Pěšky a na kole

Rozhovor s Hildegard a Ingrid Leserovou

Paní Leserová, je vám třiadevadesát let. Jaká byla Planá vašeho mládí?
Hildegard Leserová: Krásná. Chodili jsme do kina do hotelu Zum schwarzen Bären (Černý medvěd, zvaný Meďár), hrálo se tam i divadlo. To byl pro mne střed města, výborně se tam jedlo, chodila jsem tam do tanečních. O tři domy dál byla banka, kde jsem tři roky pracovala. Česky se jmenovala Hospodářská záložna, německy Landwirtschaftliche Bezirksvorschusskasse.

Vaše rodina žila v Klíčově/ Glitschau, kde jste měli statek. Do Plané je to přes deset kilometrů. Jak jste se dostávala do školy?
Hildegard Leserová: Jezdila jsem na kole. Do měšťanské školy. Do dívčí třídy. Měli jsme moc milé učitele. Na škole učili dva bratři Oschowitzové, Karl a Ernst. Nás učil Karl, ten hodnější, jeho bratr učil chlapce. Do školy se mnou chodila Mimi, budoucí zpěvačka, které se říkalo „slavík“, „Egerländer Nachtigall“. Seděly jsme spolu v lavici. Lavice byly zaklapovací, když se vyvolávalo, Mimi zmizela párkrát pod lavicí a zaklapla za sebou. To byla osobnost. Když ji někdo z profesorů naštval, chodila na něj v noci zvonit. Jedna učitelka ji jednou okřikla, Mimi se ošklivě pomstila, začala na ni pokřikovat „brejlovec, brejlovec“. Při setkáních vyhnanců po válce, tady v Mähringu, vždy bydlela u nás. K tomu se váže ještě řada veselých příhod.

Do Plané jsem na kole jezdila ráno tam, odpoledne zpět. V zimě to ale nešlo, takže jsem tak asi tři měsíce v roce bydlela v pokojících na různých místech Plané. Většinou na Petrském předměstí. V jedné místnosti jsme tak bydlely tři. Měly jsme paní, která nám vařila, z potravin, které jsme přivážely z našeho hospodářství. Brala si na stravu tak tři až čtyři lidi. Po válce, v Tirschenreuthu, jsem stejným způsobem vyvařovala lidem já. Majitelé domu, kde jsem bydlela v roce 1945, hráli na klavír. Tam nás zastihli rudí gardisté. Na podzim roku 1945. Majitelé se s námi nejdříve rozloučili, pak hráli na klavír, když jsme odcházeli.

Co jste v Plané měla ráda?
Hildegard Leserová: Procházky o dvouhodinové polední pauze. Směrem na svatou Annu a na Bohušův vrch. Kostel na svaté Anně byl pořád otevřený. Je málo měst s tak krásným okolím. Hrdí jsme byli na velkou spořitelnu, kde pracovalo hodně lidí. Ve stejném domě sídlily okresní úřady. Dole spořitelna, nahoře úřady. Planá mého mládí byla krásné a důležité město.

Jak si vzpomínáte na pouti ke svaté Anně?
Hildegard Leserová: Chodili jsme z Klíčova pěšky a jako děti jsme byli celý den na pouti. Stánky a atrakce byly okolo kostela. Tam jsem poprvé jela na kolotoči. Všude plno lidí, bavili se mezi sebou. Krása.

Do Plané je to od vás z Bärnau půl hodiny autem. Kdy jste v Plané byla poprvé po roce 1945?
Hildegard Leserová: Až v roce 1975. Bydleli jsme v Mariánských Lázních a pak jeli do Plané a do Klíčova. V Mariánských Lázních jsme večer šli tancovat. Pak jsem dokonce byla v Mariánských Lázních na lázeňské kúře. V krásném hotelu Nové lázně. Když tak vzpomínám na cestu mezi Mariánskými Lázněmi a Planou, vždy se mi vybaví, jak jsme z Plané jely do Mariánských Lázní na kole na operetu. Šaty sbalené a připevněné na nosiči. V divadle jsme se převlékly. Dávaly Paní Lunu. V noci jsme jely zpátky do Plané.

