Čestný občan města Aše, bytem v Tirschenreuthu

Rozhovor s Horstem Adlerem

Pane Adlere, sešli jsme se ve vašem krásném domě v Tirschenreuthu. První otázka, kterou pokládám v Plané, kam prakticky všichni přišli po válce, zní: „Kdy jste přišel/přišla do Plané?“ Vy jste se narodil v Aši. Proto se hodí podobná otázka: Jak jste přišel do Tirschenreuthu?
V roce 1946 jsme byli vykázáni z Československa. Nákladním vlakem, jak to bylo obvyklé. Bohužel jsme z Aše neodjeli přímo přes Cheb do Bavorska. Někde u Františkových Lázní náš vlak odklonili do sovětské zóny. Bloudili jsme pak asi osm týdnů od jednoho tábora ke druhému. Můj otec už byl v Tirschenreuthu. Měl tady místo. Povedlo se mu, že jsme dostali povolení přistěhovat se k němu. Z tábora kousek od Berlína.

Kolik vám tehdy bylo?
Dva roky. Nic si nepamatuji. Ale slyšel jsem to tolikrát vyprávět. Od rodičů a prarodičů. Znal jsem také všechny obce kolem Aše, názvy ulic, jména sousedů.

Prarodiče také bydleli v Tirschenreuthu? Příbuzní z rodin českých Němců často skončili v různých částech Německa.
Měli jsme velké štěstí. Rodina zůstala pohromadě. Ani při transportu nás nerozdělili. Dostali jsme se do Tirschenreuthu s oběma páry prarodičů, z matčiny i otcovy strany. A také se dvěma strýci a dvěma tetami. V Tirschenreuthu jsme dostali ubytování v takzvaném uprchlickém táboře. Když byl tábor v roce 1952 zrušen, postavil otec tento dům. Bez peněz, primitivními prostředky, z velké části vlastní prací. Od té doby tady bydlím.

Váš otec se objevilv Tirschenreuthu rovnou z válečného zajetí?
Ano. Jednou ilegálně přešel hranice a navštívil rodinu, ale pak se vrátil sem, do Tirschenreuthu. Přes známého tu dostal práci. Tenkrát člověk prostě musel mít známosti. Dá se tedy říci, že otec přišel rovnou ze zajetí sem do Tirschenreuthu.

Cítil jste vyprávění o ztraceném domově jako zátěž nebo schizofrenii? Hodně mladších sudetských Němců vypráví o tom, že jim příbuzní vyprávěli o ráji v Čechách, zatímco oni už plně žili v Německu.
Necítil jsem to jako schizofrenní situaci. Samozřejmě pro moje rodiče a prarodiče byl domov rájem. Ale zabydleli jsme se tu během let natolik, že můžeme říci – to je náš druhý domov. Ale když se mě někdo zeptá: „Kde jsi doma?“, odpovídám: „Můj domov je Aš, žiji ale v Tirschenreuthu.“ Prožil jsem tu celý život, krásný život.

Myslím, že pro Čechy je toto dělení těžko pochopitelné. Domov, německy Heimat, nemá v češtině tak silný emocionální obsah jako v němčině. Jaký je rozdíl mezi domovem a bydlištěm?
V mém chápání je domov něčím hlubším než bydliště. Cítím se tu dobře, ale domov pro mě znamená víc. O domově jsem toho tolik slyšel jako dítě, že za svoji opravdovou vlast považuji Aš.

Goethe ve svém deníku napsal, že Aš je nejošklivější město v celém křesťanství. Od jeho dob se to spíše zhoršilo. Myslíte si, že jste měl štěstí, když vaše bydliště je o tolik hezčí než váš domov?
Aš, kterou znám z vyprávění, byla průmyslovým městem. Hezká moc nebyla, přestože zde žilo hodně bohatých lidí, kteří si stavěli krásné vily. Pojem ochrany životního prostředí tenkrát neexistoval, takže všechen kouř šel do vzduchu a odpady z barvíren látek tekly do potoků. Po válce byla Aš zničena jako málokteré jiné město v Čechách. Celé kusy ulic vyletěly do povětří, náměstí už neexistuje, část továren spadla. Když jsem do Aše jezdil se staršími lidmi, kteří odtud pocházeli, stávalo se, že ztráceli orientaci. Prostě město nepoznávali. V sedmdesátých a osmdesátých letech to bylo město ruin. Dnes jsou ruiny odvezené, na jejich místech roste tráva nebo vznikl park. Jen ze starých fotografií zjišťujete, kudy vedla ulice nebo kde byl hřbitov. Vedení města v posledních letech udělalo opravdu hodně, aby město začalo vypadat hezky. Jsem rád, že památníky, které nebyly úplně zničeny, se teď restaurují podle originálu. Předválečné podoby dosáhnout nelze, ale hodně se v posledních letech zlepšilo.

