Žijeme pospolu, nosíme kroj, mluvíme nářečím, a myslím si, že je to moderní

Rozhovor s Ludwigem Bundschererem

Pane Bundscherere, jak se novinář dostane k muzeu?
Přes místo na turistických informacích města Tirschenreuthu, které je spojené s místem šéfa muzea. Ucházel jsem se o ně, protože jsem chtěl zpátky domů. Pocházím odsud, chtěl jsem tady žít, a když budu mít rodinu, chci, ji mít tady. Nemám už chuť pobývat ve velkých městech, což s sebou nese fakt, že jsem profesionální novinařině musel dát sbohem. Svůj nový profesionální domov jsem našel také tady v muzeu.

A co vás sem tak žene?
Myslím, že srdce. Každý z Horní Falce žije tam, kde jste vyrostl. Miluje kameny a stromy, pole, louky a krávy, vlastní dům, pokud možno bez sousedů, a samozřejmě miluje naši řeč. Když jsem s naším nářečím přišel na univerzitu, nikdo mi nerozuměl. Spisovnou němčinu jsem se naučil až tam. Moje docentka mi řekla, že svým hlasem můžu plnit sály, ale nikdo mi nebude rozumět. Prý musím okamžitě přerušit kontakt s každým Bavorákem. Na univerzitě jsem se naučil pohledu zvenku a teď jsem rád, že zas mám pohled zevnitř.

Kde jste studoval?
V Jeně. Ve východním Německu. V Bavorsku se za studium platilo, a to jsem si nemohl dovolit. Studoval jsem také v Lipsku a jeden rok i v Bamberku. V Durynsku, Sasku a Sasku-Anhaltsku jsem strávil skoro deset let.

Kdy jste v Jeně studoval? Byla tam ještě cítit stará NDR? Studoval jste v tom děsném východoněmeckém kulatém mrakodrapu, který v Jeně za NDR postavili na místě historických domů?
Historické domy v Jeně byly roku 1945 vybombardovány a výškový dům zvaný Role keksů, o kterém mluvíte, stojí tam, kde bylo před válkou Staré město. Nestudoval jsem přímo v této budově, ale své okolí v Jeně jsem už vnímal jako čistý socialismus. Když přijdete z Bavorska, kterému vládne Křesťanskosociální unie, CSU, ze země, o které vám celý život vyprávějí, že je to země zaslíbená, a jdete na divoký východ, potkáte nejdříve paneláky, paneláky, paneláky. Tenkrát ani nebyly tak krásně renovované jako dnes, jestli se něco kolem paneláků vůbec může nazvat jako krásné. Čistý socialismus, rok 2008. Jiný svět, zajímavý svět, se spoustou rozdílů v chování lidí, což je nejvíc vidět u starší generace.

To už ale východní Němci docela dlouho žili ve sjednoceném Německu a přijímali peníze nazývané solidární…
Hospodářské aspekty, o kterých se přou dospělí, například kdo kolik platí solidárního příspěvku s východem, jsem jako student nepocítil. Tak jako tak jsem neměl peníze. Jako mnozí další jsem na univerzitě pracoval jako pomocná vědecká síla, za pět eur padesát na hodinu, takže hluboko pod dnešní minimální mzdou. Když jsou někde chudí všichni, není chudoba téma. Ve východním Německu studují téměř výhradně lidé z východního Německa. Z Bavorska se nechodí do Čech, ani do východního Německa. Trochu se to mění, ale pomalu. Když jsem začal studovat v Jeně, činil podíl studentů z Bavorska něco kolem dvou procent. Je to od nás 180 kilometrů, ne o moc dál než do Řezna, kam chodí od nás studovat skoro všichni.

A co vám v té pro Bavory mrtvé zemi připadalo zajímavé?
Myslím, že pro mladého člověka je celý svět zajímavý. Byla tam svoboda. Staré, neopravené domy, kde se dalo levně bydlet. Muselo se možná tahat uhlí, ale bylo možné mít vlastní byt. Ve městě fungovala svobodná, relativně levicová kulturní scéna. Když jsem později žil v Lipsku, dům, kde jsem bydlel, patřil doktorce z Polska. Domovník byl také Polák a rád říkal, že v Lipsku bydlí, protože je to poslední město, kde je ještě socialismus.

