Za dobrým divadlem není z Tirschenreuthu nutné jezdit jinam

Rozhovor s Florianem Winklmüllerem

Pane Winklmüllere, dostal jsem na vás tip jako na toho dlouhovlasého, původně z Mnichova.
V Mnichově jsem se narodil, ale žiji už opravdu hodně dlouho v Tirschenreuthu. Chodil jsem tady do školy i maturoval. Vyrůstal jsem u prarodičů, dědeček byl poštovní úředník a byl přeložen do Tirschenreuthu. Bydlím tu od roku 1952, takže skoro celý život, protože jsem ročník 1948. Pak jsem byl během studií pryč, ale vrátil jsem se. Důvodem byla moje žena. Pochází odtud a nikdy se nechtěla kamkoli stěhovat.

Mnichov je lákavý, ne? Proč nikam nechtěla?
Moje žena je usedlejší než já. Několikrát jsem zkusil ji někam lákat, ale pokaždé zbytečně. Studoval jsem v Mnichově a v Řezně a po studiu jsem se pokoušel profesionálně uplatnit tady v okolí. Pracoval jsem jako učitel v Norimberku, v Marktredwitz, ve Weidenu, v Neustadtu an der Waldnaab, a nakonec na gymnáziu v Tirschenreuthu.

Jaké předměty jste vyučoval?
Základy ekonomie a právo, hospodářskou informatiku a zeměpis, také matematiku.

To je všechno hodně daleko od role dlouhovlasého Ježíše v Pašijových hrách, která vám tady ve městě vysloužila přezdívku Jesus. Jak vůbec působily vaše dlouhé vlasy v konzervativním Tirschenreuthu?
Byl jsem jedním z prvních mužů, kdo v Tirschenreuthu okolo roku 1968 nosili dlouhé vlasy. Lidi mě tenkrát pozorovali s podivem a někdy s mírným hněvem. Třeba otec mé budoucí ženy jí řekl: „Vlasáče mi domů nevoď“. V době, kdy jsem hrál Ježíše, už dlouhé vlasy nebyly problém. Když jsem tady učil na gymnáziu, nikdo už se nedivil. Časy se od šedesátých let změnily.

Stejně je ale zajímavé, že jste si usmyslel mít dlouhé vlasy, které ve své době byly symbolem protestu a volnomyšlenkářství květinových dětí.
Vždyť v Tirschenreuthu koncem šedesátých let určitě bylo úplně všechno v úplném pořádku… Poslouchali jsme tenkrát např. Beatles a Rolling Stones. Ti svými dlouhými vlasy symbolizovali revoltu a vůli osvobodit se od starých a zatuchlých poměrů. Jako mladí jsme to tady, v Tirschenreuthu, cítili stejně. Chtěli jsme být svobodnější, chtěli jsme skončit s časy, kdy se cenila hlavně poslušnost. Ve škole jsme se učitelů ptali na věci, které předtím nebyly obvyklé. U některých jsme se setkali s otevřenou reakcí, u dalších to bylo těžší.

Kladli jste slavné otázky na nacionálněsocialistickou minulost, nebo ještě nějaké další?
Samozřejmě že šlo o otázky týkající se nacionálsocialismu, ale rozhodně ne jenom o ně. Ve škole jsme se toho o nacismu dozvídali velmi málo, jen minimum, a to jsme chtěli změnit. Šlo ale obecně o otáz ku vztahu mezi nadřízenými a podřízenými, mezi vládnoucími a ovládanými. Byli jsme proti válce ve Vietnamu. Zajímal nás Martin Luther King. Bylo nám jasné, že už není možné jen tak bez dalšího následovat nějakou vrchnost nebo nějaké politiky. Člověk má sám přemýšlet, projevovat a prosazovat svůj názor. Musí se umět zeptat, co je za prvním dojmem a za tím, jak se věci jeví.

Umím si to všechno představit jako velké dějiny, ale dost těžko se mi představuje, jak jste s těmito ozvuky velkých dějin pořídili v nevelkém městě Tirschenreuthu, kde skoro všichni chodí do kostela a je cítit rytmus oblasti formované zemědělstvím. Vysloužili jste si třeba dvojku z mravů?
Ne. Nevyhledávali jsme konflikt, chtěli jsme změnu. Vysvětlovali jsme našim učitelům, že naše otázky mají brát vážně. Že opravdu chceme odpovědi. Nespokojili jsme se s tím, když nás někdo odbyl frází. Dávali jsme najevo, že máme jiný vztah k autoritě a k následování autority, než dosud bylo zvykem. Chtěli jsme vědět, proč k určitým věcem dochází, a jak se jim dá zabránit.