Měla jste ráda nebo zažila jste některou z tehdejších osobností v Plané?
Hildegard Leserová: Poznala jsem třeba pana Haniku, majitele elektrárny v Plané. To byl vážený a moc příjemný člověk. Sestřenice u nich sloužila. Jeho vily u elektrárny pořád stojí. V Plané byly krásné restaurace s příjemným personálem. U nádraží hned dvě. Dobře vedené podniky. Z města si pořád pamatuji lidi, kteří něco dobře dělali. Třeba výborného právníka, který nečekal, až ho vysídlí, a odešel do Vídně. Ale i lidi z obchodů. Třeba si hned vzpomenu na výborné řeznictví naproti spořitelně. Tam jsem měla přátele. Dnes je tam místo domu volná plocha se stromem. Nebo moje spolužačka Fini Braun bydlela v barokním domě, kde je dnes knihovna. Ráda vzpomínám na ten krásný dům.

Jak to bylo po válce? Dostala jste se s transportem rovnou sem, do Tirschenreuthu?
Hildegard Leserová: Ne, na transport jsem nečekala, přes hranici jsem šla načerno. Bylo obvyklé, že se v polední pauze objevili rudí gardisté a brali v Plané mladé lidi, samozřejmě Němce, na nucenou práci někam do českého vnitrozemí. Neptali se, jestli někdo chce jít, nebo ne. Tomu jsme se chtěly vyhnout. Se sestřenicí jsme se rozhodly, že půjdeme samy. V naší vesnici bydlel člověk, který se na hranici vyznal. Zabalily jsme si, co jsme unesly, a dostaly se poprvé do Německa. Pak jsme ale chtěly ještě něco přinést z domova. Šly jsme samy zpátky. Chytili nás. Někde u Halží. Křičeli: „Stůj, stůj, stůj!“ Měla jsem u sebe 700 marek. Úspory z mé práce v bance. Sestřenice u sebe také měla peníze, ale hned je ze strachu odhodila. To já ne. Přišly jsme na strážnici a hned se nás ptali: „Máte zbraně, zlato, peníze?“ Vyndala jsem peněženku a řekla: „Prosím, je tam sedm set marek.“ Gardista peníze přepočítal a vrátil mi je. Pak přišel jejich velitel. V ruce měl velký bič. Řekl nám: „Tenhle bič si nepřejte, jestli vás tu ještě jednou nachytám.“ A nic nám neudělal. Byl říjen, začínalo sněžit, vrátily jsme se do Německa. Šly jsme celou noc, dorazily až druhý den před polednem.

Chtěla jsem zas pracovat v bance. Povedlo se, nastoupila jsem v soukromé bance v Tirschenreuthu. Ale jako pomocnice v domácnosti majitele. Ne jako bankovní úřednice, ale jako uklízečka. Jednou jsem ve volné chvíli začala psát na stroji. Žena majitele hned volala: „Co tam děláte?“ Odpověděla jsem, že zkouším, jestli ještě umím psát na stroji. „Nejste u mě zaměstnána jako sekretářka, ale jako pomocnice v domácnosti.“ Nejlepší věta, kterou jsem tam slyšela, byla:

„Hilde, v prostěradle byl záhyb, pán nemohl spát.“ „Hildeee, es war eine Falteee im Leintuch, der Herr konnte nicht schlafen.“

Byl tam chlebník. Panebože, my měly hlad. Tak Hilde vzala nůž a dala ho do chlebníku.

„Kdo tam dal ten nůž?“

„Hilde!“

„Pryč s tím nožem!“

Pak jednou večer zbylo v konvici kakao. Vypila jsem ho. Šéfová za chvíli přišla a řekla: „Zbytek kakaa bude k snídani.“

Kuchařka řekla:
„To těžko, Hilde už ho vypila.“ Pánbůh tu rodinu strašně trestal. Jeden syn jim padl. Mladší syn Hubert byl hodný, chodil k nám do kuchyně. Hodně kouřil. Pak si jednou, o hodně později, zapálil v koupelně a umřel, protože vybuchl plyn od ohřívače vody.

Ingrid Leserová: Huberta jsem ještě zažila. Byl zvláštní, vychovaný jako syn lepších rodičů. Pracovala jsem také v bance, v Bayerische Vereinsbank, která převzala soukromou banku, kde pracovala maminka. Hubert k nám chodil vždy s velkými obálkami, protože jsme v bance měli psací stroj, kde se dal založit široký papír.

„Můžu si nadepsat obálku?“

Ptal se a my věděly, že několikrát odběhne a přijde, protože něco zapomněl. Stáhly jsme papír dolů, udělaly tečku a vytáhly ho zpátky. Hubert dopsal až k naší tečce, myslel si, že něco zkazil. Běžel pro novou obálku.

Některé rodinné zážitky se v jiné formě opakují. Hubert zemřel v sedmdesátých letech. Pamatovaly jsme ho s maminkou třicet let.

