Šachta I dolu Dyleň v přísně střeženém hraničním pásmu, bez datace
Důl Dyleň byl později přejmenován na “Důl pohraniční stráže”. Nápis na budově vlevo zní “Jednotně v práci – jednotně při ochraně státní hranice”.
Foto: Hornické muzeum Planá
Důl Dyleň se nacházel přímo na “železné oponě” v několik kilometrů širokém hraničním pásmu, které bylo až do roku 1990 veřejnosti nepřístupné. Aby se zabránilo útěkům na Západ, byli všichni zaměstnanci dolu prověřováni z hlediska politické spolehlivosti. “Tehdy to bylo velmi přísné,” vzpomíná Petr Bubák, který pracoval v Zadním Chodově a na Dyleňi. Horníci byli do práce sváženi autobusy a denně kontrolováni pohraničníky. Kdo u sebe neměl propustku, musel se vrátit. Navzdory všem kontrolám je doloženo několik útěků dyleňských horníků na Západ.
“Vzdálenost mezi doly Wäldl a Dyleň byla jen několik set metrů,” vzpomíná bývalý horník Herbert Rath z Mähringu. “Někdy jsme si večer dávali znamení baterkou,” dodává další. Němečtí horníci mohli vidět, jak české dělníky odvážejí do práce autobusy. “Když byl klid, slyšeli jsme hluk odtamtud z podzemí,” vypráví Petr Bubák. Bývalý horník zná obě strany: Díky tomu, že jeho žena byla německého původu, mohl se v roce 1981 přestěhovat do západního Německa. Po sedmi letech v “západočeských uranových dolech” se opět nechal zaměstnat u těžební společnosti v Mähringu. “Práce byla téměř stejná, jen bylo všechno mnohem menší”.