Můžete přece jen popsat nějaký konflikt a na druhé straně úspěch v těchto střetech?
Úspěch jsme cítili tam, kde jsme se u učitelů setkali s pochopením. Byli ochotni něco měnit a byli dokonce rádi, že jsme se aktivně vložili do způsobů, jak se vyučuje. Konflikty jsme měli se staršími lidmi, kteří chtěli pokračovat v cestách, na které byli zvyklí. Tito lidé nebyli zvědaví na to, aby jim někdo říkal, že se dá myslet i jinak a že lze dokonce nosit i dlouhé vlasy. Nebyly to ale konflikty jako ve velkých městech.

Chodil jste tenkrát do kostela? Jak reagovala církev na změny kolem osmašedesátého roku?
Chodil jsem do kostela, ministroval jsem a dodnes jsem věřící křesťan. Dědečkovi hodně záleželo na tom, abych chodil do kostela. V šedesátých letech moje návštěvy kostela nebyly už pravidelné, setkávali jsme se v neděli s přáteli a povídali si. Role církve je v katolickém Bavorsku stále velká, ale od šedesátých let přibývá kněží, kteří vnímají změny a hledají novou roli církve v proměňující se společnosti.

Jak jste přišel k divadlu? Hrál jste od mládí?
Jako mladý jsem chodil spíše do sportovních oddílů. Hrál jsem házenou a byl jsem i trenérem házené. K divadlu jsem přišel relativně pozdě, v roce 1994. Město Tirschenreuth chtělo, jako jiná města v té době, historickou hru na téma dějin města. V dějinách města Tirschenreuthu se hledalo něco, co by sneslo dramatickou zápletku. Nabízela se historka o hejtmanovi Windsheimovi, který Tirschenreuthské šikanoval a byl jimi nakonec i zabit. Na základě této dějinné události napsal pan Johannes Reitmeier divadelní hru. Na vyzvání města se měli přihlásit lidi, kteří by si rádi zahráli divadlo. Šel jsem se tam podívat, setkání se konalo tady naproti našemu domu. Pan Reitmeier mě úplně nadchnul, když prezentoval své představy o tom, jak to celé převést do divadelní hry. Tak vznikla divadelní skupina, které potom režisér Reitmeier řekl, že by s ní rád nastudoval Pašije hrané v nářečí. Tak vznikly Tirschenreuthské pašije. Režisér se mne zeptal, jestli bych hrál Ježíše, odpověděl jsem, že ano, jestli mi takovou velkou a významnou roli svěří. Po úspěchu pašijí s námi pan Reitmeier nacvičil v dialektu i Jedermanna. Hraje se mezi pašijemi. Každých pět let pašije, mezitím každých pět let Jedermann. Pašijové hry a Jedermann jsou akcí města Tirschenreuthu, stejně jako první hra, která se jmenuje Windsheimova smrt. Jakmile s divadlem začnete, chcete hrát dál. Založili jsme proto divadelní spolek „Moderní divadlo Tirschenreuth“. Realizovali jsme od té doby s profesionálními režiséry řadu divadelních her. Hráli jsme v Luitpoldově bývalém kině, kde už se bohužel hrát nedá, staré kino by mělo se mělo nákladně renovovat. Na začátku byla tedy iniciativa města, pak se divadlo rozvíjelo dál. Zavolali například z Bärnau, kde potřebovali herce, aby tam mohli taky hrát historickou hru. Tam jsem poznal režiséra Nikola Putze. Řekl, že by s námi rád nadále pracoval. Nastudovali jsme hru, která má tady v Tirschenreuthu reálný základ. Jmenuje se v nářečí Stoapfalz, tedy Kamenná falc, falc je opevněné sídlo panovníka.

