ponořil do jiného světa.“
Vzkaz v láhvi
Herta Wimmer-Knorr
„Socha je vyrobena z kovu a stovek PET lahví. Mohla by plout řekou Vils a Naab do Dunaje, až by nakonec doplula do Černého moře. Chce přinášet zprávu, že PET není jen odpad, ale také hodnotný materiál. Nedává smysl s ním plýtvat, ale recyklovat ho a vytvářet, například, nová umělecká díla.“
Fotograf
Václav Marian
Digital dawn
Hanna Regina Uber
„Instalace tematizuje počátek digitální doby. Instalace představuje digitální červánky s různými barevnými odstíny. Skleněné tvárnice naplněné glykolem a inkoustem symbolizují pixely na silně zvětšené digitální fotografii.“
Fotograf
Kryštof Novotný
Quercus & Tilia
Kateřina Kubalová
„Vycházela jsem ze Zlaté stezky, která městem Vilseck vedla, propojovala Evropu a státy i jednotlivce obohacovala o suroviny, kulturu a zkušenosti. Celkový tvar objektu vychází ze společného otevřeného prostoru – nenuceného průchodu mezi dvěma subjekty.“
Fotograf
Václav Marian
Plachta hnaná větrem osudu
Koncept
Benedikt Tolar
Realizace
Benedikt Tolar, Josef Barták, Jakub Čůzy
„Plachta, která může být dočasným přístřeším, ale také plachta s ráhnem pomyslné lodi (života), která je hnána větrem osudu, a která na nějaký čas zastavila právě tady v Bügellohe.“
Fotografka
Tereza Dudíková
Co vidím, už tu není
Eliška Pánková
„Dílo je ve výsledku abstraktní kresbou. Ta se odehrává na stěně kaple sv. Felixe v Klenové. Krytina vytvořena na míru pro kapli se skládá z porcelánové a dřevěné krytiny.“
Fotograf
Kryštof Novotný
Objekt 421
Tereza Fišerová
„V blízkosti hradeb Klenové bylo vytvořeno fiktivní archeologické naleziště, uvnitř kterého čekají na svoji přeměnu betonové pytle vyskládané do krychlového monolitu.“
Fotografové
Kryštof Novotný, Vojtěch Aubrecht
Tůně jako oázy života
Vojtěch Jakimiv
„V kopcovité krajině v okolí Klenové jsem se rozhodl uskutečnit landartovou realizaci, která pracuje s něčím, co je zejména v dnešní době čím dál více vzácné a výjimečné. Do místní pahorkatiny jsem zapustil objekty půlkulového tvaru, jež jak doufám budou stimulovat dávno vyschlé lesní tůňky, kaluže a zásobárny vody, které vždy byli darem života pro mnohé obyvatele oněch míst.“
Fotografka
Tereza Dudíková
Jilm
Kateřina Kubalová
„Tělo tvoří jeden celý šumavský jilm převedený do kompaktního tvaru objatého statickým arboristickým lanem, které ho usměrňuje a zároveň drží pohromadě. Dva subjekty tvoří objekt, v němž dochází k prorůstání s relativní převahou. Jilm je navracející se silná dřevina, která kvůli šířící se nemoci téměř vymizela. Má schopnost zavírat rány a zbavovat tělo zanícení. Arboristické lano zastupuje arboristu pečujícího a udržujícího rovnováhu stromů a jejich okolí.“