Ale abychom vyprávěly popořadě. Maminka nebyla vysídlena s rodiči. Rodiče byli vysídleni z Klíčova. S nimi maminčina sestra. Skončili nahoře v Hesensku, u Gießenu. Nechtěli tam zůstat, země byla evangelická a mluvilo se tam jiným nářečím. Maminka byla v okrese Tirschenreuth, mohla tedy požádat o „Zuzug“, tedy spojení rodiny. Tak se i prarodiče z Hesenska dostali do okresu Tirschenreuth.

Takže dvacetiletá dcera přestěhovala rodiče?
Ingrid Leserová: Ano. Pronajali si statek. Začali tam jako děvečka a podruh. Nejstarší syn sedláka padl ve válce, další syn šel k policii. Prarodiče měli statek v pronájmu až do roku 1956. Pak si koupili tento dům. Tady v Bärnau. Se sedmi kusy hovězího dobytka a dvěma prasaty obstarávali malé hospodářství. Prarodiče to s prasaty uměli, věděli, že stačí dvě prasata a člověk si zajistí živobytí. Tedy pak ještě měli čtyřicet slepic a asi dvacet králíků. Pěstovali rané brambory. Prodávali je dámám z okolí a nosili jim je až do sklepa, aby si je rozmazlili. Rodiče pomáhali prarodičům, maminka pracovala v bance, tatínek jako účetní v továrně na knoflíky. Všichni museli pomáhat v zemědělství, když se sváželo seno nebo kopaly brambory.

Hildegard Leserová: Ano, to je všechno pravda. Ale hlavní bylo, že rodina zas byla pohromadě a že chtěla zas mít nějaký majetek. Bylo to těžké. Ke koupi byly jen samé zříceniny, říkali jsme jim „Bruchbuden“. Paní, která vlastnila tento dům, nám řekla, že ho chce prodat jen lidem, kteří to tu povedou, jako to vedla ona. Táta byl sedlák. Našel tento dům a koupil ho. K domu přísluší pět hektarů půdy.

Ingrid Leserová: Bydleli tu všichni, prarodiče, rodiče, dědeček sem ještě dostal svou sestru. Její rodina předtím skončila ve východním Německu, u Magdeburku. Podařilo se dostat je sem krátce před rokem 1953. Pak začalo lidí na statku ubývat. Maminčina sestra se vdala. Sestřenice také. Maminka chtěla také odejít. Do Weidenu. Ale nemohla. Někdo to musel dělat. Tak tady zůstala. Už je to víc než pětašedesát let.

Hildegard Leserová: Dnes si nikdo neumí představit, jak museli moji rodiče pracovat. Můj muž byl účetní, brali jsme se v Tirschenreuthu. Neměl stálé místo, jednou ho zaměstnali tam, jindy kousek dál. Práce ležela na rodičích, přestože jsme pomáhali, jak jsme mohli. Manžel dostal až po letech práci tady v Bärnau. Manžel zemřel, když mi bylo padesát. Byl o sedm let starší, zemřel na infarkt. Od té doby jsem žila sama. Bojovat, bojovat, pořád sama. I poté, co jsem šla do důchodu, jsem vedla vlastní realitní kancelář, to už mi bylo hodně přes osmdesát. Můj otec zemřel jako osmadevadesátiletý, do čtyřiadevadesáti byl v pořádku. Výdrž máme v rodině.

Ingrid Leserová: Dědeček mi hodně vyprávěl o domově. Ne o politice, ale opravdu o domově, o „Heimat“. Získala jsem vztah k Čechám. Cítila jsem se tam také doma. Zásluhou jeho vyprávění. Jsem mu vděčná, že nenadával na Čechy, na vyhnání, na politiku. Občas jen řekl: „Představte si, co by s námi bylo, kdybychom směli zůstat. Už bych nežil, protože bych nedokázal klapačku udržet zavřenou. Buďte rádi, přišli jsme do svobody. Naše neštěstí se ukázalo jako štěstí. Mohli jsme jako svobodní lidé začít znovu.“ Dědeček bral vše pozitivně a jezdil do staré vlasti, jakmile to bylo zas možné. Oproti tomu maminčina sestra říkala: „Vyhodili nás, už tam nikdy nepojedu.“

