Tenkrát v Tirschenreuthu

Rozhovor s Eberhardem Pollandem

Pane Pollande, jste rodilý „Tirschenrojťák“?
Rodilý, od roku 1948. Poválečné zboží.

Trávil jste dětství v tomto domě?
Ne, tento dům postavila moje matka v roce 1962. Předtím jsme bydleli v malém bytě. Otec byl válečný poškozenec. Měl průstřel břicha. Pocházel od Kynšperka nad Ohří. Doma měli malé hospodářství. Dědeček byl jako sládek zaměstnán v místním pivovaru. Vždycky když tam jsem a piji pivo, říkám si, že je to recept od mého dědečka.

Otec byl pětkrát operován a v roce 1959 na pozdější následky válečného zranění zemřel. Dědeček z otcovy strany tenkrát pracoval v pivovaru Thurn a Taxis v Řezně. Nastěhoval se po otcově smrti k nám do Tirschenreuthu. V době, kdy byl otec nemocný, jsme měli opravdovou nouzi. Maminka pocházela z Tirschenreuthu. Pracovala v misijním domě svatého Petra, kde ve dvaačtyřicátém roce zřídili nouzovou nemocnici – válečný lazaret. Pracovala v kanceláři. Mého otce tam přivezli jako těžce raněného. Tam se poznali.

Jak se vaší mamince, vdově, povedlo postavit dům?
Myslím, že dobrým základem pro stavbu byl takzvaný Lastenausgleich, což bylo určité odškodnění za majetek, který lidé měli ve staré vlasti, v případě mého otce a dědečka v někdejších Sudetech. Myslím, že suma byla účelově vázána, mělo se za ni znovu stavět. Tuším, že odškodnění v našem případě činilo kolem dvaceti tisíc marek. K tomu dědeček v Řezně v pivovaru dobře vydělával. Jinak by si to nemohli dovolit.

Studoval jste?
Ne. Po osmi třídách základní školy jsem v roce 1962 nastoupil do kanceláře tirschenreuthské mlékárny. Začal jsem tam jako učeň, pak jsem se stal obchodním příručím. Po sedmi letech práce v mlékárně maminka otevřela hned vedle našeho domu obchod s potravinami. Dalších sedm let jsem pracoval u ní. Potom jsem nastoupil jako úředník u okresní správy a zůstal tam až do důchodu. Patnáct let jsem měl na starosti nemocnice, účty pacientů. Patnáct let jsem se zabýval zásobováním vodou. V úřadu jsem pobyl celkem jednatřicet let. Nyní jsem už deset let v důchodu.

Jak jste přišel k zájmu o místopis a místní dějiny? K péči o domov, jak se v Bavorsku říká?
K zájmu jsem přišel jako k bacilu. Nakazil jsem se a nákaza mě nepřešla. V roce 1972 jsem se seznámil s reportérem, který sbíral staré fotografie Tirschenreuthu. Začal jsem se ptát lidí, kteří přišli k nám do obchodu, jestli mají staré fotografie. Před čtyřiceti padesáti léty se člověk na jedné straně směl takto zeptat, na druhé straně bez problémů nějaké fotografie dostal. Staré fotografie Tirschenreuthu sbírám pořád. Dnes je skenuji a vracím do rodin, odkud pocházejí. Osm let už jsem oficiálně jmenovaný městský vlastivědec. O našem městě jsem uveřejnil už čtyři knihy, vždy s velkým množstvím fotografií a dokumentů. První díl byl o těch, kdo padli ve druhé světové válce. Nikde neexistovaly údaje. Kniha se jmenuje „Nezapomeňte na nás“. Napočítal jsem pro malé město Tirschenreuth více než čtyři stovky padlých. Tenkrát jsme měli pět tisíc obyvatel. Když odečtete polovinu žen, malé děti a staré lidi, je to strašné číslo.

Kromě  funkce   městského vlastivědce působíte také ve spolku zabývajícím  se  místní   historií…
Ano. Do spolku s oficiálním názvem Historischer Arbeitskreis jsem vstoupil ve dvaasedmdesátém roce. Tehdy existoval asi rok. Spolek založil ředitel gymnázia Max Gleißner. Tenkrát jsem říkal, že je jako Ježíš a my ho následujeme jako apoštolové. Na začátku jsme opravovali křížky v polích a natírali je. Sbírali jsme úmrtní prkna a další typické staré věci, pořádali jsme jednou za čtvrt roku přednášky, starali jsme se o místní umělce a pomáhali jim s výstavami na radnici. Deset let jsem po smrti zakladatele byl předsedou spolku. Město nám vždy pomáhalo, hlavně první starosta Franz Stahl. Dostali jsme i malou budovu. Nazvali jsme ji Dům Maxe Gleißnera. Pořádáme tam přednášky. V rámci spolku jsme také cestovali, do muzeí a na výstavy v jiných městech.

