Můj obraz je jako pohlazení chudáka

Rozhovor s Janem Knapem

Jan Knap, narozený v roce 1949 v Chrudimi, je malíř. Tématem je mu už třicet let svatá rodina. Žije v Plané u Mariánských Lázní, poté co žil v Německu, Brazílii, USA, Itálii. Má čtyři děti. Následující text vznikl z rozhovorů vedených v letech 2017–2018. Hovořilo se postupně a v klidu, v domě Jana Knapa nebo přilehlém ateliéru. Tematické okruhy Životopis, Dům v Plané, Umění, Obraz se nabídly z natočeného materiálu.

V tematickém okruhu Obraz šlo o rozhovory nad rozměrným dílem, které vzniká po řadu měsíců. Forma tohoto tematického okruhu je zvolena tak, aby bylo možné ocitnout se bez vysvětlování uvnitř tvůrčího procesu. Téma Dům v Plané je významné pro Jana Knapa i pro město Planou u Mariánských Lázní. Jde asi o nejcitlivější a nejvíce invenční rekonstrukci starého domu v širokém regionu.

Životopis

Vyrůstal jsem v Mariánských Lázních. V dětství bydlet v lázeňském městě znamenalo, že přijížděla auta ze Západu. Bouráky. Dívali jsme se jim na tachometry. Bylo na nich třeba neuvěřitelných 240. Měli jsme německou televizi. Táta mluvil německy z dětství a doučil se v koncentráku. Nedalekou hranici jsem vnímal jako hráz. Dostávaly se k nám historky o drátech, psech, střelbě. Nikdo z mých kamarádů na hranici nesloužil. To byla práce pro šohaje z Moravy. My, Západočeši, jsme asi byli nakažení. Nikdy jsem neviděl železnou oponu, přestože jsem bydlel patnáct kilometrů od ní. Svět končil někde v obci Tři Sekery. Když jsem utíkal z Československa, ani mne nenapadlo, že bych šel přes tuto hranici. Mám dodnes k této nedaleké hranici nějakou zabudovanou nedůvěru. Možná až z dětství.

Za celé mládí jsem nepotkal nikoho, kdo by chválil Sovětský svaz. Ředitel školy byl samozřejmě komunista, vykládal nám hlouposti v občanské výchově, ale opravdu si nevzpomínám na spolužáka, který by mu věřil. Věděl jsem jen o otcích spolužáků, kteří komunismu využili, aby udělali kariéru. Vyrůstali jsme v atmosféře, kdy pravda byla opakem toho, co vysílal rozhlas po drátě. Můj táta byl zavřený v padesátých letech, protože ho někdo udal, když nějak komentoval Gottwalda. Takže u nás bylo politicky jasno. Ale vyrůstali jsme ve schizofrenii. Táta nadával na komunisty, přestože jsme z matčiny strany měli v rodině zakládajícího člena strany, a dokonce komunistického ministra. Byli to ale prvorepublikoví komunisté. Vzdělaní, znalí jazyků, své přesvědčení mi nenutili.

Moje vzpomínka na Mariánské Lázně mého mládí je negativní. Bylo to pro mne místo bez rozhledu. Samý kopec. Život pro mne byla Haná, kam jsem jezdil na prázdniny. Byl to kontrast k Mariánským Lázním, kde pořád ležel sníh a pršelo. Pořád zima. Mariánské Lázně jsou pro mne městem číšníků, veksláků a taxikářů. Divného podsvětí. Spolužáci honili rekreantky. Já byl stydlivý. Místo, kde jsem prožil mládí, pro mne bylo prázdným světem.

Neodcházel jsem ale z Československa, abych měl lepší život a koupil si auto. Šel jsem za uměním. Chtěl jsem vidět obrazy. Odešel jsem v devětašedesátém roce, poté co se upálil Jan Palach. Bylo mi osmnáct. Moji rodiče už byli venku. Neměl jsem pas. Jediná země, kam pouštěli bez výjezdní doložky, bylo Maďarsko. Jel jsem do Szegedu, tam přešel hranice do Srbska. Odtud vlakem do Koperu ve Slovinsku, obojí tehdy ještě byla Jugoslávie. Dál pěšky přes hranici. Do Terstu. Byla tma a pršelo, ale šel jsem za světlem, které zářilo za kopcem. Když jsem viděl bílé plastové patníky, řekl jsem si, že je to už Itálie, což se potvrdilo, když se objevily první reklamy.

Byl jsem od bahna, protože jsem párkrát upadl. Svlékl jsem se a v kaluži si pral oblečení. Auta, co jela kolem, troubila. Tři měsíce jsem trávil v Itálii v táboře a pak utekl za rodiči do Německa. V táboře ve vesnici u Terstu byli většinou Albánci, ale i pár Rusů a Čechů. Z Albánie celé rodiny, babičky, dědové. Nikoho tam nenechali, to bylo úžasné. Já se ani neohlédl, jestli jsem někoho nezapomněl. Tábor fungoval jako trochu jako vězení. Přelezl jsem zeď, na kterou mě vysadili. Stopem odjel nejdříve do Vídně, pak do Německa. Němci mi dali povolení k pobytu.