Vy jste ale žil tady. V táboře jste zůstávali ve stejných podmínkách jako na začátku až do padesátých let?
Čas v táboře byl těžký pro mé rodiče a prarodiče. Pro nás, děti, to tak hrozné nebylo. Bídu jsme tak necítili, protože ostatní okolo také nic neměli. Podobně jako dnešní žadatelé o azyl jsme byli ubytovaní společně. V někdejší továrně měla každá rodina dvě patrové postele. Kolem nich byly natažené deky. To byla takzvaná soukromá sféra. O metr dál už bydlela další rodina. Na společnou toaletu se šlo dlouhou chodbou. K mým prvním dětským vzpomínkám patří obrovský prostor, kde se lidé vedle sebe myjí. Jeden kohoutek vedle druhého, kousek dál se myje někdo další. Naše rodina ale asi po roce dostala vlastní byt. Dvě místnosti, bývalé tovární kanceláře. Pět lidí ve dvou místnostech. Dědeček se stal v táboře domovníkem, takže jsme dostali lepší bydlení. Během let dostávali i další lidé malé byty. Dvě místnosti se společnou umývárnou a společnými toaletami. Ubytování ve společném prostoru pak sloužilo už jen pro ty, kdo přijeli a zůstali jen na omezený čas. Pro ty, kdo mířili dále.

Do školy jste tedy nastoupil ještě z tábora?
Ano, v roce 1951. Škola byla na opačném konci města než tábor, takže jsme každý den pěšky chodili sem a tam. Tábor byl zrušen, jak už jsem říkal, v roce 1952, protože se tehdy stavěly v Tirschenreuthu byty. Vznikaly bloky bytových domů, které stojí dodnes. Otec tehdy prosadil, že všichni příbuzní dali všechny své peníze a společně postavili tento dům. Bydlelo zde pět rodin. Moji rodiče, oboje prarodiče, dva strýcové a dvě tety. Dvě místnosti pro rodinu. Mýt jsme se chodili do sklepa. Naše rodina měla tři místnosti, dostal jsem velmi malý, ale vlastní pokoj. Byl jsem v rodině jediné dítě.

Vaše matka pracovala? A co přesně dělal váš otec?
Matka nepracovala. Starala se o domácnost. Otec dostal místo řidiče na zdejším okresním úřadě, přesněji řečeno v úřadě pro uprchlíky, který byl jeho součástí. Byl hrdý na to, že si ještě v Čechách udělal různé řidičské průkazy. Nějaké jízdy absolvoval dokonce v Praze. Po válce mu to pomohlo.

Cítil jste ve škole, že pocházíte z takzvané běženecké rodiny?
Samozřejmě jsme to cítili, a hodně. Říkalo se uprchlické děti, což jsme nebyli, byli jsme vyhnanci. Jako děti jsme byli často terčem nadávek. Slovo Böhm, tedy Čech, se používalo jako nadávka. „Seš taky Bém,“ jsme často slyšeli ve zdejším nářečí, které je hodně podobné tomu, jakým se mluvilo v Aši. Byli jsme snadno k poznání, protože jsme byli chudší než místní děti. Moji rodiče také hodně cítili, že jsme vyhnanci. Různě se jim to připomínalo celá léta. Když jsme si postavili dům, vzbudilo to velkou závist od domácích lidí. Říkali, že jsme přišli s prázdnýma rukama a už si stavíme dům. Jak je toto možné? Během let to bylo lepší, dnes už není cítit vůbec žádný odpor.

Jak dlouho vaši rodiče a prarodiče doufali, že se vrátí do Čech?
Řekl bych, že dlouho ne. Přestali doufat někdy během padesátých let. Můj otec na začátku uvažoval o tom, že se vystěhujeme do Ameriky. Měli jsme tam, a pořád máme, hodně příbuzných. Otec si tenkrát koupil anglický slovník, který mám dodnes. Učil se anglicky. Záměr se neuskutečnil, protože bych jako dítě musel cestovat odděleně, už nevím proč. Matka řekla, že mě nedá z ruky.