Ve vašem spolku začala práce na muzeu rybářství?
S prací na budoucím muzeu jsme začali v roce 1978. Nejdříve jsme se tomu věnovali dva. Objížděli jsme sedláky a ptali se, jestli ještě mají věci, které souvisely s rybářstvím. Staré kádě, sítě, podběráky. Získali jsme sudy houpačky, které se na autech kývají, aby do vody přišel vzduch a ryby se neudusily. Nebo náčiní, které se používá, když se vypouští rybník – takovou pípu, na kterou navazují dřevěná koryta. Sedláci nám věci velkoryse dávali, protože už je k práci nepotřebovali. Věci jsme sami restaurovali. Jak se restaurují, nám poradili z muzea ve Waldsassenu. Ve zdejším klášteře končily zrovna v roce 1975 poslední řádové sestry. Ptali jsme se na radnici, jestli pro muzeum můžeme používat místnosti v klášteře. Setkali jsme se s pochybnostmi: „Kdo by sem chodil a díval se na staré harampádí?“ Ale my jsme ty prostory nakonec bez dovolení obsadili a uklidili, vymalovali několik malých místností, kde bydlely sestry. Jednu místnost po druhé jsme zařizovali starým rybářským náčiním. Městským radním a jedním z nás, kdo na muzeu pracovali, tenkrát byl Franz Kühn, kamarád ze školy, který provozoval restauraci U Labutě na tržišti. Zatloukal jednou dlouhý hřebík, na který jsme chtěli něco pověsit. Zjistili jsme, že se o hodně centimetrů protloukl do vedlejší místnosti. Jeden hřebík jsme tedy využili dvakrát a i z druhé strany něco pověsili. Celé to bylo velmi prosté a jednoduché. Ale mělo to svůj šarm a odpovídalo to našemu vkusu. Hlavní konzervátor z Řezna nás měl nějakým způsobem rád. Dával nám tipy. Věděli jsme, že kdybychom měli peníze, potřebovali bychom odbornou sílu, která se v muzejních věcech vyzná. Tak se také později stalo. Pan doktor Josef Paukner se muzea ujal jako odborník a přetvořil je. Lidé říkají ještě dneska: „To staré muzeum bylo taky krásné.“

Rád bych se vrátil k vaší funkci městského vlastivědce. Co všechno děláte?
Pokud chtějí lidé vědět něco z historie, ptají se mě. Vlastivědec třeba říká lidem, kteří zdědili nějaké staré věci, které muzeum by o ně mohlo mít zájem.

Máte někde kancelář?
Ale kdepak, ani ji nepotřebuji. Mám neplacenou funkci, do které mě jmenoval starosta a městská rada. Dávám dál své vědomosti. Čtyřicet let se zabývám dějinami města. Uveřejním přibližně patnáct článků ročně. Lidé o mně vědí. Obrací se na mě lidé i město. Vše vzniklo tak, že přišel pan starosta Stahl a zeptal se, jestli bych se ujal funkce městského vlastivědce. Odpověděl jsem: „Ano, jestli můžu pomoci, udělám to rád.“

Měl jste nějaké předsevzetí, když jste se funkce ujímal? Třeba popsat nějakou kapitolu z dějin města?
První knihu jsem uveřejnil před deseti lety, tedy předtím než jsem byl jmenován městským vlastivědcem. Teď jsem u čtvrtého dílu. Není to výsledek předsevzetí, ale systematické práce. Moje knižní řada se jmenuje „Tenkrát v Tirschenreuthu“. Zajímá mne třeba, jak vzniklo v Tirschenreuthu nádraží nebo jak se vyvíjela místní pila, porcelánka nebo textilka. Nebo továrna na válce s elektrickým pohonem. První byl u nás vyroben v roce 1911. Delší dobu jsem se zabýval dějinami nemocnice v Tirschenreuthu, která v příštím roce oslaví dvousté výročí založení. Shromáždím vždy fotografie a informace, ale není to tak, že by v jedné knize bylo jen jedno téma. Psal jsem teď třeba o poslední zdejší popravě mečem v roce 1844. Pořád se objevují nové informace, dokumenty, souvislosti. Mám teď nápad, jak dlouho tady zůstanu, nevím, ale dokud tu jsem, potřebuji zaměstnání, že napíšu o umírání a o pohřbech. Pohřební obřady jsou velmi zajímavé téma. Nikdy mě nenapadlo, jak velké třídní rozdíly byly ve smrti. Když jsi byl bohatý, vyprovázeli tě tři faráři a obřad v kostele byl veliký. S chudými lidmi šel farář jen kousek.