Chtěl jsem ale do Brazílie, protože se mi líbil film Muž z Ria v hlavní roli s Jeanem Paulem Belmondem.

Do Brazílie jsem odjel za pár měsíců po příchodu do Německa. Za peníze, které mi Němci dali na kurz němčiny. Bylo to 2 500 marek. Hodně peněz. Šel jsem po ulici a viděl, že loď do Brazílie stojí 2 450 marek. Rodiče se se mnou rozloučili na nádraží v Kolíně nad Rýnem. Maminka plakala.

Letadlo tenkrát stálo dvojnásobek. Cesta lodí trvala týden. Ta moje vyplouvala z Janova a jmenovala se Julio Caesar. Na lodi byly bazény, hrála tam kina a hudba u tanečních parketů. Neměl jsem ani kačku, moc jsem si atrakcí neužil. Ale jídlo bylo luxusní. Třikrát denně plus svačiny. Během plavby jsem se bavil hlavně s dělníky. Italy, kteří pracovali v Brazílii nebo Argentině a jeli z návštěvy doma. Všimli si, že jsem sám, a hned mě oslovili. Krásná společnost, malí podsadití Neapolitáni. Pozvali mě hned na víno.

Rio de Janeiro v mé době byla ještě romantika. Město se sestává z delších a kratších pláží. Třeba Santa Barbara patří ke starému městu. Tam se tyčí známá cukrová homole. Dnes se do středu města posunula pláž, která v mé době byla na jeho dalekém okraji. Byl jsem na začátku sedmdesátých let v ještě přehledném Riu, kde neexistovaly žádné pro mě viditelné rasové problémy.

Když jsem v Riu vystoupil z lodi, měl jsem sto marek. Zaplatil jsem si na pět dní hotel. Pak jsem si ve starém městě sehnal místnost. Bylo to v zimě, teplota i pod patnáct stupňů. Okna bez skel, jen okenice se žaluziemi. Deka žádná. Byla mi zima. Lidé přátelští. První měsíc jsem měl nějaký blok, nic z portugalštiny jsem si nemohl zapamatovat, ale pak to šlo. Jazyk jsem se naučil rychle.

V Riu jsem zůstal rok. Na lodi jsem potkal Američana, který mě v Riu seznámil s Čechy, kteří žili v Brazílii po několik generací. Česky už nemluvili. Nějací Vaňátkovi. Starý pan Vaňátko to dotáhl na největšího klenotníka v Brazílii. Jeho syn byl filozof, tehdy už starší pán. Vaňátkovi mi řekli, že se u nich prostírá pro dvanáct lidí každý den. Jestli přijde dvanáct lidí nebo jestli budu stolovat sám, je jedno. Můžu si sednout a najíst se. Ani nemusím nikoho zdravit, když nebudu mít chuť. Američan z lodi mě seznámil také s ruským Židem, historikem umění, který byl kurátorem bienále v São Paulu. S ním jsem mluvil ještě rusky.

Jednou jsem stál na ulici, na rohu byl bufet, asi jsem nasával vůni. Zastavil se u mě člověk, větší, silnější. Vydoloval ze mě, že nemám kde bydlet. Řekl mi, ať jdu s ním, že děda má veterinární ordinaci a patro nad ní je volné. Prý se tam najde ještě hodně volných pokojů. Další nocležník byl Švýcar. A tak jsem se postupně dostal mezi lidi. Došlo mi ale, že to není místo pro mě.

Člověk, který vyrostl v rovnostářské socialistické společnosti, tam žít nemohl. Nemáš na to žaludek. Dáš si někde s lidmi pivo v restauraci. Na okno se lepí lidé a koukají na tebe. To pivo si člověk na druhé straně skla nikdy v životě nekoupí. Stojí třeba pětadvacet cruzeiros, a ten za sklem vydělá dva denně. Pracuje jedenáct hodin. Člověk se tam buď musí narodit, nebo na to mít žaludek. Charakteristické jsou četné školy samby. Při karnevalu jedou vozy a na nich se tančí. Každá žena chce tančit nahoře a být nejzajímavější. Aby si pořídila kostým, celý rok na to šetří. Za rok úspor chce chvíli tančit na voze.

Zkusil jsem pracovat, maloval jsem bižuterii u jednoho Čecha. Za měsíc bych si nevydělal ani na nájem jedné místnosti. Lidé tam pracují za nic. Dokonce jsem byl u voodoo kouzelníků s otázkou, jak najít práci. Poradili mi, že si mám dát pod polštář nějakou větev, což jsem neudělal. Filozof, pan Vaňátko, mi poradil, ať raději ležím na pláži.

Z dlouhé chvíle jsem se byl podívat i na československé ambasádě. Mluvil jsem portugalsky a nedal najevo, že jsem Čech. Na chodbě diplomaté vedli obscénní hovory. Chodili tam dozadu učesaní estébáci v typických mundúrech. Švédské rozhalené košile. Zjevně nikdo na naši ambasádu nechodil, tím méně nějaký Čech. Nebyla tam vrátnice, nic. Ptal jsem se, kde zjistím, jak můžu někoho pozvat do Ria, samozřejmě jsem neřekl jméno. Poslali mě do nějaké kanceláře, kde mi úředníček dal odpověď. Pohyboval jsem se volně. Odešel jsem asi po půl hodině. Vyprávěl jsem to panu Vaňátkovi.

