Kdybych odjela na dovolenou, moji zákazníci by dostali infarkt

Rozhovor s Margret Schelsovou

Paní Schelsová, prý jste nikdy neměla dovolenou…
Správně. Dovolenou jsem naposledy měla před jedenadvaceti lety.

Jak to vydržíte?
Radost z práce. Milí zákazníci. Prostě na dovolenou nemám čas.

Teď jsme v kuchyni za obchodem, řeznictvím na náměstí v Tirschenreuthu. Tady vaříte ty výborné věci, které se prodávají vpředu?
Vařím a peču v obchodě. Minulý rok jsem čtvrt roku neměla tuto kuchyni. Naučila jsem se všechno připravovat v obchodě a už u toho zůstalo.

Znalec místních poměrů mi řekl, že jste originál a že vás musím navštívit, protože jinak nepoznám Tirschenreuth. Co tady vaříte, že o vás lidé tak mluví?
Vařím úplně normální kuchyni. Dělám řízky, obložené housky, zapečené maso. Každý den nabízím teplé jídlo, třeba guláš. Pořádné jídlo. Přicházejí zedníci ze staveb, starší lidé, kteří by si něco dali, mladí lidé, kterým zachutnalo. Jídlo si i odnášejí s sebou. Každý den jim připravím něco jiného.

Tak proto nemůžete odjet na dovolenou. Co by si ti vaši lidé počali…
Samozřejmě. Moji zákazníci by dostali infarkt.

Zdědila jste tuto ochranu zákazníků před infarktem z rodinné tradice? Jak jste přišla k obchodu a řemeslu?
Řeznictví měl už dědeček a otec. V tomto obchodě na náměstí otec otevřel filiálku rodinného řeznictví. Předtím jsme pracovali a prodávali v domě naší rodiny, dole u věže. Tento obchod na náměstí máme od roku 1973. Když v roce 1986 zemřela babička, zavřeli jsme dole obchod i řeznictví. Od té doby pracuji tady. Odsouzené na doživotí dnes pouštějí po třiceti letech. Já už tu tedy mám doživotí odsezené.

Vyrostla jste v řeznictví?
Ano.

Chovali jste zvířata? Popište mi, prosím, jak fungovalo rodinné řeznictví v Bavorsku v čase, kdy u nás vládl reálný socialismus.
Bylo to jednoduché. Doma jsme měli stáj. V sobotu odpoledne jsme přiváželi zvířata od sedláků, ta zůstala o víkendu ve stáji. V pondělí se poráželo. V dalších dnech se maso zpracovávalo.

Kolik lidí jste zaměstnávali, co zvládla rodina?
Babička byla v obchodě. Matka umřela brzy, skoro jsem ji neznala. V řeznictví pracoval otec a dva až tři řezníci. Tady, ve filiálce, pracovala většinou moje teta a s ní dvě nebo tři síly, které prodávaly.

Zvířata jste tenkrát úplně zpracovali? Co jste dělali třeba s kostmi a kůží? Jak to vypadalo? Jak to bylo možné, porážet zvířata vlastně ve středu města? Co tehdejší hygiena?
Dnes podobná praxe pořád existuje. Náš kolega pořád poráží doma. Požadavky na prostory jsou samozřejmě úplně jiné než v době, o které mluvím. U nás se z jatek chodilo po schodech do kuchyně, kde jsme dělali klobásy. Všechno se muselo nosit, nebyl tam žádný posuvný systém. Dnes se všechno dělá na lanovce a s chladicími boxy, takže se zvířata dají zavěsit a zpracovávat postupně. Tehdejší předpisy jsme ale splňovali. Kosti, kůže a odpady si pravidelně odváželi specialisté, třeba koželuhové, kteří je dál zpracovávali.

Chyběla vám tato rodinná tradice, když skončila?
Tradice mi chyběla, ale doma bylo klidněji. Ale tenkrát jsem už pracovala a neměla jsem čas na pocity. V obchodě máme šestidenní práci týdně. O pondělka rána, do soboty poledne. Když se s řeznictvím končilo, nebyla jsem už doma, ale v učení a pak v obchodě.

