Živé znamení, že stojí za to, aby se kostel obnovil

Pane Konrade, pocházíte přímo z Tirschenreuthu?
Ano, jsem z Tirschenreuthu, přesně řečeno z městské části, která se jmenuje Matzersreuth. Ročník 1949. Tady jsem vyrostl, chodil do školy. Po škole jsem se vyučil zámečníkem. Pak jsem sloužil u pohraničníků, u Spolkové ochrany hranic. V roce 1976 jsem přešel k pohraniční policii do Mähringu. Tam jsem poznal setkání rodáků pocházejících z okresu Plan-Weseritz, Planá-Bezdružice. Koná se každý rok koncem července. Vždy přijela spousta vyhnanců. Setkávali se v Mähringu, u kostela svaté Anny. Divil jsem se, kolik lidí z celého Německa sem přijíždělo. Kostelík svaté Anny stojí na výšině nad Mähringem. Vedle něj je vyhlídková věž, ze které bylo možné dívat se do Chebska, do Egerlandu. Byl vidět kousek Mariánských Lázní, dala se pozorovat krajina Slavkovského lesa i zahlédnout kousek města Plané. Hranice byla zavřená. Dalo se jen dívat. Lidé se tady setkávali těsně u hranice. Mluvili tady s přáteli z původního domova.

Nebylo to pro vás jako pro Bavora podivné? Třicet let po nuceném vysídlení? Tak dlouho už tenkrát sudetští Němci žili v Německu.
Vnímal jsem hlavně, že pro tyto lidi vyhnání znamenalo zářez v životě. Přišli o majetek. Dostali se do jiné země. Představit si to neumím, protože jsem nic podobného nezažil. Ale určitě bylo těžké si znovu vybudovat existenci. Obdivoval jsem, jak se každý rok sejde několik tisíc lidí. Jak se dívají domů. Jak se touží podívat domů.

V širší rodině máte někoho, kdo zažil vyhnání?
Ne, vůbec nikoho. Ale sudetské Němce jsem znal z Tirschenreuthu. Založili tu hodně firem. Byli obchodně velmi zdatní. V době svého mládí jsem znal hodně aktivních lidí původem ze Sudet. Byli pilní. Zajímala je budoucnost.

Kdybyste doma řekl, že si vezmete sudetskou Němku, co by vám řekli?
Když tu někdo bydlel déle, původ už nebyl důležitý. Hlavně že to lidsky klapalo. Ale osobní zkušenost se svatbou se sudetskou Němkou nemám.

Jaká to byla práce, pohraniční policista?
Hraniční přechod byl na Rozvadově-Waidhausu. Připadá mi, že jste hlídal poušť. Železná opona se vám starala o klid.

Částečně to opravdu bylo klidné povolání. Pozorovali jsme určitý úsek hranice, pohyb českých vojáků, po roce 1968 také ruských. Měli jsme za úkol, aby nikdo nešel přes hranici od nás, a když někdo přišel z druhé strany, z východu na západ, postarat se o něj v policejním smyslu.

Šel někdy někdo ze západu na východ?
Prý to někdo zkusil, a prý byl zadržen českými vojáky.

Viděl jste někdy Čechy zblízka?
Ano, několikrát ročně se transportovalo dřevo. Firmy z Německa se dohodly s českými, že na uzavřeném hraničním přechodu vyzvednou dřevo. Tehdy jsme směli otevřít hraniční závoru. Německé nákladní automobily vjely za hranici a naložily dřevo.

Jak to přesně probíhalo? Mluvíte jen o závoře, projížděli jste i ploty železné opony?
V místě, kde probíhala hranice, byla na německé i české straně závora. Ploty a zábrany byly dál. Asi půl kilometru vzdálené. Dřevo se nakládalo už za ploty. Takže jsme se dostali asi sto metrů na československé území. Naložit a hned zpět. My jsme kontrolovali průkazy Němců, Čechy si kontrolovali Češi. Už jsme se znali. Byli to pořád stejní řidiči, lesníci i vojáci.

Zkusili s vámi nějak mluvit, když už jste se znali? Nebo vy s nimi? Zní to jako setkání žiraf a dinosaurů, ti lidé museli být hodně prověření, když je pustili za dráty.
Osobního kontaktu bylo hodně málo. Nebyli nadšení, když jsme je zkoušeli oslovit. Vojáci ani lesníci. Pozdravili jsme se, ne podáním ruky. My řekli „servus“ a každý jsme dělali svou práci. Večer se závory zavřely a hranice byla…

… zas v pořádku… Jak dlouhý byl váš kousek hranice a jak vypadal běžný služební den?
Náš úsek sahal od Neualtenreuthu až skoro k Bärnau, k Hermannsreuthu. To je asi pětadvacet kilometrů. Kde to šlo, jezdili jsme autem, pak cestou bylo několik pozorovacích míst. Na některých místech jsme chodili pěšky podél hranice, abychom viděli, jestli se na druhé straně pohybují vozidla. Nebo jestli na naší straně nejsou nějaké stopy. Kromě toho jsme vykonávali normální policejní práci. Krádeže, zranění, běžné policejní úkoly. Navíc k pozorování hranic.

Kolik vás sloužilo na takovém pětadvacetikilometrovém úseku?
V Mähringu nejdříve osm, to se pak redukovalo na šest. Během let nás nejvíc bylo dvanáct. Počet lidí postupně ubýval. Navýšil se až po roce 1990, po otevření hranic.