Říkal: „To nesmíš, mohli by tě zavřít.“ Ve Washingtonu jsem byl na ambasádě, už jako Američan. Tam to vypadalo jinak, přeci jen tam byl nějaký pohyb. Třeba pohyb špionů. Vešlo se podivným zadním vchodem, kde se po chvíli čekání eventuálně otevřelo okénko o velikosti patnáct na patnáct centimetrů. Aby se člověk dověděl, že nět, ať šlo o vízum, nebo o pozvání. Na obou ambasádách stejný dojem. Špína a nehezký svět. Tehdejší Československo.

V Brazílii jsem po roce nasedl na loď jako námořník a vystoupil v Rotterdamu. Z Rotterdamu pak vlakem do Kolína nad Rýnem a odtud pěšky, v noci, 35 kilometrů k rodičům. Tam jsem se najedl a dal do pořádku. Pak jsem pracoval na pile. S Portugalci, kteří byli nadšení, že umím portugalsky. Nádherní lidé, nádherná řeč. Ještě hezčí než italština. Italština je běžná, portugalština má nějaké tajemství. Pak jsem šel na akademii výtvarného umění do Düsseldorfu. Našel jsem si profesora Sackenheima, u kterého skoro nikdo nebyl zapsán. Ukázal jsem mu své kresby. Řekl: „Výborně, přijďte v září, Herr Knap.“ V Praze s tím dělali drahoty. Snaživě jsem mu řekl, že se do té doby naučím líp německy. „Wieso, vždyť mluvíte bezvadně.“ Byl jsem šťastný. Na akademii jsem poznal Milana Kunce. Vydržel jsem tam rok. Druhý semestr u Gerharda Richtera. Pak jsem odjel do Ameriky. Rozhodnutý, že s uměním už nechci mít nic společného. Do Ameriky jsem jel vést poctivý život.

Když jsem se rozhodl, že chci žít v Americe, vypravil jsem se do Frankfurtu na americkou ambasádu. Asi padesátiletý referent mi řekl, že je to absolutně bez šance. Pak mi ale řekl, ať to zkusím v Charitě. Za měsíc jsem letěl letadlem, které mi zaplatili. S Libanonci, s křesťany, kteří prchali. Po přistání mne zavez-li do hotelu, týden mi zaplatili a našli mi práci. Dostal jsem povolení k pobytu, zelenou kartu. V Americe jsem se nadechl. Jsem přesvědčený o tom, že jsem tam měl být. Tam jsem přišel k víře. Amerika se ještě modlí. Někde tam jsem setřásl tu evropskou malost. Chtěl jsem jen pracovat, umění se vyhýbat, ale nedalo mi to. Existence umělců je v Americe smutná. Třeba deset let umělec na něčem pracuje. Když má pocit, že našel styl, dostane šanci. Udělá výstavu. Když nic neprodá, je do smrti namydlený. Jen v New Yorku bylo deset tisíc galerií. Dvě stě šedesát tisíc umělců platilo daně. To znamená, že vydělali více než osm tisíc dolarů, jinak se tam daně neplatí.

V Americe jsem žil deset let. Stihl jsem toho dost. Napřed jsem jen pracoval. Pak mi to nedalo a zkusil jsem nabízet ilustrace k dětským knihám. Musel bych na tom pracovat víc, abych prorazil. Táhlo mne to ven z New Yorku. Chvíli jsem pracoval jako zahradník v Montaně. Pak jsem odjel do San Franciska. Neměl jsem ani kačku a hladověl jsem. Okouněl jsem na takovém náměstíčku. Byla tam budka, uvnitř fešáci v uniformách. Vyšel seržant, černoch. Řekl mi: „Ty chceš něco udělat se svým životem.“ Vlezl jsem s ním do budky a podepsal tam na šest let službu v armádě. Ale mělo trvat ještě tři dny, než mi dají najíst. Někdo mi řekl, že jíst můžu v klášteře u františkánů. Byla tam jídelna. Zůstal jsem tam i na noc. Pak jsem nastoupil do vojenského autobusu, pak do letadla do San Diega. Všechno bylo krásné a zdvořilé. Pak začal binec. Všem nám ztuhly rysy. Řvaní a kopance. Bylo mi už třiadvacet. Měl jsem trochu nadhled. Ale osmnáctiletí kluci?

Nikdo s nimi tak nezacházel. Urostlí kluci z Texasu. Jeden se vrhl na instruktora a křičel, že ho nenávidí. Poslali ho domů. Účel řvaní je zjistit, kdo vůbec má psychiku na to, aby byl vojákem. Oddíl měl padesát lidí. Každý měsíc nás zbylo jen pětadvacet. Sloučili dva oddíly dohromady a jelo se dál. Tak třikrát.

Byli tam i hodně silní kluci. Nevydrželi. Sesypali se. Chtěli tě dostat dolů a vidět, jak zareaguješ. Byla to buzerace, ale férová. Měla zajistit, aby se člověk nesesypal, až bude v boji. U armády jsem byl necelý rok. Pak mi našli zdravotní vadu, chronický zánět středního ucha. To už jsem byl u výsadkářů a tam by to vadilo. Zaplatili mi letenku do New Yorku. Z armády jsem byl propuštěn se ctí, což byl oficiální pojem. Dostal jsem do dalšího začátku jednorázovou sociální podporu. Svoji jedinou, asi na dva týdny.