Potkal jste v Jeně místní osobnosti? Třeba faráře Königa, který platí jako originál levé scény, o které jste mluvil?
Potkal jsem tam hodně osobností, pana Königa samozřejmě také znám, provozuje v Jeně levicové kulturní centrum. Ještě lépe znám jeho dceru, která je v Durynsku poslankyní za Levicovou stranu. Je to někdy trochu ideologicky hodně zaujatá antifašistka. V Durynsku Levicová strana vládne, pracoval jsem tam jako parlamentní zpravodaj, hodně jsem komunikoval s lidmi v politice, často i bez mikrofonu.

Jak jste referoval o tom, že Levicová strana v Durynsku slibovala, že zastaví zbrojní průmysl se státním podílem, a neudělala to?
Zbrojní průmysl v Durinsku je velmi zajímavá kapitola. Jedna velká firma na optiku má velké odvětví pro zbrojní účely / zaměřovací optiku. Levicová strana stále prohlašovala, že zbrojní koncerny zruší, protože je proti válce. Spolková země měla v tomto koncernu podíl asi deseti procent. A tak myslím letos vznikla dceřiná společnost koncernu, ve které má ale mateřský koncern stoprocentní zastoupení. Tato dceřiná společnost se věnuje zbrojním zakázkám. Politický problém je vyřešen, protože levicově vedená země Durynsko už nemá přímý podíl ve zbrojním průmyslu. Myslím, že tak vypadá hospodářský realismus koaličního vládnutí, protože Levicová strana vládne společně se sociálními demokraty a Zelenými.

Jako parlamentní korespondent jste žil v Erfurtu? V paneláku? Protože v Erfurtu je malý a krásný, čím dál dražší, historický střed obklopený velkými sídlišti?
V paneláku jsem nebydlel, protože už jsem už vydělával, našel jsem si místo za Starým městem.

Kdy jste si řekl, že teď máte dost novinářské práce v parlamentu v Durynsku a jdete zpátky domů? Nevím. Moje přítelkyně žila tady, hodně jsem jezdil domů, se zdejšími přáteli jsem se nikdy nepřestal stýkat. Mám hodně přátel, kteří jsou zemědělci, truhláři nebo tesaři, ti všichni tady zůstali. Rozhodnutí nepřišlo najednou, spíše jsem měl čím dál větší chuť chodit zas do lesa, jezdit na kole, hledat houby. A sedět ve stanu, poslouchat dechovku a pít pivo. Také jsem chtěl do práce chodit na určitý čas a nebýt pořád k dispozici. Takže jsem, nikoli ze dne na den, ukončil kariéru a vrátil se domů.

Jaká kariéra by vás čekala?
Dostával jsem třeba nabídky k práci parlamentního zpravodaje v Berlíně pro veřejnoprávní rozhlas a televizi.

Bavila vás politická žurnalistika? Samozřejmě. Politická debata umí být zábavná i odstrašující.
Právě v Durynsku se parlamentní debaty dost změnily, po příchodu pravicové Alternativy pro Německo do zemského parlamentu…

Samozřejmě, že se debaty hodně změnily. V Durynsku působí Björn Höcke, který platí jako představitel pravicového křídla Alternativy pro Německo. Nepracoval jsem ale jako někdo, kdo vytváří mínění, ale jako někdo, kdo různá mínění zobrazuje. Vždycky jsem se snažil politické strany, které rády pracují s populistickými zkratkami nebo dokonce s nadávkami, konfrontovat s věcnými obsahy. V parlamentu se vystřihovat nedá, v mediálních zprávách ano. Snažil jsem se vystříhat vše, co není věcná debata o poltických tématech. Přicházím jako novinář s tématem a chci v souvislosti s ním prezentovat různé politické názory.