Jaké učení, kde?
Jsem vyučená odborná prodavačka v oboru řeznictví. Učila jsem se u firmy Hausner, což je firma, od které dnes beru většinu zboží, které nabízím.

Většinu zboží? Mám u vás pocit, že se u vás dá koupit všechno, že už člověk nikam jinam nemusí.
Dodávky masa, uzenin a dobrých sýrů dostávám od firmy Hausner. Doplňkový sortiment, jako třeba kartáčky na zuby, které vždy někdo z prázdninových hostů zapomene, si beru z nabídky supermarketů. Znám požadavky svého zákaznictva. Ve středu města už nejsou obchody, takže toho ve velkoobchodě nakupuji víc. Můj sortiment se zvětšil. Velká nabídka, ale malá zásoba.

Máte stálé zákazníky?
Mám, hodně. Tak šedesát, sedmdesát procent. Nově se mými stálými zákazníky stávají lidé, kteří jsou tu na dovolené. Zdraví větou: „To je hezké, že tu pořád jste.“

Co u vás lidé chtějí? Nakupovat? Povídat si?
Jsem všechno, i sociální stanice. Jedni potřebují informaci, další chtějí měnit peníze, někdo nakupuje, další se ptá na cestu.

Co máte ještě na starosti? I rodinné krize?
Někdy také. Ale do toho se nemíchám. Když sama nemám rodinu, dávala bych jen špatné rady.

Říká se, že nejlepší učitelé plavání jsou neplavci…
Nejsem si jistá. Někdy si říkám, jestli je to ještě dobré nebo už ne, v něčím vztahu, ale pak nic neřeknu.

Jak dlouho trval nejdelší rozhovor u vás v obchodě? Řekněme o neobchodních záležitostech?
Někdy tu zákazníci stráví hodiny. Dnes už tolik ne, ale chodil sem třeba starší pán, kolem poledne, najedl se, nakoupil, vyprávěl každý den to samé, zůstal několik hodin. Další starší pán chodil dopoledne. Dnes se pořád stává, že se půl hodiny o něčem povídá.

To je velký rozdíl oproti supermarketům. Co si myslíte o supermarketech?
Jsou praktické, ale není to obchod. Nedá se povídat, nedá se vyptávat na informace. Nemají přímý vztah k lidem. Ale netýká se to jen supermarketů. Znám obchody, kde se také nepovídá a není tam vidět zájem o zákazníky.

Cítíte se jako instituce, tady v Tirschenreuthu?
Já jsem já, ano i ne. Ale spíše jo.

Kolik generací z vaší rodiny pochází z Tirschenreuthu?
Nevím. Znám to jen k pradědečkovi. Kdy to začalo, nevím. Dům dole, kde jsme měli řeznictví, koupil můj dědeček. Před ním se tam dělala šunka. Dodávali i na královský dvůr do Mnichova. Tirschenreutská šunka byla známá. Dědeček řeznictví koupil za války, brzy zemřel, pak vše vedla babička. I v těžkých dobách. Pak se pokračovalo přes mého otce. Když šel do důchodu, přepsal všechno na mě. Samostatně pracuji od roku 1996.

Máte sourozence?
Byli jsme dva. Mám bratra, je sice vyučený řeznický mistr, ale řeznictví nechtěl.

Takže jste byla na řadě a neprotestovala jste?
Protestovala bych, ale nepomohlo by to.

Opravdu? Chtěla jste jít jinam?
Nechtěla jsem do řeznictví. Chtěla jsem být zahradnicí, policistkou nebo něčím podobným. Ale pak se řeklo: „Vyučíš se a začneš“. Když jsem se vyučila, řeklo se: „Jdeš domů.“

Když zavřete krám, moc toho už ze dne nezbývá, nebo?
Ale ano, večer trénuji! Čtyřikrát týdně!

Jak jste v katolickém Bavorsku přišla k pohanskému aikidu?
Aikido není pohanské. Nemá nic společného s náboženstvím. Je to japonské bojové umění. Jediné, co se praktikuje, je trocha zenu. Zen ale také není pojímán jako náboženství, chápe se spíše jako školení v pozornosti.

Nerušilo to váš katolicismus?
Ne, naopak. Můj předchůdce v předsednictvu spolku se stal farářem.

