Rok 1968 z mnoha perspektiv

Co svého času sjednocovalo mladou generaci v Československu a v Německu? Při jedné pódiové diskuzi, moderované Thomasem Vieweghem (Bavorský rozhlas) to trefně vystihl bývalý šéfreportér novin Der Neue Tag Wolfgang Houschka: “Dlouhé vlasy a hudba”. Beatles a Jimi Hendrix, Bob Dylan a Joan Baez tvořili své songy pro všechny na této planetě. Jenže: “My jsme směli poslouchat ‘Sergeant Pepper’, ‘Blowin’ in the Wind’ a ‘Hey Joe’. Za Železnou oponou byly tyto desky pro diskžokeje, ale v obchodech nebyly k mání.”

To byly tedy rozdíly. Přesto za Dubčeka tály ledy, udržované komunisty pod bodem mrazu. Přišlo jaro. Až do onoho 21. srpna 1968, kdy sem vtrhli Rusové. Jsou zde dva svědkové doby, kteří si to pamatují tak, jako kdyby se tento násilný akt proti lidské svobodě odehrál teprve včera: Žurnalistka Lída Rakušanová z Českých Budějovic a evangelický duchovní Zdeněk Bárta z Prahy. Ten rovněž podepsal Chartu 77.

Holé zděšení 
Když se ujmou slova, je zřejmé: Tam na druhé straně v sousední zemi se stalo něco, co mladí lidé v Západní Evropě nemohli ani zčásti posoudit. Vyjádřeno jednou větou Lídy Rakušanové: “Moje máma řekla: ‘Znovu nás obsazují.'” A ona, mladá studentka, tázavě odvětila: “Němci?” Nikoliv, zněla odpověï: “Tentokrát Rusové.”

Jedna žena a její pohnutý životní příběh. Radost z počínajícího uvolňování a “najednou čitelných novinových článků” ustoupila holému zděšení. Mladá Češka z Českých Budějovic odjela se svým pozdějším manželem do Německa. “Z lásky”, jak přiznává. “A nikoliv proto, že bych měla pocit, že musím zemi ihned opustit.” Neboť mnozí jiní zůstali a pokusili se klást nenásilný odpor.

Dusno tisíce let
Obhajoba svobody a demokracie. Zdeněk Bárta popisuje, co cítil tváří v tvář hlavním tanků, hrozivě namířeným na masy lidí: “Tady bylo něco brutálně potlačeno.” Předtím se “hodně diskutovalo” a toužebně doufalo, “že tento led roztaje a vše dobře skončí.” Vedlo toto potlačení Pražského jara “komunisty s kamennými tvářemi” na hornofalcké straně k intenzivním debatám u tehdejší mládeže? Upřímnou odpověï dává dlouholetý starosta Schönsee Hans Eibauer. “Spíše ne” připomíná a líčí, jak se sám svého času v jednom řádovém internátu v Chamu musel prát s pojmem “svoboda”. Dusno tisíce let, na které si tenkrát stěžovala německá mládež, dostal také pocítit. Nato nechal Eibauer jako šéfredaktor školních novin rozdat letáky proti úzkoprsosti představených školy.

Popisy poměrů na této a oné straně závor. “Pro mne”, říká Wolfgang Houschka zcela na závěr, “byl rok 1968 jeden z nejdůležitějších v mém životě”. Neboť tenkrát učinil v jednom plzeňském mládežnickém hotelu zkušenost, která mu dodnes zůstala v paměti. Když on a jeho dva přátelé z Amberku seděli v džínách a květovaných Flower-power košilích v jídelně a popíjeli krymský sekt, zbývající mladí hosté na ně zírali. Byli z Československa a NDR. Pak se jeden z nich zvedl od vedlejšího stolu, přešel k nim, posadil se a řekl: “Jak dlouho chcete ještě předvádět toto nafoukané chování?” Houschka k tomu vysvětlil: “My jsme měli podle tehdejšího měnového kurzu peněz bez konce. A tito lidé museli každou korunu a každý fenik několikrát otočit”.

Poučení do života – udělené v roce 1968. Pro ty, kteří měli to štěstí, vyrůstat ve svobodné části Evropy a kteří si neuměli představit, jak to chodilo za Železnou oponou. Pestré košile a džíny zůstaly tenkrát v Československu. A v hotelovém pokoji jsme společně vyprázdnili láhev Jacka Danielse.

Zdroj: Der Neue Tag / Wolfgang Houschka