Prezident P.E.N.Klubu Jiří Gruša v CeBB | 15.10.09

Původně se měl spolu s Jiřím Grušou na autorském čtení “Literární setkávání” podílet i jeho kolega spisovatel a přítel Erich Loest, který chtěl číst ze svého nového románu “Löwenstadt” (“Lví město”). Avšak Loest musel svou účast na poslední chvíli kvůli nemoci zrušit. Autorské čtení bylo jednou z akcí Centra Bavaria Bohemia (CeBB) u příležitosti jubilea “1989 – 2009: 20 let sametové revoluce | 20 let pádu železné opony”.

Jiří Gruša, který je ještě do prosince 2009 prezidentem Mezinárodního P.E.N. Klubu, četl první kapitolu ze svého ještě nezveřejněného deníku, ve které popisuje svůj osobní pohled na prosinec 1989. Pracovní název jeho knihy, která by měla vyjít na podzim 2010 v nakladatelství Residenz, zní “Jiří Gruša als Botschafter” (“Jiří Gruša jako velvyslanec”). “Po čtení můžeme ještě diskutovat. A když nebudete chtít, tak mě vyhostíte, na to už jsem zvyklý”, informoval Gruša s úsměvem. A přece se za touto ledabyle znějící větou skrývá hodně o životě českého spisovatele, něco, co on sám označuje jako jeho “2 životy”.

Po cestě do Toronta v roce 1980 mu bylo české státní občanství odejmuto. Toto nebezpečí předpokládal, dokonce se předem radil s Havlem, ale nakonec toto riziko podstoupil, aby “riskoval něco nového”. V roce 1983 získal Gruša německé státní občanství. Změny v jeho vlasti, které nakonec vedly ke společenskému a politickému převratu, vnímal jenom okrajově.
Dne 17.11.1989 slyšel děsivé zprávy, že mladí lidé pokojně demonstrující Prahou byli opakovaně zbiti. V těchto dnech byl Jiří Gruša stálým hostem velvyslanectví v Bonnu, aby dostal povolení ke vstupu do země. Vyjadřoval tam také svojí nespokojenost s tím, že Václav Havel je znovu ve vězení.

Na tranzistorovém rádiu hledal české vysílání a najednou slyšel živý přenos z demonstrací na Letné v Praze. Mluvil tam jeden řečník před milionem lidí a také před Jiřím Grušou, který čekal v Bonnu na své povolení ke vstupu do země.

A najednou skandovala masa “Pusťte Grušu sem! Nechte ho se vrátit domů!” Dne 1. prosince 1989 mohl Gruša vycestovat do své vlasti, směl zůstat 48 hodin na pohřeb svého staršího syna. Jeho žena Sabine si předtím koupila kozačky a stěžovala si: “Proč musí být taková nevlídná zima, když se dějí revoluce?”. Na hranicích jednali čeští celníci s Grušou jako by byl Němec, prošacovali ho a prohledali všechny knihy, které s sebou měl. Avšak jeden úředník se zeptal, jestli by mezi nimy nebyla kniha od Havla, kterou by měl Gruša ještě jednou. Pro Grušu to byl důkaz: Když se i takoví lidé po tom ptají, tak se něco změní.

Již v roce 1972 měl Jiří Gruša ve své vlasti zakázáno psát, byla to pro něj rána osudu. Jako český emigrant byl nakonec “autor, který ztratil svůj jazyk”, na rozdíl od německy a anglicky mluvících autorů, kteří podle jeho názoru “mohli psát všude”. Gruša se proto rozhodl psát německy.

V návaznosti na autorské čtení se před početnými návštěvníky v klenbové hale CeBB spisovatel postavil otázkám publika. Během vzrušující diskuze hodnotil aktuální politickou situaci v České republice, prezidenta Václava Klause, kterého popsal jako “mistra negativních nadpisů”, vztah k sousednímu Slovensku (“My máme Klause a Slováci mají euro!”) a Evropskou unii, “dobrá instituce a prostředek pro propojovaní”, neboť “nic jiného nemá šanci.” Ke vztahu mezi Bavorskem a Českou republikou se vyjádřil optimisticky: “Bavoři dali světu papeže. Proč ne usmíření s Čechy?”.

Jiří Gruša byl po sametové revoluci český velvyslanec v Německu (1990 – 1993). Od června do listopadu 1997 byl český ministr školství, od 1998 do 2004 byl velvyslanec v Rakousku, od roku 2004 je prezidentem Mezinárodního P.E.N.-Klubu. Od roku 2005 do roku 2009 byl Jiří Gruša ředitel Diplomatické akademie ve Vídni. Teï by se chtěl zcela věnovat psaní.

Od Jiřího Gruši vyšly mj. následující knihy, které byly ke koupi ve stánku z knihkupectví Rupprecht
Návštěvníci využili příležitosti a nechali si knihy od autora podepsat.

• Gebrauchsanweisung für Tschechien und Prag (Česko – návod k použití), nakladatelství Piper

• Glücklich heimatlos. Einblicke und Rückblicke eines tschechischen Nachbarn(Šťastný bezdomovec), nakladatelství Hohenheim

• Als ich ein Feuilleton versprach, nakladatelství Czernin.

Odkaz na fotky z večera