Něco navíc!

Plánovač tras ukazuje, že vzdálenost mezi partnerskými městy Planou u Mariánských Lázní a Tirschenreuthem činí 36,3 kilometru. Jízda autem mezi oběma městy podle internetového vyhledavače trvá 41 minut. Je to kousek. Tento kousek už nepřetíná hranice dvou politických bloků jako ještě před třiceti lety, kdy ti šťastnější, kdo hranicí směli projet, museli připočítat asi tři hodiny na hraniční kontrolu a hodinu na okliku, protože dnešní hraniční přechody neexistovaly. Přesto mezi oběma městy zůstává hodně rozdílů.

Největší rozdíl asi spočívá v tom, že Češi doma vydělávají třetinu, v nejlepších případech polovinu toho, co jejich němečtí sousedé. Tento rozdíl se snadno pozná, když se projdete v obou městech po náměstí a jeho blízkém okolí a podíváte se, jaké zboží a služby se za kolik nabízejí a jaké ceny nemovitostí se objevují na vývěskách.

Jedno ale mají obě města společné. I při letmé návštěvě vidíte vůli zlepšovat podobu města a kvalitu života v něm. Vidíte výsledky dosažené v nedávné době: opravená náměstí, zvelebený veřejný prostor, nabídku sportu a kultury. Každý to dělá po svém a podle rozdílných finančních možností i organizačních tradic. Ale ta chuť a vůle jsou přítomné a zvou každého, aby se na nich podílel.

V této dokumentaci předkládáme rozhovory vzniklé v rámci projektu Založení muzea a kulturního volnočasového prostoru někdejší šlikovské mincovně, který byl podpořen Česko-německým fondem budoucnosti u příležitosti Českoněmeckého kulturního jara 2017 (program Sezóna česko-německých kulturních start-upů). Setkávají se tu lidé, kteří žijí kousek od sebe, a povětšinou se osobně nepotkali. Myslím, že se nám v rámci projektu povedlo oslovit opravdu reprezentativní osobnosti, které mohou sáhnout do paměti nebo, jsou-li mladší, nějakým způsobem profilují místo, v němž žijí.

Práce na tomto projektu mi jako autorovi rozhovorů přinášela velké potěšení. Když děláte rozhovory nebo reportáže, na začátku nic nevíte a na konci máte pocit, že víte úplně všechno. Takový pocit je samozřejmě nepravdivý.

Bylo ale úžasné uvědomovat si, že v Plané gymnázium zavřeli, v Tirschenreuthu postavili. Že muzeum v Plané bylo zrušeno, v Tirschenreuthu založeno.

Bylo velmi zajímavé dovědět se, že v Tirschenreuthu stoupl po válce počet obyvatel o třetinu, přechodně dokonce o polovinu, a právě sudetští Němci tu založili si šedesát firem, zčásti v oborech, ve kterých se místní lidé nevyznali.

Lidé na české straně, ve městě, kde se téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo, po válce prošli množstvím radikálních změn. Ti, kdo se v Plané nakonec usadili, byli po válce už několikátou vlnou, která městem prošla. První vlna jen pobrala, co se dalo odvézt, a zmizela. Lidé dostávali půdu a živnosti, spláceli je státu, pak jim je stát sebral. V závěrečných letech socialismu československý stát v západních Čechách investoval do rozvoje zemědělství, nastavěly se kravíny a vepříny, nakoupila se technika. V letech po revoluci tyto podniky povětšinou zkrachovaly. Získal jsem pocit, že se na české straně bude dařit výborně, když politické podmínky dovolí, aby se tu neplýtvalo, nebo alespoň méně plýtvalo silami a lidským potenciálem. Plané se momentálně daří nejlépe od roku 1938.