Takže jste se vrátil a skončil v muzeu. Velká změna, ne?
Muzeum je pro mě zajímavé místo, které jsem předtím neznal tak, jak je teď poznávám. Snažím se sem zvát lidi, aby zažili stejný moment pozitivního překvapení, jako jsem zažil já. Dvanáct století jsme kulturním regionem. Hodně se dochovalo. A člověk odhalí spoustu drobných příběhů. Zjistil jsem třeba, co znamená mít smůlu. Pivo se dříve uchovávalo v dubových sudech vymazaných smolou. Když se smůla uvolňovala, stávalo se, že vám ji natočili do piva. Měl jste smůlu. Před padesáti lety se to ještě dalo v Tirschenreuthu zažít, dnes nikdo neví, odkud rčení pochází.

Sídlíte tu v pěkném domě, co provoz ročně stojí?
Město Tirschenreuth platí ročně asi třicet eur na jednoho obyvatele, aby se muzeum zachovalo. Znamená to, že vedení města momentálně velmi silně chce podporovat kulturu. Tirschenreuthu se daří ekonomicky dobře, díky podnikům, které tu působí. Investice do kultury má smysl. Jsme kulturní instituce zaměřená na lokální témata, určená hlavně pro zdejší lidi.

Proč si město ve vaší osobě našlo novináře, ne někoho, kdo se zabývá přímo muzejnictvím?
Město mne primárně najalo jako vedoucího turistických informací. Muzeum se stalo mou srdeční záležitostí. Trávím tu hodně času. Mým hlavním úkolem ale je propagovat turistický region Tirschenreuth. Tato práce mě velmi baví a musím říct, že se také dobře daří. Předávám informace o naší kultuře, o naší krajině, o našem dialektu. Dělám to způsobem, který jsem se naučil jako novinář. Moderně, mediálně, digitálně

Dejte, prosím, pár příkladů, jak média lákáte, prosím. Pár hesel?
Žádná hesla, někdo, kdo pracuje v médiích, má hesel většinou dost. Chci lidem, kteří přijedou, individuálně vyprávět zajímavé věci. Tady v muzeu se najde spousta zajímavých detailů a v regionu samozřejmě ještě daleko víc. Je tu třeba místo, kterému se říká Čertova kuchyně. Je to údolí, které vede skrze žulové skály. To je typické pro náš region – les a žula. Nahoře je takzvaný obětní kotel. Kdo o něm neví, nenajde ho. Ke kotli je třeba se nejdřív vyšplhat nahoru, pak popojít dozadu, a nakonec zahnout doprava. Žádná šipka nebo cedule tam nevede. Samotný kotel je obrovský žulový kámen, v něm kulatá proláklina, dokonce s odtokem. Údajně je to dílo přírody, ale dokážete si představit, jak někdo leje dovnitř vařící vodu a v ní vaří děti. Chci tím říct, že mýtus se prodává lépe než čistě reálná výpověď:

„Podívej se na ty pěkné kameny!“

To je přece obyčejná romantika. Prodáváte romantiku?
Samozřejmě, že prodávám romantiku, ve smyslu Heinricha Heineho, tu nejčistší – a pomrkávám přitom. Prodávám pocit ze života. Prodávám klid a odpočinek. Přírodu. A prázdno. Je u nás prázdno, to je krásné.

Jaké prázdno?
Prázdno, které se projevuje tím, že někam vyrazíte, jdete si po své stezce a absolutně nikoho nepotkáte. Čím dál dojdete, tím je to lepší. Zdejší region je tak řídce osídlený, že pořád platíme za chudobinec Bavorska, kde nic neroste, nic se neděje, kde je zima a syrovo, a kde vane vítr z Böhmen, tedy český vítr. Je to image, o které je třeba se starat, přitahuje lidi.

V Mnichově se tomu říká Bavorské Kongo…
Samozřejmě, tady se zase Mnichovanům říká Isarpreissn, takže Prusové od řeky Isary.

Ale stejně, vy chcete zničit to, co prodáváte. Když přijdou turisté, bude po prázdnotě…
Neplánují se tady žádné zábavní parky pro volný čas ani hotelové komplexy – takže klid tu ještě na nějakou dobu zachováme. Tirschenreuth je už mnoho let místo, kde lidé tráví dovolenou. Dříve sem přijíždělo velké množství lidí z Berlína, protože jsme byli první svobodnou oblastí za NDR.