Hru napsal Horst Wolf Müller, který pochází se Slezska a nějaký čas žil v Tirschenreuthu. Pojednává o polském vězni, který byl osvobozen v nedalekém koncentračním táboře Flossenbürgu. Vydal se na cestu domů. Tady u Tirschenreuthu šel kolem statku, kde zaklepal a zeptal se na práci. Byl přijat, zůstal déle a zamiloval se do sedlákovy dcery. Sedlák byl s pilným mužem velmi spokojený a neměl nic ani proti milostnému vztahu. Vztah ale byl trnem v oku některým sousedům. Pomlouvali ho, že se chce vnutit a jde mu jen o statek. Sousedé na sedláka tlačili tak dlouho, až si Polák řekl, že už to dále nevydrží, a rozhodl se odejít. Sedlákova dcera byla mezitím už těhotná, přestože ještě nebyli svoji. Polák ji chtěl vzít s sebou a přesvědčoval ji, že tady nemají budoucnost, protože ho místní lidé nesnesou. Ona ale zůstala. Zbláznila se a zabila dítě, které se narodilo. Byla to velmi silná hra, kterou jsme začali práci spolku „Moderní divadlo Tirschenreuth“.

To zní jako hodně existenciální hra. Nevím, jak bych se nani díval jako sedlák z okolí Tirschenreuthu. Jak byla hra přijata?
Rodina dívky, která je hlavní postavou, do divadla nepřišla. Hra ale byla výborně přijata, hrála se dva roky, hráli jsme ji i ve Weidenu.

Říkáte „hráli jsme i ve Weidenu“. Jak vypadá normální život hry nastudované v Tirschenreuthu? Kolik lidí chodí, kolika se hra dočká repríz?
Neexistuje normální život divadelní hry. Nejdříve diskutujeme o tom, co budeme hrát. Pak hledáme režiséra. Obvykle hrajeme jen v Tirschenreuthu. Přichází za námi publikum odjinud, i z poměrně širokého okolí. Vybudovali jsme si dobrou pověst. Potřebujeme, aby se o nás lidé zajímali, protože práce s profesionálními režiséry znamená finanční zátěž, kterou musíme vyrovnat ze vstupného. Naše poslední, letošní, vystoupení se jmenovalo Být či nebýt, byla to černá komedie o tom, jak se polská divadelní skupina snaží v roce 1939 utéct před nacionálsocialisty do Ameriky. Hra pojednává o tom, jak skupina nasazuje svůj divadelní talent, aby obelstila nacisty a mohla uprchnout z Polska. Hráli jsme pět představení. V sále bylo 260 míst, tentokrát ale nebyl vyprodaný úplně. Hru Stoapfalz jsme hráli ještě ve zmiňovaném bývalém kině, kam se vejde asi 150 lidí, dosáhli jsme deseti repríz. V dalším roce jsme hru ještě mnohokrát opakovali. Některé hry se prosadí velmi dobře, jiné trochu hůř, ale pěti představení se dočká každá. Taky dbáme na to, abychom pojednávali témata, která jsou pro nás a pro diváky zajímavá a důležitá, ale abychom se taky finančně udrželi. Hráli jsme třeba hru, která se jmenuje Hotel u dvou světů. Někdo na Zemi upadne do kómatu, ale ještě není mrtvý. Nachází se v mezisvětě, kde se setkávají všichni, kdo jsou ve stavu, kdy se neví, jestli se vrátí na svět, nebo půjdou dál. Mluví spolu o svém osudu. Pak padne rozhodnutí, jeden po druhém vstupují do výtahu a šipka ukáže buď nahoru, nebo dolů. Je to pěkná hra, kde se setkávají úplně různé osobní osudy a projevují různé sympatie a antipatie.

Všechno, co jste vyjmenoval, pokaždé jinak, jsou těžká témata. Jak hry vybíráte?
Hodně čtu a navrhuji hry, o kterých si myslím, že by mohly oslovit naše publikum. Někdy dostáváme doporučení i od režisérů. U výběru hry je třeba rovněž hlídat, jestli máte dost vhodných herců. Ve spolku máme 110 členů a členek. Ne všichni aktivně hrají. V naší poslední hře vystoupilo na pódiu 15 lidí, a pak potřebujeme ještě mnoho dalších před a za scénou.

Najdete tedy hru a řeknete kolegyním a kolegům: „Zas mám něco, kde se řeší nejvážnější témata a lidské pochybnosti.“ Jak lidé reagují?
Máme předsednictvo, ve kterém o návrhu mluvíme. Lidé v Tirschenreuthu se nás často ptají předem, co chystáme napříště. Pak hledáme režiséra, kterého by vybraná hra oslovila.