Takže jste to zavinil…
Ano, jsem vinen tím, že dnes nejsme Američané.

Nechtěli jste někam jinam v Německu? Po válce, na rozdíl od dnešní doby, tady přeci jen byl chudý kraj.
Možná hlavní důvod, proč jsme zůstali, spočíval v tom, že zdejší lidé nám byli hodně podobní. Vzdušnou čarou je odsud do Aše padesát kilometrů. Lidé tu myslí stejně a dialekt, jak už jsem říkal, je téměř totožný. Sousedé z Aše se někteří usadili u Stuttgartu, někteří v Hesensku. Otec ale nalezl poměrně jisté zaměstnání tady. Myslím, že rozhodující bylo, že jsme se tady zabydleli. Vzpomínám si, jak jsme s babičkou chodili po okolních vsích „křečkovat“. Babička měnila věci za potraviny. Ušli jsme vždy kolem osmi kilometrů a nikdy nepřišli s prázdnou. Babička uměla obstarat něco na výměnu.

Na střední školu jste také chodil tady?
Ano. Vyšlo to tak, že se v Tirschenreuthu zrovna stavělo gymnázium. Mohl jsem ze základní školy, z páté třídy, přejít na gymnázium. Pak jsem sloužil v armádě a studoval v Erlangen. Ale vrátil jsem se. Začal jsem učit na škole, kterou jsem studoval, a zůstal tady celý profesionální život.

Jak se město během vašeho života změnilo? Na začátku tady byl průmysl, třeba porcelánky, sudetští Němci tu založili firmy, dnes je Tirschenreuth, s obnoveným rybníkem ve středu, klidným a blahobytným městem. Jak jste vnímal proměnu města, ve kterém jste prožil tolik desetiletí?
Myslím, že se nedá říci, že Tirschenreuth někdy byl průmyslovým městem. Byla tu porcelánka a továrna na keramiku. Tyto továrny dávaly lidem práci, ale průmyslové město vypadá jinak. Hlavní proměnu pro Tirschenreuth znamenal náš příchod. Bylo to město s pěti a půl tisíci obyvateli, do kterého přišlo a usadilo se dva a půl tisíce vyhnanců. Vyhnanci od základu změnili život Tirschenreuthu. Nejen svým počtem, ale povoláními, která příchozí lidé vykonávali. Vzniklo tu šedesát firem a obchodů, které založili vyhnanci. Tak vznikla velká proměna Tirschenreuthu. Myslím, že i v kulturním smyslu. V roce 1948 tady vyhnanci založili kulturní spolek. S divadelními představeními, přednáškami, hudebními akcemi. To předtím neexistovalo. Myslím, že město příchodem vyhnanců hodně získalo. Samozřejmě včetně školy. Vyšší škola v nějakém místě vždy něco znamená, nabízí mladým lidem možnost rozvíjet se. Už se nemuselo za vzděláním jezdit do Weidenu nebo Marktredwitz jako předtím. A bydlet na internátě. To je přeci pokrok.

Jaké předměty  jste  vyučoval?
Chemii a tělesnou výchovu. Byla to tenkrát neobvyklá kombinace, ale odpovídala mým zájmům.

Jak jste trávil volný čas? Byl jste členem vyhnaneckých spolků? V Sudetoněmeckém krajanském sdružení? Jak se vaše původní vlast promítala do toho, co jste tenkrát dělal?Jako mladý člověk jsem se neangažoval ve spolcích, které by souvisely s mou původní vlastí. Na rozdíl od mého otce. Můj otec byl vždy funkcionářem Sudetoněmeckého krajanského sdružení, předsedal místní organizaci. Až když mi bylo kolem čtyřiceti a padesáti let a otec se svými aktivitami končil, začal jsem se angažovat. Chtěl jsem jít ve stopách svého otce. Když se u nás tolik mluvilo o domově, musel jsem v tomto smyslu pokračovat. Předtím jsem svůj čas, když to řeknu ve zkratce, trávil sportem. Pak jsem vstoupil do Sudetoněmeckého krajanského sdružení, byl jsem zvolen do funkcí. Angažuji se také v domovské organizaci města Aše.