Dva roky jsem pak byl v buddhistickém klášteře, v přírodní rezervaci, asi 150 kilometrů od New Yorku. Mecenáši tam nechali postavit kopii japonského kláštera z 12. století. Bylo nás tam asi pětadvacet nastálo. Jednou za měsíc přijížděli lidé zvenku. Dalších asi dvacet lidí. Přijížděli meditovat. V klášteře působil japonský mistr. Sútry se recitovaly japonsky. Četly se kóany. Texty, při kterých staří mistři dosáhli osvícení. Pracovali jsme, třeba v javorovém lese, kde jsme získávali javorový sirup. Hlavní činností bylo sezení. Sedělo se ve všední den pět až šest hodin. Cyklus byl nastaven tak, že se sezení prodlužovalo a memorovaly se texty k osvícení Buddhovu. Za sedm dní se došlo do bodu, kdy se sedělo celý den a celou noc. Dělaly se samozřejmě přestávky na jídlo. Úžasné je, že se pak nespí. Minulou noc jsi spal jen hodinu. Předminulou dvě hodiny. A tak dál. Nikdo neusnul. Člověk si pak prohlíží vlastní paměť zevnitř. Všechno se vynořuje, zíráš na to. Jiskřivě jasně se jde dozadu od myšlenky k myšlence. Jako když se díváš na čistý film. Sezení trvalo vždy 45 minut a deset minut se chodilo. Člověk zvládne dýchání. Vím, že jsem nakonec dýchal pětačtyřicetkrát, a pak zazněl gong. Pak mi začalo něco scházet. Měl jsem službu v kotelně. Uvědomil jsem si, že se něco zastavilo. Zjistil jsem, že už v klášteře nemám co dělat. Vrátil jsem se do New Yorku. Bylo mi to nejdříve trochu líto. Nohy už si zvykly na lotosový posed, vůbec to nebolelo. Bylo to, jako když se naučíte hrát na hudební nástroj a pak s tím přestanete.

Umění jsem se v Americe věnoval málo, ale jezdil jsem do Evropy za rodiči a vždy přivezl obrazy, které jsme pak vystavovali. Výstavy organizoval Milan Kunc. Jeho zásluhou jsme se ve třech určitým způsobem zapsali do povědomí. Jako skupina Normal, společně s Petrem Angermannem. Poznali jsme se na akademii. Vše vzniklo spontánně, když jsme společně namalovali několik obrazů. Byla to doba, kdy bylo naprosto absurdní namalovat obraz. Samozřejmě, že vždy existovala nějaká druhá liga. Lidé, kteří si malovali zátiší. V umělecké scéně, o které se mluvilo, a v navzájem propojených dobrých galeriích ale něco podobného neexistovalo.

Byli jsme tři a měli jsme chuť malovat. Musím říci, že na malování mne svými obrazy nasadil Petr Angermann. Je to malíř. Zaujalo mne, že se dá malovat a začal jsem také. Vyšel jsem trochu ze svých pokusů o ilustrace dětských knih, kde se vyskytovala rodina. Společně namalované obrazy se ukázaly jako zajímavé, takže jsme byli pozváni na několik výstav.

Milan Kunc a Petr Angermann za mnou přijeli i do New Yorku, kde jsme také společně malovali. Jsem od přírody perfekcionista. Bez nich bych asi pořád maloval svůj první obraz. Celá desetiletí. S nimi to bylo osvobození. Namaloval jsem na společném obrazu tygra. Ptal jsem se:

„Hele, Petře, co ty na to?“ A on „Dobrý, namaluj toho slona.“ A tak jsem namaloval slona. Díval jsem se, jak míchají barvy. Míchali je úplně jinak než já. Byl jsem pořád u červené, modré, zelené. Kdysi jsem na akademii dělal zátiší. To bylo všechno, barvy jsem se musel učit. Bylo to osvobozující.

Petr je otevřený, přátelský člověk. Neambiciózní. Nemá velké cíle. Nestaví se na hlavu. Milan je velice ctižádostivý. Byl motorem, který sehnal výstavy, přesvědčil lidi, aby něco napsali. Vytáhl nás do vyššího patra, co se týče známosti. Kdyby neexistovaly příležitosti, které Milan Kunc zorganizoval, nezačal bych malovat. Všichni jsme pracovali. Obrazy se neprodávaly, ale akce se konaly.

Když přišla do New Yorku z Německa zpráva, že budeme mít výstavu, maloval jsem tak jeden obraz měsíčně. Některé obrazy jsem poslal poštou a Milan je pak napnul a vše zařídil. Milan Kunc je také Čech, odešel také po osmašedesátém. Jednou jsme měli rozhovor pro tisk. Ptali se nás, ty jsi Čech, ty jsi Čech, Kunc, Knap a Petr Angermann je Němec. „Ale já jsem se narodil dva kilometry od české hranice,“ protestoval Petr.