Jak vypadá spolupráce s režisérem? Nastěhuje se do Tirschenreuthu a pár měsíců s vámi pracuje?
Začalo to s panem Putzem, se kterým jsme připravili pět her. Během naší práce vznikly kontakty k dalším profesionálům. Režiséři se i sami nabízejí, že by s námi chtěli vytvořit inscenaci. Není problém dostat do Tirschenreuthu kvalitní lidi.

Jak dlouho trvá příprava hry?
To je různé. Pracovali jsme s režiséry, kteří se tu ubytovali, i lidi, kteří dojížděli z okolí do třiceti kilometrů. Režisér vždy vytvoří plán zkoušek. Příprava trvá dva až tři měsíce. Začíná se u čtených zkoušek, následují herecké zkoušky, vytváří se scény, které většinou navrhuje režisér, shánějí se rekvizity a kostýmy, je třeba udělat scénické dekorace a rozmyslet si, jak budou herci nalíčeni. U poslední hry jsme začali zkoušet v září a v listopadu byla premiéra. Pracujeme vždy i s hudbou, takže o tu je nutné se také postarat.

Mohlo by se zdát, že kvůli pěti reprízám je to hodně práce. Máme ale představu o kvalitě, kterou chceme prezentovat, a ta bez dlouhé předcházející práce s dobrými lidmi nevznikne. Naši lidé chtějí publikum přesvědčit, publikum má právo dostat dobrý výkon. Těšíme se za ta léta opravdu dobré pověsti. Svou pověst nechceme riskovat, protože když se jednou zkazí, trvá dlouho, než se zas obnoví.

Co pro vás znamená kvalitu? Když vás poslouchám, a vaše představení jsem žádné neviděl, věnujete se tématům pro spíše intelektuální publikum. Kdo je tedy cílová skupina a co pro vás jsou znaky kvality?
Chceme dělat náročné divadlo. To znamená, že lidé vyjdou ven a o hře si mají potřebu povídat. Nechceme se věnovat

Ale to, co nabízíte, není moc pohodlné…
Co znamená pohodlné? Mě tato témata baví. Člověk se sám hodně naučí, když se takovými tématy zabývá. Když hrajete divadlo, pojednáváte určité téma z různých úhlů pohledu. Když hraji určitou roli, musím téma nebo nějaký konflikt ukázat ne ze svého pohledu, ale z pohledu někoho, koho hraji. Musím to zahrát srozumitelně pro další postavu a pro publikum. Totéž potřebujeme v realitě. Nemít předem daný postoj ve stylu „tak to bylo vždycky a navždy tak zůstane“, ale dát si práci podívat se na téma, ať už jakékoli, z různých úhlů pohledu. Zabýváte se pak otázkou, proč někdo určité věci vidí jinak, než je vidím já. Proto jsem přesvědčen, že divadlo je hodně přínosné pro mladé lidi. Myslím si, že by divadlo mělo být povinným předmětem ve školách. Mladí lidé by měli nejdříve poznat sami sebe, získat sebevědomí, získat schopnost postavit se na pódium před jiné lidi, ať je jich deset, padesát nebo přes sto. Divadlo potřebuje týmovou práci. V divadle si lidé pomáhají. Není vám k ničemu, když máte jednoho výtečného herce, hvězdu, když ostatní jsou špatní.

Vrátil bych se ještě s dovolením k pašijovým hrám v Tirschenreuthu. Existuje mezinárodní síť měst, kde se hrají pašijové hry, kde jste členy. Myslíte si, že přispíváte k reklamě a ke značce svého města?
Existuje organizace, která se jmenuje Europassion, která sdružuje města, kde se hrají Pašijové hry. V České republice se pašijové hry hrají například v Hořicích na Šumavě. Tirschenreuth bude v roce 2020 městem, kde se setkají představitelé Pašijových her z různých měst Evropy, to znamená, že bude hostitelem velkého setkání Europassion. Sám jsem navštívil různé pašijové hry. Je to úžasné společenství, které se pravidelně setkává a vyměňuje si zkušenosti. Těší nás, že se blíží setkání v Tirschenreuthu. Samozřejmě, že je takové setkání dobrá reklama pro město, protože takovéto akce mají mezinárodní publicitu. Pašové hry pravidelně přilákají návštěvníky z opravdu dalekého okolí, takže se dá říci, že město se díky této pravidelné akci profiluje.