Kdy jste byl poprvé v  Čechách?
Někdy na konci sedmdesátých let. Pamatuji si, jak to bylo úzkostlivé. Rodiče měli na hranicích strach. Velmi pečlivě nás kontrolovali, přesněji řečeno šikanovali. Otec byl funkcionářem krajanského sdružení, takže se bál, že ho Češi zatknou. Ale dopadlo to dobře. Po obvyklé dvouaž tříhodinové proceduře na hranicích. První cesty domů pro nás byly strašným zklamáním. Náš dům padal a s ním i celá vesnice, kde jsme bydleli. Rozklad našeho domu naplňoval rodiče a prarodiče velkým smutkem. Každé dva roky jsme jezdili domů, přestože jsme museli žádat o vízum, měli povinnou výměnu peněz a tak dále.

Co jste dělali? Prohlédli jste si, jak vám padá dům, a jeli zpátky? Na to stačí pár minut. Co jste dělali ve zbývajícím čase, v reálném socialismu, na konci Československa? Jeli jste alespoň do Karlových Varů, kde to trochu, i tenkrát, k něčemu vypadalo? Vůbec jste nevyužili výhod bohatých Němců?
Ne, projížděli jsme jen místa vzpomínek mých rodičů. Ulice v Aši, jednu po druhé, sousední vsi. Všude to vypadalo stejně. Padající domy, všechno rozbité. Všude. Cesta někam jinam nepřipadala v úvahu. S otcem jsem pak jednou jel do Prahy a do Přelouče, protože tam sloužil v československé armádě.

Takže jste si pořídili depresi a vrátili se?  Vlastně si to neumím představit. Každé dva roky se jet přesvědčit, že můj dům padá, až spadne. Proč jste neletěli na Mallorku? Jako tolik Němců tenkrát?Ano, je to tak, je to podivuhodné. Od jedné návštěvy ke druhé jsme pozorovali, jak pokročil zánik. Až náš dům zmizel. Nejdříve chyběla okna, pak dveře, pak dům zmizel. Přesto jsme tam pořád jezdili.

Na jak dlouho? Vzpomínáte si na ošklivé socialistické hotely?
Nikdy jsme tam nepřenocovali. Není to daleko od Tirschenreuthu, vždycky jsme ráno vyjeli a večer se vrátili.

Byl jste aktivní ve sportovní oblasti. I v politice, v Tirschenreuthu?
Ne, jsem apolitický člověk.

Ale jste dnes, v rámci Tirschenreuthu, odborník na integraci vyhnanců v tomto městě?
Pojem „odborník“ je přehnaný. Ale zabýval jsem se tímto tématem. Píši kapitolu o vyhnancích a uprchlících do kroniky města Tirschenreuthu. Od roku 1949 do dnešních dnů.

Potkal jste se s lidmi, které jste znal? Znal z poválečného tábora v továrně? Z vedlejší postele, které jste padesát let neviděl? Jaké to je, vrátit se zpátky?
Zajímají mě lidské osudy. Známe se, u nás v Tirschenreuthu. Mluvil jsem s řadou vyhnanců, kteří prožili totéž co já. Zaznamenal jsem jejich zážitky. Jejich vyprávění mne zasáhlo. Všichni by mohli napsat román. Většinou plný zvratů, někdy s veselými epizodami.

A kdybyste všechny osudy měl shrnout? Je to příběh úspěchu? V Tirschenreuthu? Přišel s prázdnýma rukama a  uspěl?
Myslím si, že příběh vyhnanců v Tirschenreuthu je příběhem úspěchu. Dodnes existuje hodně podniků, které prosperují a založili je vyhnanci. Tirschenreuth ve všech ohledech zásluhou vyhnanců hodně získal, jak už jsem řekl. Toto tvrzení se dá plně obhájit, i když zohledníme fakt, že mluvíme o době, kdy se hospodářská situace v Německu hodně lepšila. O době takzvaného hospodářského zázraku.

Můžete říci, jaký příběh z těch, které jste posbíral, vás zvláště zasáhl?
Úplně u všech to je vyrovnávání se se ztrátou vlasti. U většiny lidí, se kterými jsem mluvil, to dopadlo tak, že neztratili při vyhnání nikoho z příbuzných. Až na jeden osud. Mluvil jsem s člověkem, který pochází ze Žatce a jako hodně mladý, patnáctiletý, zažil masakr v Postoloprtech. Přežil o vlásek, jeho matka ho prakticky nepoznala, jak byl vyhublý a zmlácený. To je příběh, který mne zasáhl.