Hildegard Leserová: Když se otec loučil s domovem, řekl mu národní správce na našem statku, že nás chce někdy zas vidět. Se správcem se ale už nepotkali. Nezůstal v Klíčově, vrátil se domů na Slovensko. Viděl, co se v pohraničí děje, a nevydržel tu. Ve vedlejším domě byl správcem pan Novotný. Ten zůstal. Když byli všichni Němci pryč, nastěhoval se do veřejné, školní budovy. Tam žil až do doby po sametové revoluci. Otec ho tam navštívil. Byli jsme v Klíčově, otec se nám najednou ztratil. Pak vyšel ze školy. Ruce plné buchet. Ptala jsem se: „Kde jsi byl?“ „U Novotného, všechno jsme si vyříkali a oba už můžeme umřít.“

Pan Novotný nevycházel ven, když viděl mého tátu, protože prý nechtěl poslouchat, jak je vesnice rozbitá. Táta zas nešel k Novotnému, protože nevěděl, co si o něm ve vsi povídali, když byl posledním německým starostou, tedy starostou za nacistů. Proto jel táta domů až po revoluci. „Když už mě pánbůh nechal tak dlouho naživu, musím jet domů.“ A pak jsme jezdili často. Z dárků k devadesátinám pak opravil v Klíčově kapli a slavilo se společně s Čechy. Byla to výborná vesnická zábava.

Ingrid Leserová: Ano, dědeček tenkrát do každého domu daroval slaměnou ošatku na chleba, kterou upletl. Babička zemřela, když bylo dědovi třiaosmdesát.

„Co může takový chlap ve třiaosmdesáti dělat, aby nešel ostatním na nervy?“ ptal se nás. Tak jsme se ho ptali, co dělával na statku v zimě. „Pletl ošatky na chleba,“ odpověděl. „Ale to už nejde, i kdybych to ještě uměl, protože není dlouhá sláma.“ Jenže já měla v Tirschenreuthu velmi konzervativní známé, kteří všechno ještě dělali rukama, stavěli mandele, pracovali s mlátičkou, ze které vychází dlouhá sláma. Ti pak byli naši dodavatelé. Ze slámy se ještě musela svléknout vnější vrstva, ale to byl jen další problém, který jsme vyřešili. Ošatka se váže lýkem ze smrkových kořenů. To jsme neměli, takže dědeček začal s obyčejným motouzem. Pak jsme se spojili se spolkem košíkářů. Ti nám dodávali, co jsme potřebovali. Dědeček pak pletl ošatky na chleba od svých třiaosmdesáti do pětadevadesáti. Skoro každou neděli jsme s ním jezdili na historické řemeslné trhy. Ošatky šly tak na odbyt, že by si na ně dědeček mohl otevřít fabriku.

Vy jste ale byla i v Austrálii a kdovíkde ještě. Nežila jste jen tady mezi starou a novou vlastí svých rodičů, což jsou dvě místa vzdálená asi třicet kilometrů.
Nejdříve jsem byla rok v Anglii, chtěla jsem na chvíli pryč. Pracovala jsem v Tirschenreuthu v bance, ale směla jsem dělat jen účetnictví někde vzadu. Ženy tehdy, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, ještě nepouštěli k přepážkám, kde bych bývala ráda pracovala. Když jsem se vrátila, přemýšlela jsem, co budu dělat, s angličtinou. Ptala jsem se v bance v Norimberku a v Mnichově. Nikde angličtinu nepotřebovali. Pak jsem našla inzerát, že Bank of America hledá někoho s angličtinou k přepážce. Přestěhovala jsem se tedy do Mnichova a vydržela tam tři měsíce. Slovo mobbing se tenkrát ještě nepoužívalo, ale k šikaně, která tam vládla, by se výborně hodilo. Za tři měsíce jsem u kasy byla ta, která tam vydržela nejdéle. Cítila jsem, že chci jít učit, myslela jsem si, že půjdu učit psaní na stroji. Potřebovali ale učitelky angličtiny. Dva roky jsem studovala, abych uměla učit gramatiku a literaturu. Mluvila jsem dobře, vysvětlit jsem ale neuměla nic. Pak jsem měla těžkou nehodu, což mne na rok a půl zcela vyřadilo. Když jsem se zotavila, stala jsem se učitelkou angličtiny na obecné škole v Tirschenreuthu. To mi vydrželo sedmatřicet let, a k tomu jsem se zabývala tématem domova a tradice, podle starého moudra, že nejprve člověk musí domov poznat, aby ho mohl nazývat svým. Všechny prázdniny jsem využívala k odjezdu do zahraničí, kde se mluvilo anglicky. Do Austrálie, do Irska, do Ameriky. Měla jsem chuť zůstat v Austrálii déle. Hrozilo ale, že už bych se nedostala zpět do školní služby. A to byla otázka životní jistoty. Proto jsem jezdila jen o prázdninách. V Americe to bylo krásné, ale brzy mi došlo, že v takové zemi bych nebyla schopna zůstat. V Austrálii bych bývala zůstala. Ale necítila jsem se na úplně nový začátek. Dokud žili prarodiče, bylo možné na delší čas odjíždět. Pak už ne.