Psal jsem nedávno text k naší dokumentaci a použil postřeh, že v Tirschenreuthu, ale také v Plané, je vidět práce posledních let. Vnímáte změnu oproti svému mládí? V mém soukromém životě se to projevuje tak, že řeknu svým přátelům ze studií nebo z dřívější práce: „Přijeďte, je tu krásně.“ Oni přijedou a zjistí, že je tu opravdu krásně. Když jsem odsud po maturitě odcházel, ve městě neexistoval park s rybníkem, náměstí ještě nebylo opravené. Bylo to tu šedé a ne moc atraktivní pro mladé lidi. Byl jsem pryč, nezažil jsem přímo fázi stavění, vidím výsledek. Rozdíl je veliký. Je neuvěřitelné, co se tu udělalo. A to pozorují i starší lidé, kteří přijíždějí pravidelně, často pocházejí z Čech, tráví tu dovolenou, protože chtěli být blízko své vlasti, a jezdí sem už dlouho. Tito lidé si všímají, jak se zdejší kraj rozvinul.

Můžete ještě povyprávět o svém mládí? V šedém okolí, na konci světa, těsně po pádu železné opony?
Nevyrůstal jsem v Tirschenreuthu, ale nedaleko od něho, celých sedm kilometrů ve směru na Planou! Ve vesnici byla ještě základní škola a pekař, který ale už zavřel. A hasiči. To byl můj kosmos. Mobilní telefony ještě neexistovaly. Jsem poslední generací bez mobilu. Měl jsem souseda, jmenoval se Alois, naučil mě, jak se chytí ondatra pižmová, a jak se stáhne z kůže, co jsou dobré slepice a co se dá v lese dělat s kamarády. Nikdy jsem si jako dítě nevšiml, že hranice je jen deset kilometrů daleko. My děti jsme se s dětmi ze sousední vesnice nebavily. Mähring už byl fuj. Neupadl jsem ani v pokušení podívat se za to fuj, kde ležely Čechy.

Jednou přijel školní autobus z Plané, abychom si společně zasportovali. Češi zůstávali na své straně, my na své. Jejich autobus byl starý, byli děsně oblečení, a my byli úžasní. Pak jsme si to rozdali ve sportovní soutěži, vůbec ne přátelsky, pěkně natvrdo. Nebylo to přátelské setkání, přestože nápad něco takového uspořádat byl určitě pedagogicky cenný, když chtěl mládež z obou stran hranice přivést k tomu, aby se setkala. Nefungovalo to, protože jsme spolu neměli jak mluvit.

Maturoval jsem na gymnáziu v Tirschenreuthu, kde také jinde. Ze sto dvaceti žáků nikdo neuměl slovo česky, protože čeština se nenabízela. Přes hranici se jezdilo pro cigarety a pro benzín. Do Mariánských Lázní se mladí lidé odsud vydávali tak jednou v životě, a za návštěvu ještě stála tak restaurace Ve skále v Chodové Plané. A to byla celá kulturní výměna. Člověk měl pocit, že na druhé straně hranice stejně všichni mluví nějak německy.

Myslíte si, že by bylo dobré, aby v Německu při hranici někdo uměl trochu česky?
Myslím si, že by to měla být povinnost. Nemyslím si taky, že by bylo dobré, kdyby byla na české straně jen volba mezi angličtinou a němčina – obojí! Angličtina je potřeba a ve svém životě jsem strávil hodně času, kdy jsem mluvil anglicky. Školy ale fungují na základě bavorského plánu, nikoli učebního plánu podle potřeb města Tirschenreuthu.

Takže jste se vrátil do Tirschenreuthu, který je opravený, a je v něm hodně nového. Jak se tu žije moderním lidem, kteří něco zažili jinde ve světě? Asi sena Tirschenreuth díváte jinak, než když jste odcházel…
Ano, ale to souvisí s věkem, spíše než s odchodem a návratem. Jsem rád, že tu existuje tradice a kultura, kterou zdejší lidé nenazývají kulturou, protože je to pojem nějaké vyšší intelektuální třídy, se kterým normální člověk nechce mít nic společného. Nosíme kroj, mám dnes na sobě vestu, a rozhodně ne proto, že jsem čekal zahraniční návštěvu. Existuje tu hodně domova, vlasti, v mladém a moderním stylu. Třeba slavnosti na vesnicích organizují mladí lidé a ve stanech, kde se zdatně pije pivo, hraje dechovka. Soudržnost je hodně cenná, žijeme pospolu.