Kdo bydlel v blízkosti hranic?
Byl to konec světa. Dál země nikoho. Nemělo to vliv na psychiku těch, kdo tu bydleli? Byli lidé, kteří naší oblasti opravdu říkali „na konci světa“. Lidé zvenku to tak viděli. Konec. Ale zdejší obyvatelé se cítili dobře. Kdo tu našel práci, ten se radoval úplně, ostatní museli jezdit do vnitrozemí. Necítili jste tu ani depresi ani nějaký kolaps. Lidé si užívali klidu. Později sem čím dál více lidé jezdili na dovolenou. Rozkřiklo se, že je tu klid, a stali jsme se rekreační oblastí. Zkrátka, žilo se tu plnohodnotně.

Setkal jste se s lidmi, kterým se povedlo dostat se z východu za hranice?
Slyšel jsem o pár případech, kdy prošel někdo z české strany. Většinou v noci. Náš úkol byl odvézt takové lidi na nejbližší policejní stanici. Detaily o tom, na co se jich pak kdo ptal, jsme se nedověděli. A přímo se mluvit nedalo, ti lidé mluvili česky nebo rusky. Sám jsem ale takový případ nezažil.

Jak se policista dostal k tomu, že se nyní stará o opravy kostela svaté Anny v Plané u Mariánských Lázní? Vyrostl jste jako katolík?
Ano, byl jsem katolicky vychován, byl tady v Tirschenreuthu u prvního přijímání a tak dále, přes biřmování až po svatbu. Jak už jsem řekl, díky své práci pohraničního policisty v Mähringu jsem poznal pouti vyhnanců. Nikdo si neuměl představit, že se hranice někdy otevře. Pak přišel rok 1990, mezitím jsem sloužil na různých místech. První máj 1990, kdy Češi směli volně do Německa a Němci do Československa, mne zastihl na hraničním přechodu v Schirdingu. Využil jsem také otevřené hranice, sedli jsme na kolo a jeli do Čech. V Broumově se slavilo, byli tam Češi, Němci, sudetští Němci pospolu. Spousta lidí šla pěšky. Krásná atmosféra. Náš farář v Tirschenreuthu Georg Maria Witt řekl, že teď nebudeme pořádat pouť ke svaté Anně jen ke kostelíku u Mähringu, ale poputujeme k původnímu kostelu do Plané. Kostelík u Mähringu přeci vznikl jen proto, že se nesmělo přes hranice. Z Tirschenreuthu tenkrát vyjíždělo dvanáct autobusů a tisíc lidí šlo pěšky. Pořád mě dojímá, když si na to vzpomenu. Kostel v Plané je sice střízlivě zařízený, ale je to mohutná barokní stavba. Kostel byl padesát let opuštěný. Překvapilo nás, jak je dobře zachovalý. Bylo to pro mě živé znamení, že stojí za to, aby se kostel obnovil. Náš farář spolupracoval s architektem Klausem-Peterem Brücknerem, který plánoval opravy. Hledal k němu pár lidí, kteří by sbírali dary a prakticky se starali o opravy. Po šesti letech práce, v roce 1996, odešel někdejší starosta Tischenreuthu Ludwig Wolfrum z vedení aktivit na obnovu kostela svaté Anny z důvodu stáří. Hledal se někdo nový, oslovili mne. Spontánně jsem souhlasil. Hned v roce 1996 jsme založili Spolek na obnovu kostela svaté Anny. Stal jsem se jeho předsedou a jsem jím dodnes, spolek má pětasedmdesát členů na obou stranách hranice. Roční příspěvek je 15 eur, pro všechny. Děláme praktickou práci – sbíráme dary, píšeme žádosti, děláme vyúčtování. Dary se zásluhou spolku dají odečítat z daní.

Vykonali jsme nejnutnější opravy. Střecha byla ve velmi špatném stavu, ale neprotékala. Vysušili jsme zvenku i zevnitř základy. Restaurovali jsme dveře a poškozená okna. Nakonec jsme opravili fasádu. Prostředky nestačily na obnovu věže, která byla kdysi zničena bleskem. Dostali jsme prostředky od Česko-německého fondu budoucnosti, od Ackermann-Gemeinde a mnohých dalších. Poslední akcí byla oprava varhan. Od té doby přicházejí výborní varhaníci a chtějí na tyto vzácné varhany hrát.

Proč to celé děláte? Myslíte si, že přijdete snadněji do nebe? Jak si to mám představit? Kostel v jiné zemi. Vedle byl klášter redemptoristů, který ukradl stát, děsně ho zničil a udělal tam nemocnici. Proč to děláte, když vlastně tento kostel nespadl jen náhodou?
A víte, že tuto otázku mi ještě nikdo nepoložil? Asi bych si musel rozmyslet odpověď. Ale takto spontánně:

Zaprvé – rád chodím do kostelů. Zadruhé – mám rád krásné domy Boží. Zatřetí – vidět dům Boží už z dálky je vždycky dobré znamení, už když vidíte jen věž v dálce. Nechali nám to tu jako dědictví lidé minulých dob. Když jsem kostel svaté Anny viděl poprvé, stavbu z roku 1726, žasl jsem. Ty nádherné fresky, které se už sto let nerestaurovaly…

Je třeba říci, že tato práce je možná také díky dobré spolupráci s lidmi na české straně.

Ale vyjádřeno jednoduše: Městský farář se mě zeptal a já spontánně řekl, že to budu dělat, protože si myslím, že to zvládnu.

Co byste si přál do budoucna? Prý se tu děly zázraky, u pramene pod kostelem. Uzdravení ze slepoty, uzdravení chromých. Jaký byste si představoval zázrak?
Jeden zázrak se už přeci stal. Tirschenreuth a Planá se staly partnerskými městy. Z kontaktů iniciovaných církví se staly kontakty na politické úrovni.

Máte klíč od kostela svaté Anny?
Máme. Stejně jako pan farář v Plané můžeme dovnitř pustit ty, kdo o to žádají.