Když se z Austrálie vrátíme sem, k česko-německé hranici, zajímala by mne pouť ke svaté Anně. Jedna svatá, tři pouti ve dvou zemích. Jak se v tom dá vyznat?
Ingrid Leserová: Maminka u poutí v Mähringu byla od začátku, já od dětských let.

Hildegard Leserová: Lidé sem jezdili, protože je to blízko hranice. Postavili jsme si novou svatou Annu. Kostel v Mähringu už je starý přes šedesát let. První slavnost tu byla v roce 1952, už o rok později vznikla první kaple. Na kopci, aby se dalo dívat do Plané. Stálo za tím asi pět statečných mužů, kteří chtěli obnovit pouť ke svaté Anně na této straně hranice. I my jsme přispěli na stavbu a pomáhali sbírat peníze. Lidé třeba darovali peníze na výrobu jednoho okna. Všichni pomáhali, to bylo úžasné. Pak se kaple zvětšovala, původní stavba se stala apsidou k nové. Jezdilo sem na pouť víc než 4 000 lidí. Spousty autobusů. Měli jsme vždy plný dům. Lidé spali i ve stodole. Chodila jsem po sousedech a snažila se ubytovat další a další, kdo přijížděli. Až do půlnoci. A lidé v sousedství to chápali. Chodila jsem od domu k domu. Přemlouvala třeba děti, ať uvolní svůj pokoj.

Ingrid Leserová: Pamatuji si to asi od svých pěti let. Jak mě vláčí mezi spoustami dospělých. Nejdříve jako rozhledna sloužil bunkr, který tam stál na kopci. Vyhlídková věž vedle kaple se stavěla až později. Po mši svaté, která se konala venku, šli všichni na kopec a dívali se jedním směrem. Jako dítě jsem si říkala:

„Co tam může být?“ Někteří plakali, padali si kolem krku. Nechápala jsem to. Věděla jsem jen, že když se blíží svatá Anna, babička je nervózní. A pak si pamatuji lidi na matracích na podlaze. Pro dítě to byl neobyčejný zážitek. Večer se zpívalo a tancovalo. Na procesí jezdili biskupové a kněží, o kterých dědeček vyprávěl, že jsou to velcí páni. K vidění byli i mniši, kteří předtím žili v klášteře v Teplé. Ale samozřejmě mě hodně zajímalo, kdy dostanu „cukrvuršt“, cukrový špalek. Nebo jestli dostanu kokosové kostičky. To bylo pro mě jako dítě nejdůležitější. Když jsem byla větší, přišel na řadu kolotoč. Pak jsem začala chápat, oč vlastně jde. Ale citový vztah k té události už jsem měla z doby, kdy jsem se chápat nesnažila. Nakonec jsem se hodně naučila, protože jsem mohla u nás sledovat, jak se taková velká akce plánuje. Přípravné rozhovory samozřejmě probíhaly i u nás.

Proč se po revoluci tirschenreutská a sudetoněmecká akce nespojily? Dnes se konají tři akce. Sudetoněmecká, tirschenreutská a česká.
Ingrid Leserová: My mladší mezi sudetskými Němci bychom byli rádi, kdyby se slavnosti sblížily. Kdyby například Češi přijeli v neděli sem za hranici, když velká slavnost na svaté Anně v Plané probíhá v pátek. Sudetští Němci tady v Mähringu investovali hodně energie a lásky. I hodně peněz. Je jasné, že originál je barokní, v Plané. Ale tady je to už také kus historie. Z doby, kdy se přes hranici jezdit nedalo. Farář Witt z Tirschenreuthu mluvil o tom, že by chtěl založit pouť ke svaté Anně v Plané z Tirschenreuthu už v roce 1985. Proto se konala hned po otevření hranic. Půda už byla připravena, myšlenka už žila. Máme tedy jednu svatou a tři slavnosti. Každá z těchto slavností má své kořeny a své opodstatnění. Sama nevím, jak by se to dalo spojit nebo víc propojit. Na originálním i na takříkajíc náhradním místě. Ale měli bychom ve jménu Božím být víc spolu.

Hildegard Leserová: Tak vidíte, už všechno víte…

Paní Hildegard Leserová zemřela týden poté, co jsme natočili tento rozhovor