Jak jste přišla k aikidu?
Aikido existuje v Tirschenreuthu od roku 1971. Tenkrát byly v módě filmy, kde se ukazovala bojová umění. Já jsem se k aikidu dostala později, v roce 1975. Když byl vypsán kurz pro začátečníky, otec mi radil, abych se přihlásila, sám v mládí dělal ve Weidenu judo. Přihlásila jsem se a se mnou hodně dětí ze sousedství. Nevydržely, já ano.

Takže váš otec věděl, co je to volný čas a že je dobré ho nějak trávit?
Volného času také moc neměl. V řeznictví je volný čas řídká setba. Ale neděli si užíval.

Jaké to tu bylo, když jste chodila do školy, na konci světa, u železné opony?
V běžném životě jsme o železné oponě nevěděli. Nepřijíždělo tolik turistů, v určitém směru se dalo jet jen chvíli, a pak to nepokračovalo. Na běžkách jsme jezdili od Silberhütte k pramenům řeky Naab tak trochu slalom mezi pozorovatelnami. Když jsme zamávali českým pohraničníkům, mávali zpátky.

Slyšel jsem, že nějací psychologové tvrdili, že když svět takto končí, lidé blázní. Myslím, že u nás lidé nebláznili. Za Mähringem byl konec, ale většině lidé by se ani nechtělo jet dál.

Neměla jste ještě v době reálného socialismu chuť obstarat si vízum a podívat se na druhou stranu?
Ne, vůbec ne. Muž mojí tety tam jezdil. Vozil oplatky, krymský sekt a kaviár.

Pak jste ale založila partnerství ve cvičení aikida mezi Mähringema Tachovem.
To byla náhoda. Ve stejné firmě jako náš kolega z oddílu tady pracoval Čech z Tachova, který cvičil aikido. Pozvali nás, byli i tady. Měli jsme v Tachově výborný trénink. Byli zvyklí si občas někoho pozvat jako instruktora, ale jen párkrát do roka, protože je to drahé. Když se po víkendovém tréninku zeptali našeho šéfa, kolik mají platit, řekl, že nic. Partnerství už trvá od devětadevadesátého roku. Vznikla i osobní přátelství, večer přicházejí i ti, kdo už netrénují. Už to tak zůstane, a je to dobré.

Je to pro vás velký rozdíl, tady tradiční Bavorsko, v Čechách oblast, kam prakticky všichni přišli až po válce?
Pro mě jsou důležití jednotliví lidé. Když s někým trénuješ aikido, je ti jedno, odkud pochází a kde žije. Je jedno, jestli mluví německy, japonsky nebo vůbec. Navíc se oslovujeme japonskými jmény. Všichni mluví aikido řečí, která je japonská a přátelská. Lidé se jemně házejí v prostoru, občas to zabolí, ale v aikidu zacházíte s druhým člověkem velmi harmonicky. Aikido není tvrdý boj. Přijde útok, elegantně ho zachytíte a dáte partnerovi zřetelně najevo, že v agresi je vždycky něco špatně. Někdy uděláte hmat, který zabolí, ale jen nakrátko. Proto se dá po tréninku sedět u piva a povídat si.

Jaké to pro vás bylo, když jste v devadesátém roce přejela otevřenou hranici a tam přece jen existoval další svět?
No, vypadalo to tam úplně jinak, než u nás. U nás je i v lese všechno čistě uklizené. Za hranicí na české straně byla v lese divočina. Hodně zvířat, hlavně srnčí zvěře, která se u nás tolik nevidí. Byl to ohromný rozdíl. A samozřejmě také silnice. U nás do hraniční oblasti teklo hodně peněz, takže i malé silnice byly ve výborném stavu. To už teď úplně neplatí. Ale tenkrát se okamžitě poznal rozdíl. V Tachově, v zimě, kvůli topení uhlím, visí nad městem šedý závoj. To už u nás nevidíte. Před dvaceti lety byl rozdíl daleko větší. Zimní smog v Tachově ale existuje pořád. Tachov leží v údolí, když ho mraky přikryjí jako poklička, cítíte uhelný kouř. Vesnice jsou viditelně útulnější. A supermarkety, ty na první pohled vypadají všude stejně.