Tehdy byli v kurzu Noví divocí, německy Die neuen Wilden. My jsme si říkali, v němčině to zní jako jazyková hra, Noví mírní – Die neuen Milden. Za nejlepšího byl od tehdejších znalců považován Milan Kunc. Petr žije v Norimberku, takže vzbuzuje zájem jako někdo, kdo tvoří doma. Naše umělecké cesty se ukázaly jako velmi rozdílné, ale přátelé jsme dodneška. Vídáme se málo.

V New Yorku pro mne malování bylo okrajovou záležitostí. Hlavně jsem přemýšlel, jak se dát pokřtít. Nerozlišoval jsem mezi protestanty a katolíky. Uvědomil jsem si, že dole na Manhattanu je nejstarší kostel v New Yorku. Velký dřevěný kostel, který postavili Moravští bratři. Vypravil jsem se tam. Kostel byl prázdný, byly v něm pingpongové stoly. Černí kluci jeli v kostele pinec. Bylo to dobré, ale hledal jsem něco jiného. Vzpomněl jsem si, že na 75. ulici na východní straně je kostel svatého Jana Nepomuckého. Kdysi ho postavili krajané, bylo tam české město. Vydal jsem se tam. Působil tam vynikající kněz. Slovák. Páter Javor. Řekl mi, že křtění není jen tak. Ptal jsem se, jak to. Když Filip potkal Egypťana, řekl mu: „Hele, tady je voda, co schází?“ Měl jsem štěstí. Byl to jezuita, prošel světem jako misionář. Myl jsem okna na mrakodrapech. Ke křtu mi zbývalo několik měsíců. Najednou jsem na těch oknech dostal strach. Co kdybych spadl? Řekl jsem to páterovi. Řekl mi: „To se vůbec neboj. Jsou tři druhy křtu. Vodou, krví a touhou. I kdybys spadl, jsi pokřtěný.“

Kmotrem mi byl Salvator Manzi, chromý vrátný z hotelu, kde jsem kdysi pracoval. Kamarád mi pak zprostředkoval pobyt u českých katolíků v Chicagu. Působil tam páter Vojtěch Vít, při kostele tehdy ještě blahoslavené Anežky České. Odtud jsem šel studovat teologii do Nepomucena v Římě. V Chicagu se Češi posouvají. Tam, kde působil Masaryk a byly české kostely, už je to dnes mexické. Křesťanství mne zavedlo zpět do Evropy. Nepomucenum v Římě jsem znal již z dřívější doby. Když jsem byl na prázdninách v Evropě, koupil jsem si v Římě publikace z Křesťanské akademie, která tam působila. Dali jsme se do řeči s rektorem Nepomucena, monsignorem Vránou, který mi řekl: „Ty jsi sám, křesťan, co když máš povolání? Přijď v září.“ Tak jsem se přes prázdniny naučil italsky a přišel. Bylo to v roce 1982. Zůstal jsem tam do roku 1984. Duchovním rádcem nám byl otec Špidlík. Chodil jsem k němu velmi málo, tak jednou měsíčně. Jednou mi řekl: „Děláš všechno na sto procent. Školu, chování. A přesto jsi nespokojený.“ Ani mi nedošlo, že jsem nespokojený. „Nech toho,“ řekl mi otec Špidlík. Ve stejný den mi přišel dopis od Kaspara Königa, což byl člověk, který pořádal velké výstavy. Připravoval projekt, který se jmenoval „Von hier aus“. Pozval nás. Ve stejný den, kdy mi otec Špidlík o teologii řekl: „Nech toho.“

Když jsem odcházel, kluci byli vykulení, protože důvod k odchodu vlastně neexistoval. Nikdo z monsignorů se se mnou nebavil. Jen vicerektor šel okolo, když jsem stál v hloučku seminaristů. Zastavil se a řekl: „Hele, slyšel jsem, že odcházíš, ne abys tam nechal bordel.“ Skoro mi připadalo, že bych měl protestovat a zůstat tam. Farářem bych asi být nemohl. Ale bylo možné pracovat po vysvěcení jako zpovědník. To by se mi líbilo. Na poutních místech. S kompetencí se zabývat věcmi, které normální faráři dělat nemají.

Namísto knězem jsem se tedy stal malířem. Bylo mi už pětatřicet, řekl jsem si, že to budu dělat naplno. „I kdybys neměl co jíst, budeš malovat,“ řekl jsem si. Namaloval jsem obraz, kde Panna Maria žehlí a Ježíšek si hraje dole pod žehlicím prknem. Koupil ho gynekolog a pověsil ve své čekárně. Obraz viděla moje budoucí žena a chtěla se se mnou seznámit. „Nikdy jsem nežehlila, ale šla jsem a koupila jsem si žehlicí prkno,“ řekla mi pak. Dostal jsem pozvání na svou první samostatnou výstavu v Ilverichu, vedle Düsseldorfu. Výstavu viděl Hans Jürgen Müller. Tehdy jsem ještě téma svaté rodiny nemaloval, jen kreslil. Na výstavě jsem měl obraz mnicha. Byl to první olej, který jsem namaloval drahými barvami. Pracoval jsem na něm několik dní, byl to opravdu promalovaný obraz. Müller byl vysoký, mohutný muž a známá kapacita. Napsal třeba knihu „Die Kunst kommt nicht von Können“ – „Umění nepochází z toho, že se něco umí“. Což sice není pravda, knihu jsem nikdy nečetl, ale byl to chytrý člověk, který chtěl něco říct. Přišel ke mně a řekl: „Takhle mi namaluješ to, to, to…“ Chodil kolem mých kreseb svaté rodiny. Vytáhl ruličku tisícimarek a odpočítal mi zálohu. Udělal jsem to. Uspořádal pak výstavu, kterou viděl Paul Maens. Patřila mu nejlepší galerie na současné umění v Kolíně nad Rýnem. Do doby, než jsem se dostal do této galerie, se mi lidé smáli. Od této doby byl klid. Byl jsem někdo, koho vystavil Paul Maens, a moje obrazy se všechny prodaly ještě před otevřením výstavy. Byla to krásná doba.