Myslíte si, že město je spokojené, že iniciovalo divadelní aktivity, ze kterých vyrostl i váš spolek?
Jsem si jist, že město je spokojené. Naše město programově podporuje různé potřeby lidí, kteří tady žijí. Potřeba kultury k tomu patří. Město určitě vnímá chválu, které se divadlu dostává. V médiích se objevil i podiv nad tím, že v tak malém městě existuje divadlo na tak vysoké úrovni. Z Tirschenreuthu zkrátka není nutné jezdit do větších měst, když chcete vidět dobré divadlo.

V čem je pro vás Tirschenreuth charakteristický oproti jiným německým městům? Jak ho vnímáte jako domov, v Bavorsku, v zemi, která dokonce zřídila Ministerstvo domoviny (Heimatministerium). Jak jste dříve vnímal a jak vnímáte nedalekou hranici?
Domov má s tímto ministerstvem málo společného. Domov je pro mě místo, kam patřím a kde se cítím dobře. Tirschenreuth je pro mě takové místo. Žijeme tady s manželkou, protože tady chceme žít. Naši synové bohužel odešli za prací, ale navštěvují nás. Život tady se nám líbí. Když cestujeme do různých zemí, rádi se vracíme. Na těchto cestách se kromě jiného vždy ujistíme, že spousty krásných míst máme i tady, doma. Tirschenreuth se v poslední době hodně změnil k lepšímu. Promenáda kolem rybníka ve středu města je jedinečná, v blízkém okolí se dá chodit na krásné výlety, za kulturou je to kousek různými směry. Údolí řeky Waldnaab je velmi krásné na letní výlety. Existují i krásné stezky pro cyklisty, mnoho možností ke koupání a rozmanitá nabídka sportů.

Nedaleká hranice prošla v posledních letech pozoruhodným vývojem. V době mého mládí byla hranice uzavřená, mluvilo se o železné oponě. K hranici je to odsud vzdušnou čarou kolem patnácti kilometrů. Byl jsem zvědavý, co se děje na druhé straně. Zprávy, které jsem se porůznu doslechl, naháněly strach. Vnímal jsem přítomnost hranice jako stálé latentní ohrožení. Známí třeba byli na houbách a přešli omylem zelenou hranici. Byli zatčeni a drželi je někde celou noc. U Mähringu zastřelili německého důstojníka, který se šel projít. V Československu jsem byl ještě v době železné opony. Dokonce jsem jako předseda personální rady vedl několik cest do Prahy. Potkal jsem tam otevřené a přívětivé lidi. To byl opačný zážitek ve srovnání s hranicí, kde se muselo vystoupit, odpovídat na otázky, co jste si koupil nebo jestli jste splnil povinnou výměnu peněz. Slyšel jsem tenkrát o pokusu uprchnout z Československa v uneseném autobuse. Hranice byla obestřena zvláštním pocitem, a to přestože jsem zažil i veselou příhodu, když jsem jel do Karlových Varů s člověkem, který žertoval s celníky a podplácel je drobnými dárky. Vozil starožitnosti a chtěl, aby ho nekontrolovali. Celníci se ho jen ptali, co zas pašuje, a nechali ho jet. Když železná opona padla, bylo krásné moci jet do sousední země a prohlížet si to tam.

Dnešní situace připomíná tu minulou, kdy se lidé z obou stran hranice setkávali a vyměňovali si zkušenosti. Zase se v obou směrech jezdí pracovat, Němci už dávno do Čech nejezdí jen levněji tankovat. Mám pocit, že hodně lidí z naší strany hranice chce poznat život a kulturu v Čechách. Moje tchyně ráda vyprávěla o tom, jak před válkou byl Cheb centrem celého regionu. Tenkrát neexistovala jazyková hranice, v Chebu se mluvilo německy. Tchyně tam jezdila k holiči. Do Chebu se jezdilo studovat gymnázium nebo k fotografovi. Tak velkého sblížení se asi hned tak nedosáhne, už kvůli jazyku, ale pokud můžu posoudit, obě strany hranice se navzájem sbližují. Já sám jsem divadlo hrál i v Čechách a s Čechy, a pak jsme si povídali u piva. Tak, jak to mezi herci má být.