Jak se v době vašeho života změnil Tirschenreuth?
Hodně se toho v posledních letech stalo. Dřív bylo sice všechno klidnější s hodně lidí si myslelo, že všechno má zůstat takové, jaké to bylo vždycky. Ale mnoho pracovních míst se v průmyslu porcelánu zrušilo, mnoho mladých to táhlo do velkých měst. Nynější starosta přišel s dobrou koncepcí, skutečně toho hodně udělal, to je třeba s velkým uznáním říct. Celé město se pozitivně změnilo a v tom se pokračuje. Předtím to bylo malé útulné město s porcelánkou, strojírnami a textilkami. Teď je město moderní, otevřené budoucnosti, podařilo se sem například dostat úřad pro rozvoj venkova. Máme tu také imigranty, což je dobře, město je pestřejší.

Přicházejí ti, kdo se přistěhovali, k vám do obchodu?
Ale ano. I lidé z Iráku nebo Íránu. Dokonce občas přijdou i lidé, kteří se kvůli úřadu přistěhovali z Řezna.

Vy tady za obchodem i bydlíte?
Ano. Dříve tu byl jen obchod, bez toalety, bez ničeho. Ten by mi už dneska příslušný úřad dávno zavřel. Takže když se z bytu za obchodem odstěhovali nájemníci, pronajala jsem si i tento prostor a probourala to.

Měla jste někdy v obchodě výpomoc?
Dříve ano. Ale teď bych ji nezaplatila. Když z náměstí zmizely autobusové zastávky nebo se v poslední době odstěhovaly lékařské praxe, lidí v obchodě podstatně ubylo. Dříve starší lidé přijeli autobusem a nakoupili na náměstí. Dnes se od někoho nechají dovézt do supermarketu, když to nezvládnou sami. Neznám všechny důvody, proč je lidí podstatně méně, ale jsem poslední obchod s potravinami na náměstí.

Čím teď, po modernizaci, podle vás žije zdejší náměstí?
V létě je náměstí plné. Lidé sedí v kavárnách, jedí zmrzlinu, restaurace jsou plné. Když prší, je to horší. Řekla bych, že změna spočívá v tom, že náměstí se z místa obchodu stalo místem k trávení volného času. Už si u mě lidé nekupují obloženou housku, když jdou od doktora nebo z banky. Namísto chození do banky lidé vyřizují věci doma přes internet.

Takže podobný obchod jako máte vy, už by si tady nikdo neotevřel?
V žádném případě. Definitivně ne! Jenom kvůli času, který to stojí, by to už nikdo nedělal.

Pro vás je tento obchod životní úkol?
Něco podobného, ještě pár let vydržím. Dokud mě to bude bavit.

Prý všichni znají vaše chlebíčky…
Ano, těch prodám za rok několik tisíc. Dole plátek bagety, nahoře pět druhů uzeniny nebo pět druhů sýra. A celé je to nazdobené. Myslím, že starosta a farář už je nemůžou ani vidět, protože jim je nabízejí na různých místech, když někam přijdou na slavnost. Na dnešek jich bylo objednaných padesát. V neděli pojedou další a příští týden jsou také nahlášené jedny narozeniny. Viděla jsem už, že mě někteří kolegové napodobují, ale není to ono. Prostě nejsou tak pěkné, jako ty moje.

Něco teplého k jídlu je tedy u vás každý den a chlebíčky se dají objednat.
Hladovět nikoho nenecháme, něco je vždycky v zásobě. Když zrovna netrénuji, jsem buď doma, nebo v obchodě. Když někdo zavolá v neděli, neodmítnu ho. Tím, že můj byt sousedí s obchodem, nic není problém.

Z odborů se tu nikdo nestavil, aby z vás udělal odstrašující příklad, jak nemá vypadat pracovní čas? Vždyť vy jste pořád v práci.
Zatím nestavil. Nejsem zaměstnankyně. Samostatná, v němčině selbständig, má už ve slovním základu slovo sama a stále. Stávka by mi nepomohla.

Nabízíte třeba své známé chlebíčky na internetu? Mohla byste je nechat rozvážet po okolí…
Nenabízím, nerozvážím. Lidé mají přijít osobně.