Téma svaté rodiny byla bomba. Byli lidé, kteří mne přestali zdravit, jako hlupáka a reakcionáře. Pak byli lidé, kteří nevěděli, co uhodilo. Svatozáře jsem dělal poctivě. To nebylo zvykem. Jeden obraz jsem pak Paulu Maensovi připravil na veletrh umění v Kolíně nad Rýnem. Televize k němu chodila hned mezi prvními na veletrhu. Můj obraz byl v televizi. Několikrát denně mi zvonil telefon s nabídkou výstavy.

Nezabýval jsem se tím, výstavy organizoval Paul Maens. Jeho spolupracovník de Fries říkal: „Člověče, vy tam máte vzduch.“ Lidé povídali samozřejmosti, které mi někdo mohl říct v patnácti. Když maluji plochy, nenatírám to. Plocha musí dostat víc barev. Nebe je modré, ale přijde do něj zelená, šedá, dostanou se tam teplé i studené tóny. Na obraze pak vznikne prostor. Dříve mistr řekl klukovi:

„Vezmi si šedou a podívej se, co to udělá.“ Paul Maens pak galerii zavřel. Otrávil ho byznys. Byl to člověk, který měl přeci jen zájem o umění. V Americe se galerijním provozem dělá politika, předstírá se cosi, co není pravda. Prodávají se věci, které vlastně nikdo nechce. A tak jsem koncem osmdesátých let šel do Itálie. Ujal se mne galerista Toselli v Miláně. Byl to znalec a velmi uznávaný galerista. Odchod do Itálie měl i praktický důvod. Daně v Německu mi sebraly podstatnou část příjmu. V Itálii to tehdy bylo jiné. Kdo tam neměl trvalé bydliště, daně platit ani nesměl. Bydleli jsme v Modeně. Dvě děti jsme si vezli z Německa, v Itálii se narodilo další. Poslední pak ve Vyškově.

V Československu se zatím všechno změnilo. Volala mi známá: „Jene, v Československu se něco děje.“ Odpověděl jsem: „To nehrozí.“ Pak mi volali z rozhlasu z Vídně, aby jim dění okomentoval malíř. Řekl jsem, že jestli se u nás změní poměry, okamžitě se vrátím. Říkal jsem své německé ženě, že jeden z nás by měl bydlet doma. Přestěhovali jsme se v roce 1992. Nadchli jsme se také pro nápad koupit dům na vesnici, aby děti vyrůstaly v klidu. Proto nejdříve Haná, pak Planá. Třicet let jsem neměl doma hotové obrazy. Vždy vzniknou na výstavu a už se nevrátí. Obrazy, kde je svatá rodina. Ale křesťanem jsem se chtěl stát, protože jsem si řekl, že chci být svatý. Je to smutné, že po čtyřiceti letech pořád nejsem.

Jdeme ke konci. Konec bude stejný, teď nebo za sto let. Úžasný moment odchodu. Přechodu někam, o čem nemáme tušení, ale Bůh nám to slíbil. Bůh se stal naším dlužníkem, ne proto, že bychom mu něco dali, ale proto, že nám něco slíbil. Byla nám dána příležitost věčného života. Málo jsem udělal. Život končí. Mám to za pár. Je to všechno úžasné. Těším se.

Dům v Plané u Mariánských Lázní

Až v Plané mi došlo, jak se dá pracovat se starým domem. Jaké jsou vůbec možnosti. Na Hané už jsem opravoval a dostavoval dům, který je považován za nejstarší na návsi. Sehnal jsem dobrého truhláře a stavěl, jak jsem myslel. V Plané to bylo něco zcela jiného.

Objevil se Jirka Šlégl. Nejdříve mi dělal portál. Věděl jsem, že portál dům měl, a chtěl jsem ho znovu. Pak se Jiří Šlégl ujal celé stavby. Přivedl i další šikovné lidi. Třeba kováře, který vytvořil imitace barokních zámků. Vůbec bych si netroufl myslet si, že by to někdo mohl umět. Nejdříve jsem upadl do rukou firmy, která se údajně zabývala památkami, ale vlastně jen lila beton. Doporučili mi ji památkáři z Plzně. Jirka Šlégl vyboural, co firma vylila. Asi bych jinak klíč od domu hodil do kanálu a šel od toho. Firma byla brutální. Bez citu k věci. Jen na peníze.

