V podzemí dolu Dyleň, bez data
Foto: Hornické muzeum Planá
Přilba z Hornického muzea Planá, používaná v „Západočeských uranových dolech“.
Na boční straně byl připevněn osobní dozimetr, mikrofilmové zařízení pro měření dávky záření.
Foto: IKom Stiftland
“Když jsem poprvé držel v ruce příklepovou vrtačku, myslel jsem, že to nedokážu,” vzpomíná český horník Jan Teplík. Z vibrací mu znecitlivěly ruce. Práce v podzemí byla náročná a neznámá i pro horníky na německé straně. Neustále kapající voda, manipulace s těžkou technikou a vydýchaný vzduch v podzemí určovaly stavební a trhací práce. Jak vypráví horník Willibald Kraus, dělníci v Mähringu se sami chopili iniciativy a koupili si potápěčské bundy proti neustálé vlhkosti – náklady hradil podnik.
Jako ochrana před ozářením měli čeští i němečtí horníci zakázáno v podzemí kouřit, pít a jíst. Nebylo to vždy dodržováno, kontroly byly laxní. Jan Teplík říká: “Uran není zdraví prospěšný, proto to všichni chtěli dělat jen jeden nebo dva roky.” Mzdy, které byly mnohonásobně vyšší než jinde, převážily misky vah ve prospěch prodloužení. Na rozdíl od padesátých a šedesátých let se však podle něj ochrana před zářením později zlepšila. “Za mých časů, pokud jste se předávkovali radiací, jste byli přeloženi například nad zem nebo na konstrukci šachty.” Přesto si nelze nevšimnout, že mnoho jeho kolegů předčasně zemřelo.