Domov, domovina, vy říkáte Heimat, my to v Čechách ve vaší podobě neznáme. Můžete po všem, co jste vyjmenoval, říci, co k takovému pojmu ještě patří?
Na pojmu domova si už jiní vylámali zuby, nechci se pouštět do filosofických otázek nebo říkat, že domovina znamená pocit, a ten pocit vysvětlovat. Domov musí fungovat. Když nefunguje domov, není ani muzeum, které se mu věnuje, není kultura. A když není domov, nejsou spolky, protože se každý stará jen o sebe. Domovinu je možné vidět jako luxus, ale když funguje, zasahuje do všech oblastí života. Jdu do hospody a jím něco domácího. Nepodávají se u nás české knedlíky, ale naše kulaté bramborové knedlíky. Jíme kapry, protože se tu chovají. Říkám to, protože když jedu do Čech, postrádám většinou domácí kuchyni. V Čechách se dostane dobrý steak, dobrá pizza, ale málokdy něco místního. Skopové z Tachova nebo jelena z Plané jsem na jídelním lístku nikde nenašel. U nás jsou taková jídla běžná a žádaná.

Můžete ještě, hlavně  pro  lidi  za hranicí,   popsat    zdejší    spolkový život, zvláště  ten  kolem  muzea?
Spolky kolem muzea nejsou úplně charakteristické pro zdejší spolkový život. V Tirschenreuthu působí více než sto spolků. Ve většině z nich pracují mladí lidé. Věnují se hodně sportu, od jezdectví po fotbal. Ve spolcích, které se věnují práci kolem muzea, jsou lidé, kteří se věnují jednomu tématu. Třeba porcelánu, kde v příslušném spolku najdete také lidi, kteří dlouho ve výrobě porcelánu pracovali. Muzejní spolky jsou zvláštní tím, že se zde angažují především starší lidé, kteří chtějí po sobě něco zanechat, chtějí, aby to nebylo zapomenuto.

Můžeme, prosím, projít tematické celky ve vašem muzeu?
Rád. Máme tisíc pět set čtverečních metrů muzejní plochy ve třech domech. To je opravdu hodně. Největší část tvoří původní Hornofalcké muzeum rybářství. V této části muzea jde o to, co už tisíc let žije v našich rybnících. Lidé zjistili, že u nás déšť neodtéká. Zůstane louže, a z ní vyrostlo rybí hospodářství. Klášter ve Waldsassenu takové aktivity hodně podporoval, protože ryba byla zdrojem obživy. V muzeu máme velká akvária, až do 30 000 litrů, v nich třicet druhů ryb, které jsou tu všechny doma. Sám rybařím, co si pamatuji, legálně od čtrnácti let, a musím říct, že ze třiceti druhů jsem se s pětadvacet nikdy nesetkal. Protože jsou plaché, aktivní jen v noci, nebo že jich je málo. Naše akvária nabízejí dětem i dospělým jedinečnou podívanou. Dále tu ukazujeme historii města. Tirschenreuth byl šest století ostrov. Se zámkem, hrázděnými budovami a vším, co si dokážete představit. Kdyby se to zachovalo dodnes, seděl by na mém místě studovaný odborník na turismus s třiceti zaměstnanci. Tirschenreuth ale komplet vyhořel. Dvě století už neexistuje rybník o rozloze sto devadesát hektarů kolem města. To je zajímavé, stejně jako dějiny průmyslu, hlavně výroby porcelánu, který byl sto padesát let hospodářským motorem zdejšího regionu. I já jsem pamětníkem doby, kdy výroba porcelánu najednou zmizela, a mé tety byly bez práce.