Když přejdu k něčemu veselejšímu, všichni, kdo jsme se potkali v táboře, vzpomínáme na to, jak jsme jako děti nikdy nebyli sami. Vždycky nás bylo pohromadě dvacet pětadvacet, což znamenalo, že jsme každý den něco zažili. Patřím ke šťastné generaci. Během mého života to šlo pořád k lepšímu. Začali jsme na nule a pořád se rozvíjeli, co do majetku, vzdělání, zážitků, všeho. Patřím ke šťastné generaci, protože jsem nezažil válku. Kubánská krize nebo osmašedesátý rok, to byly kritické momenty, ale nepřerostly ve válku.

Aš byla hodně evangelickým městem. Nebyli jste tu cizí i vírou?
Byli. Evangelická obec tady v Tirschenreuthu byla před naším příchodem velmi nepočetná. I to se příchodem vyhnanců změnilo. Pro mě to samozřejmě bylo další stigma. Vyhnanec, a ještě evangelík.

Vzal jste si Bavorku, nebo evangelickou vyhnankyni?
Vzal jsem si místní dívku. Katoličku.

Zlobili se její rodiče?
Nedá se říci, že by se zlobili. Ale nebyli si jistí. Z obou důvodů. Byl jsem příchozí „Bém“ a evangelík. Zvláště pro mého tchána to byl problém. Psal mi vážné dopisy, abych si svatbu pořádně promyslel. Nebyl si jist, jestli při tak velkých rozdílech může vše jít dobře.

Brali jste se v evangelickém, nebo katolickém kostele?Museli jsme se vzít v katolickém kostele, jinak by moje žena byla exkomunikována ze své církve. Chtěl jsem tenkrát ekumenickou svatbu. To ale odmítl evangelický farář. Oddal nás katolický farář. Musel jsem podepsat, že eventuální děti budou vychovány katolicky. Říkal jsem, že bych děti chtěl vychovat hlavně křesťansky. Bylo mi řečeno, že děti lze vychovávat buď tak, nebo tak.

A jak to dopadlo?
Dceru jsme křtili v katolickém kostele, je vychovaná křesťansky. Z církve vystoupila.

Je nějaká viditelná stopa vyhnanců v Tirschenreuthu?
Celá řada. Například ulice Siedlerweg, která vznikla z malých domů, které si po válce vyhnanci postavili. Najdete ji naproti městskému koupališti. Můj kamarád o této ulici napsal knihu. Je to kniha o tom, jak si lidé přáli mít zas něco svého. Svůj dům, byť malý. Postavený, stejně jako náš dům, těmi nejprimitivnějšími prostředky.

Na hřbitově najdete pamětní kámen věnovaný mrtvým ve vlasti. Pro hodně lidí bylo traumatické, že nemohli navštěvovat hroby svých blízkých. Neměli místo pro svůj smutek. Proto vznikaly takové pamětní kameny. Hřbitovy doma padaly nebo byly rušeny. Náš hřbitov v Aši byl úplně zničen, na části jsou dokonce tenisové kurty. Teď pracujeme na tom, že plocha bude důstojně upravena. Náhrobky jsou nenahraditelně pryč, stejně jako stavby, ale vznikne alespoň důstojná plocha s upomínkou na ty, kdo tu jsou pohřbeni.

V Tirschenreuthu bádám také ve starých novinách a procházím jednání poválečného zastupitelstva města. Do očí bije nouze, která po válce panovala. Masa příchozích způsobila strašné problémy v zásobování jídlem, oblečením, chyběl prostor k bydlení, otop, lékařská pomoc. Starosta psal: „Další příliv lidí není možný.“ Infrastruktura byla přetížená. Když dnes přijdou uprchlíci, znamená to také problémy, ale s těmi tehdejšími jsou nesrovnatelné.

Na co jste hrdý, v Tirschenreuthu, teď bez ohledu na vyhnanecké téma?
Myslím, že naše náměstí patří k nejkrásnějším v Bavorsku. Obnovený rybník, prakticky ve středu města, pamatuji ještě jako plochu zaneřáděnou odpadem. Teď sem jezdí turisté a místní lidé tu mají promenádu. Je tu krásné okolí s neporušenou přírodou. Za pět minut jsem na kole v přírodě. Dá se jezdit celé hodiny kolem rybníků. V okolí Mnichova nebo Norimberku jedete hodinu a dorazíte k plnému parkovišti. To u nás neexistuje.

Jezdíte do Čech, když to teď jde bez víz a šikan na hranicích?
Ano, často jsem v Aši. V uplynulých letech jsem měl dobré kontakty se starosty, máme za sebou řadu projektů v muzeu i jinde. Jsem hrdý na to, že jsem byl jmenován čestným občanem města Aše.