V Mähringu a Poppenreuthu byla těžba uranu zastavena v roce 1983 – tentokrát již nadobro. Na konci 70. let se cena uranu na světovém trhu opět propadla. V Mähringu výnosy pravděpodobně zdaleka nesplnily očekávání. “Když to po odstřelu měřili Geigerovým čítačem, bylo jim to vidět na tváři,” vypráví bývalý horník Willibald Kraus. “Když šéf zkřivil obličej, věděli jste, že hodnoty nejsou dobré.” Většina horníků z Poppenreuthu a Mähringu dostala odstupné a hledala si nové živobytí. V Mähringu byl až do roku 1989 provozován “haldový louh”: K získání koncentrátu z několika tisíc tun “Armerzu” byla použita kyselina sírová. Na začátku 90. let 20. století byly šachty v Poppenreuthu a Mähringu podle přísných předpisů na ochranu životního prostředí vyplněny betonovou pokrývkou a zbytky byly uzavřeny na monoskládce. Náklady na tuto akci nesl stát; společnost Gewerkschaft Brunhilde se v roce 1991 dostala do insolvence. Státní úřad pro životní prostředí dodnes zkoumá výluhy ze skládky – žádné nebezpečí pro životní prostředí nehrozí.
Co zůstalo více než 30 let po ukončení těžby uranu na hraničním hřebeni? Bývalé doly Dyleň, Wäldl a Höhenstein již dávno zarostly trávou a stromy. Stopy po těžbě uranu rozpoznají jen zasvěcení. Na německé straně zůstala jen hrstka bývalých horníků, kteří o této době mohou vyprávět. Z rozhovorů vyplývá, jak důležité pro ně toto období života bylo. “Podle mého názoru nebylo správné, že jsme se později už nikdy nesešli,” říká Willibald Kraus.
Na počátku 90. let minulého století skončily také doly Dyleň a Zadní Chodov. Po pádu komunismu již státní podniky nemohly konkurovat těžbě uranu v Kanadě nebo Jihoafrické republice. Krátce po ukončení “Západočeských uranových dolů” otevřeli bývalí horníci v roce 1995 v Plané hornické muzeum. Dlouhá léta ji vedl Jan Teplík, který dodnes pořádá pravidelné prohlídky a stará se o návštěvníky. “S těžbou vlastně žiji dodnes,” říká. Horníci ze “Západočeských uranových dolů” se každoročně v červnu scházejí na setkání v Plané.