Část našeho muzea je věnována betlémům. Na počátku byli dva starší muži, z nichž bohužel žije už jen jeden. Chtěli se dozvědět, jak vypadaly zdejší kroje. Napadlo je podívat se na figurky ze starých betlémů. Našli neuvěřitelný poklad. Po sekularizaci, vyvlastnění církve, se sochaři, kteří působili ve zdejším regionu dominovaném kláštery, přeorientovali na řezbu betlémů. Kláštery už jim práci dát nemohly, Napoleon je zrušil. Ve starých betlémech najdeme celé scény ze života běžných lidí, samozřejmě v dobovém oblečení. Tyto scény vypovídají mnohé o našem regionu.

V našem muzeu najdete také sbírku ikon, kterou pořídil pan Erich Werner. Sám ikony maloval a taky je sbíral. Krátce před smrtí odkázal svou sbírku našemu muzeu. Tento prostor vyzařuje velmi zvláštní atmosféru.

Ve stejném patře najdete výstavu věnovanou někdejšímu soudnímu okresu Plan-Weseritz, Planá-Bezdružice. Tato část muzea vznikla z aktivity těch, kdo byli z této oblasti vyhnáni, a ukazuje předměty, které si vzali s sebou. Je to výstava o domovu za hranicí, kam bylo možné se z Mähringu dívat. Není to výstava, která by říkala „Zlí Češi nás vyhnali“. Poselství zní – tak to u nás vypadalo, bylo to úžasné, a dnes jsme přátelé.

Alespoň tak já výstavě rozumím. Smíření je základní předpoklad dobrého sousedského života. Samozřejmě jsou v této výstavě emocionálně nabité prvky, když třeba vidíte ručně šitého medvídka a fotografii holčičky, která si ho mohla vzít jako jedinou věc s sebou. Pak se můžete zeptat dětí, které přijdou do muzea, co by si vzaly, kdyby měly hodinu na zabalení svých věcí a věděly, že se už nikdy nevrátí. V Tirschenreuthu se v roce 1985 narodil Johann Andrea Schmeller, který napsal první slovník bavorských nářečí. Této osobnosti a práci je v našem muzeu také věnován jeden zvláštní prostor.

V Tirschenreuthu se narodil a tvořil Maurus Fuchs, malíř, který hodně zakázek vytvořil v klášteře Teplá a vůbec na české straně. Vnímáte ho tady jako osobnost, kterou stojí za to společně připomínat?
Maurus Fuchs byl umělcem mnoha talentů. Máme tu od něj nádherný papírový Betlém. Proč šel takový umělec do Čech, do kláštera Teplá? Protože tady po sekularizaci nedostal práci. Byl to vlastně pracovní emigrant. Fuchs je tedy zajímavý z kunsthistorického hlediska i z hlediska hledání práce za hranicí. Chystáme právě výstavu, která se nabízí ke společné reflexi, zvláště poté, co byly restaurovány jeho fresky v Teplé.

Nejsem kunsthistorik, ale Fuchsovy práce se mi moc líbí a baví mě i jejich příběh. Byl to člověk, který si ne zrovna jednoduše musel vydělat na živobytí. Pořídil si album mědirytů, aby viděl, jak se zobrazují postavy, a tvořil podle něj. Autorská práva se tenkrát neuznávala, a stejně mu byla jedno, chtěl se uživit. Jako řemeslník, jehož talent byl včas rozpoznán a podpořen.

Není tato snaha „nějak se uživit“ vůbec charakteristická pro náš společný region? Karges Land/ neúrodná země je jedna z prvních popisek ve vašem muzeu. Vybízí zdejší kraj k tomu, aby člověk byl skromný a praktický?
Když jsem začal studovat germanistiku a později novinářství, musel jsem nejdřív vysvětlovat, co to je, a pak jsem často dostal otázku, co s tím chci dělat. Znám lidi, kteří říkají, že pořádný truhlář je jim milejší než někdo s vysokoškolským titulem. Umím to pochopit. Řemeslo, které stojí oběma nohama na zemi, je tady v regionu doma, dává mu profil. Jsem rád, že řemeslo už je také čím dál lépe zaplaceno.

Nejvyšší pochvala u nás zní Passt šo!, To je dobrý! Je to zvolání, které vyjadřuje, že něco je úplně prakticky a bez příkras v pořádku, a je to důvod k radosti. Je to taková skromná, ale pořádná pochvala.