Ze všech rozhovorů mi vyplynulo jedno obecnější poučení. V menších městech nesmírně záleží na tom, co někdo udělá navíc. Kdyby se do Plané nevrátila paní Blanka Borůvková, která v Praze působila jako úspěšná kulturní manažerka, prostě by nevznikl respektovaný festival Výletnění a nekonala by se řada pozitivních změn ve městě a v jeho okolí. Kdyby pan Eberhard Polland v mládí nezačal sbírat staré fotografie, nevznikly by knihy z řady Damals in Tirschenreuth, které všem zprostředkují vhled do minulých časů. Kdyby se pár lidí neseznámilo při divadelní hře z dějin města, nevzniklo by společenství, které v Tirschenreuthu hraje výborné moderní divadlo. Kdyby pan učitel Staněk v Plané netrval na tom, že bude pracovat s dětmi, přestože byl po roce 1968 politicky zlikvidován, dost tehdejších dětí by nepoznalo krásu sportu a zdravotní účinky rehabilitačního cvičení. Takto se dá pokračovat od jednoho rozhovoru ke druhému. Často je rozhodující jeden člověk. Když se najde a dostane prostor, dějí se dobré věci. „Udělat něco navíc“, to je v mých očích vzkaz této dokumentace.

Ptal jsem se lidí, jak vnímali a vnímají hranici. Hranice mezi politickými bloky byla na české straně nejen zadrátovaná a horečnatě střežená. Byla to také hranice, na níž se pěstovala kultura nenávisti k těm, kdo žili na druhé straně.

Čísla obětí jsou i zde hrozná. Na hranicích, v československé části železné opony, v letech 1948–1989 zahynulo nejméně 584 vojáků. Z toho 185 jich spáchalo sebevraždu, 243 zahynulo následkem nehod a úrazů, 39 následkem postřelení. 47 následkem výbuchů min, granátů, při manipulaci s trhavinami, po zásahu elektrickým proudem. 11 příslušníků Sboru národní bezpečnosti a Pomocné stráže zemřelo při přímém střetu s „narušiteli hranic“. Jako nejnižší počet těch, kdo zemřeli při pokusu přejít hranici, se udává 280 osob, poslední výzkumy ale pracují s vyššími čísly.

Všem, kdo na této hranici umřeli, i všem, kdo tuto hranici přejížděli ve vlacích do koncentračních táborů či ve vlacích nuceného vysídlení po válce, by měly být věnovány tyto malé rozhovory o naději, kterou dnes máme jako sousedé u otevřené hranice. Usadit se na druhé straně dnes smíme ze dne na den.

Můžeme mít různé názory na to, proč a co se v minulosti stalo, i na to, kdo a za co mohl. Nejdůležitější ale je, aby se některé věci neopakovaly a my se z doby nesvobody něco naučili pro náš čas. Jak dlouho ještě zůstane hranice bez kontrol, se dnes opět ukazuje jako otázka. Možná jsme jen pár let mohli žít ve výjimečně uvolněné době.

Partnerská města Planou u Mariánských Lázní a Tirschenreuth spojuje jedinečná přeshraniční svatoanenská pouť. Téma pouti by se mělo objevit v připravovaném muzeu v Plané. Podobě muzea byla věnována koordinační setkání, která také v rámci projektu financoval Česko-německý fond budoucnosti. Muzeum se tímto projektem a pomocí rozhovorů stalo o dost reálnějším a hmatatelnějším co do profilu i tematického zaměření. Chtěli bychom, aby v Plané vznikl prostor, kde zvláště mladí lidé budou moci zažít něco z moderních dějin tohoto regionu.

Starostka Plané Martina Němečková a místostarosta Pavel Nutil ve volbách v roce 2018 velmi přesvědčivě obhájili své mandáty. Mají tedy možnost výsledky tohoto projektu, společně se studií, kterou si město dalo vypracovat ještě před tímto projektem, posunout blíže realitě. Přejme jim i sobě hodně sil.

Za velkou trpělivost a empatii děkujeme panu Martinu Hořákovi z Českoněmeckého fondu budoucnosti.

Za možnost pracovat pro města, kde je vidět vůle ke změnám k lepšímu, si dovoluji poděkovat jménem realizačního týmu, do něhož kromě mne patřili Ludwig Bundscherer, pak Kařeřina Binková a Kamila Jůzlová.

Jan Šícha