Z domu nakonec zbyly původní obvodové zdi. Část směrem do náměstí je gotický dům ze 14. století. V šestnáctém století se ostatní domy na náměstí rozšiřovaly směrem do patra. Tento dům ne, rostl směrem do dvora. Před mou nynější kuchyní je zadní zeď gotického domu. Dům si tedy v přední části zachoval gotickou dispozici. Když se u nás řekne gotika, lidé si představí křížovou klenbu. To platí u obytných domů třeba v Jáchymově, kde jsou zcela zdevastované někdejší výstavné obytné domy hornického města. V Plané byly poměry chudší. Potěšilo mne, že se fotografie domu, který jsem zrekonstruoval, objevila na výstavě gotického umění v západních Čechách. Jako typická stavba gotiky.

Stavbu jsem koupil v opravdu hnusném stavu. Chtěl jsem dům na náměstí, abych vyšel ven, koupil si noviny a sedl si do kavárničky. Noviny se nedají číst a kavárna otevírá pozdě. Vstávám časně, v devět už mám poledne, takže to u kavárny nemyslím jako výčitku. U novin ano. Přesto jsem v Plané moc rád.

Podoba fasády s psaníčkovým sgrafitem není výmysl. Jirka Šlégl objevil fragmenty. Změřil je, vytvořil síť. Přesně to pasovalo až nahoru. V gotické době byl štít dřevěný. V renesanci vztyčili dva trámy a postavili tenoučkou zeď. Tehdy vznikla dnešní podoba omítky. Chtěl jsem fasádu udělat pěkně. Jsem přesvědčen, že někdejší Planá měla domy se škrábanou fasádou. Když zedníci skončili s renesanční fasádou zámku, chtěli měšťané samozřejmě něco podobného. Objevené zbytky Jirka Šlégl identifikoval jako raný renesanční styl. Pozdější varianta je černá.

Nečekal jsem, že se usadím v Plané. Maminka po návratu z exilu v Německu bydlela u Tachova, jezdili jsme sem. Paní Mrovcová, která žije v Plané a pochází z Kroměříže, o mně slyšela jako o malíři. Stavila se u mne v Želči, kde jsme žili po návratu ze světa. Měla tu malou galerii. Chtěla udělat výstavu. Souhlasil jsem. Ukázala mi dům a řekla: „Jene, kup to.“ Chtěla tu mít někoho podobného smýšlení. Dům pak rostl a čím dál víc se mi líbil. Postavil jsem si ve dvoře ateliér. Definitivně jsem se tu usadil v roce 2004. Nastěhoval se do nedostavěného. Vyhodil firmu, která každý měsíc chtěla 300 tisíc korun, aniž by se něco viditelného dělo. Nebyli to podvodníci, ale špatní hospodáři. Byl jsem pro ně zdrojem peněz, kterému stačí slibovat, co všechno hned dodělají. Jirka Šlégl je výjimečný zedník a kameník. Má autoritu, učí na vysoké škole. Všechno se průběžně fotografovalo a vedly se deníky.

Někdo v padesátých letech prošel náměstí v Plané a vytvořil takový na stroji psaný sešit. V tomto domě stál v první místnosti mohutný kamenný krb. Byl otevřený, kouř se plazil u stropu. Tak fajrovali. Pánubohu do oken. Kouř vycházel ven dírou pod stropem, mezi okny. Metr před krbem bylo horko, dál už zima. Po stěnách asi tekla voda. Ale určitě to uzení nepřežil červotoč. V průjezdu byl podle strojopisu gotický řezaný sloup, který držel trámy. Asi ho rozřezali a spálili, detaily se přeci tehdy nezabývali. Škoda, že to někdo nenafotil. Nechal bych udělat kopii.

Dům vlastnilo družstvo invalidů. Potkával jsem v Plané lidi, kteří tu pracovali. Nikdo nebyl invalida. Ve sklepě bylo po pás špinavé vody, v ní plavaly židle. Hnus. Marast. Bahno. Ani dveře tam neměli. Přímý styk s pachem. Nad ním kancelář. Neuvěřitelné, že šéf neřekl: „Vyházíme to a pořídíme čerpadlo.“ Na dvoře stál velký plechový hangár. K domu vedla betonová rampa. Když řeknu, že jsme vyvezli sto nákladních aut odpadu, nánosů a materiálu, myslím, že nepřeháním. Mohutné vrstvy betonu. Všude. U plotu stála nízká budova o třech místnostech. Někdy ze šedesátých let. Mizerně postavená. Musela se zbourat. Můj dnešní východ do zahrady byl vlastně pod zemí. Nánosy byly tak vysoko, že jsem si myslel, že jde o další sklep. Dům byl vlastně z části zahrabaný.

V gotické době dům asi stál na kopečku, terén se pak svažoval a tam, kde je dnes ulička, byla rokle. Sousedím s budovou kina. Byl jsem požádán, abych své zdi založil na izolaci kina. Kopali jsme 180 centimetrů. Žádná izolace základů kina neexistuje. Stavěli to vojáci, vyhrabali díru a naházeli cihly. Takže jsme pod základy kina podsunuli izolační vrstvu. Při opravě domu jsem viděl, jak se tu neuvěřitelně hospodařilo. V místnosti do ulice měli kanceláře. Zřejmě hlavní. Všechno bylo natřené takovou podivnou zelenou barvou. Překližkové přepážky až ke stropu vytvářely jakési kóje. Po krbu ze soupisu samozřejmě ani stopy. Měli tam kamna. Vyvedená do kamenného komína, který nemá tah.