Lidé mají moje knihy rádi, protože si každý pro sebe něco najde. Všechno dělám sám, sazbu i grafiku. Jsem sám sobě vydavatelem. Do tiskárny vždy odesílám hotovou knihu. Musím říct a jsem rád, že se moje knihy dobře prodávají.

Zabýváte se tedy čtyřicet let svým městem. Jakými proměnami Tirschenreuth prošel?
Tirschenreuth bylo dříve zemědělské městečko. Na tržišti bydleli obchodníci, v ulicích pod ním řemeslníci, a úplně dole Na příkopě, jak se všude říkalo, přebývali domkáři a nádeníci. Tak město fungovalo po celá staletí. Chov kaprů tady začal v roce 1180 s prvním městským rybníkem. První rybníky stavěli pro cisterciáky odborníci z Čech. Ryby se už tenkrát dobře prodávaly. Od roku 1218 jsme patřili k cisterciáckému klášteru ve Waldsassenu. Tehdejší opat Hermann poznal potenciál a nechal postavit druhý velký rybník. Z Tirschenreuthu se tak de facto stalo město na ostrově. Na Vánoce tu měšťané dostávali kapra. Když se ve starých dobách v Tirschenreuthu konala nějaká větší slavnost, podávaly se pokrmy z ryb. Postupně se zdejšímu okolí začalo říkat „země tisíce rybníků“. Dodnes máme v Tirschenreuthu tři chovatele kaprů, kteří z tohoto povolání žijí. Kapr se tu na rozdíl od jiných částí Německa pořád jí jako vánoční pokrm.

Asi největší ranou pro Tirschenreuth v celých dějinách byl velký požár města v roce 1814. Nedotčených zůstalo jen několik domů. V několika málo letech bylo město znovu vybudováno ve větším a krásnějším měřítku. S železničním přípojem v roce 1872 se Tirschenreuth rychle proměnil v průmyslové město. Jen Mitterteich byl na řadě o několik let dřív, protože ležel na spojnici mezi Weidenem a Chebem. V Tirschenreuthu vzniklo mnoho nových továren, jako továrna na sukno, na motorové válce a sklárna. Topilo se v nich jen hnědým uhlím ze Sokolova. Postupně se prosadila výroba porcelánu. V nejlepších letech tu v porcelánkách pracovalo až tisíc lidí. V této době děvečky a podruzi odcházeli od sedláků, protože ve městě čekali pravidelný výdělek a pevnou pracovní dobu. Tirschenreuth tenkrát prakticky explodoval. Pronajímal se každý kousek prostoru. Bouřlivý rozvoj skončil s příchodem první světové války, po ní přišla inflace. Po roce 1923 se hospodářství dařilo pomalu líp, což ale neplatilo pro porcelánky.

Nejvíc se město změnilo po roce 1945. Přišlo mnoho uprchlíků, mezi nimi řada inteligentních a zkušených lidí. Neměli nic a museli začínat znovu, což vyvolávalo trochu i závist domácího obyvatelstva. Z pěti tisíc obyvatel bylo najednou osm tisíc. Nedávno jsem četl inzerát z roku 1951. Jedna mladá žena v něm nabízí sňatek muži katolického vyznání. Flüchtling zwecklos, zněla poslední slova. Uprchlíci, nehlaste se, dalo by se přeložit. To byli totiž lidé druhé kategorie. Během jedné generace, tedy asi pětadvaceti let, se noví obyvatelé smísili se starými a žijí v souladu.

Zatím poslední, ale o to výraznější skok město udělalo, když se prvním starostou stal roku 2002 Franz Stahl. Od té doby se vzhled města vyvíjel stále v pozitivním smyslu. Tržiště bylo celé upraveno, bývalý horní rybník opět zaplaven, tam, kde se dříve ukládaly městské odpadky, byl založen park a velké parkoviště aut. Tirschenreuth je dnes ukázkové město, kde se člověk cítí dobře a v kterém se dobře žije.