Prokopal jsem se k Plané. K městu, kde císař Zikmund shromažďoval křížovou výpravu proti husitům. Určitě u mě bydleli páni. Na dvoře žoldnéři. Tisíce lidí ve zbroji. Od šestnáctého století, kam sahají záznamy, v domě bydleli řezníci. Před válkou kloboučník. Vyboural portál, zřídil úzké dveře a výkladní skříň. Hutmacher Franz Klima. Portál jsem vrátil zpět v podobě, která se vyskytuje v regionu. Staré vyobrazení jsem neměl. Naučil jsem se město vnímat a mám ho rád. Chtěl bych, aby se zrenovoval hrad. Muselo to být pevné město. Majitelé, Žeberkové, museli být dobří diplomati, když přečkali husity i křižáky. Je tu pohřbena sestra krále Jiřího z Poděbrad. Šlikové tu razili mince. Planá je bezpochyby místo. Má historickou tvář a váhu. Románský kostel sv. Petra a Pavla je úžasný. Josef II. ho zrušil. Nadělal paseku, Jožka. Říká se, kolik se toho zničilo za husitů. Jenže po husitech se většina věcí ještě dvakrát postavila. Josefa II. ale už určitá duchovní struktura míst nepřežila. To je vidět v severní Itálii, která patřila k Rakousku. Ve středu města stojí bývalý klášter předělaný na byty. To se jižněji nestává. Klášter zůstává klášterem, je místem ticha a duchovní práce. Josef II. zrušil kontemplativní řády, takže duše národa zas dostala pecku. Dodnes je to vidět. Když jsem maloval v Antverpách, chodil jsem ráno do kostela, kde byl klášter karmelitek. Kostel byl ve tvaru písmene L. Na jedné straně veřejnost, za mříží řádové sestry. Klášter se zahradou byl přímo ve středu města. Ve městě to bylo cítit. Lidé se tam modlili.

Planá se mi zalíbila. Objevil jsem tu hodně věcí, které stojí za to. A dají se dál rozvíjet. Až se obnoví hrad a propojí s náměstím, bude to ještě město, nad kterým se bude žasnout. Až bude hotové nově opravené náměstí, bude to opravdu pěkné město. Líbí se mi ta světlá dlažba. Pro lidi je to nezvyk, říkají všechno možné, i já bych něco udělal jinak, ale celkově je to dobré. Partie kolem morového sloupu je opravdu hezká. Na námětí už není neopravený dům. To také není samozřejmé. Lidé se postupně budou mít lépe. Na městě to dál bude vidět.

Umění

Život je pro mě drama. Dramata nemusí být jen hlasitá, s pozouny a bubny. Drama může být i tichá písnička. Takovou písničku chci dát do svých obrazů. Dávám do svých obrazů drama, které cí tím. V životě není nic všedního. Všechno je událost. Většina lidí bere život jako něco normálního. On ale není normální. To je bomba.

Jednou jsem slyšel kytarový koncert Juliana Breama. Melodie byly tak sladké, že mě úplně rozštíply. Říkal jsem si, to je přesně ono. Chtěl bych namalovat takovýto obraz. Je zajímavé, že všechna náboženství, ať už hinduisté, nebo buddhisté, měla vizuální projev do sladkosti. Proto bych se sladkosti nebál. Mají ji všichni stejnou. Nedávno jsem si koupil mystické, zenové básně. Úplně jiná kultura. Od pátého století, prakticky po dnešek. Je to úžasné. Oni samozřejmě nevyznávají Boha Krista. Toho zjeveného Boha, kterého známe jako křesťané. Zjevil se ve srozumitelné podobě. Vidím ale, že v žádné civilizaci Pánbůh nenechal člověka naprázdno. Máme tady úkol. Člověk se má měnit, vylepšovat, má na sobě pracovat. Je to postup někam.

Obraz není realita, skutečnost, fotografie. Ani znázornění věcí. Obraz je okno do hlubší reality. Měl by být. Skrze viditelné věci. A stín, který viditelné věci vrhají. Dáš třeba na obrazu klobouk na konev. Ale cítím, že když je to dobře udělané, navozuje to atmosféru, která člověka někam pohne. Musíš vycházet z toho, co je. Z rozeznatelných věcí. Abstraktní malování je pro mě naprosto zbytečné. Desítky let jsem maloval abstraktně. Vím, co říkám. Z toho, co vidíme, můžeme vidět to, co je za tím. Je to nahlédnutí, dotek opravdové reality. Ne toho, co vidím, ale toho, co je za tím. Člověk pochopí, že za tím vším, co nás obklopuje, za tím vším, co prožíváme, co jsme a co děláme, je nějaký smysl. Žijeme v živém tajemství. Náš život je neuvěřitelný. Obraz působí na celého člověka. Když je obraz dobrý, musí působit i zblízka, na hmat, na čich, na všechno. U dobrého obrazu se ocitáš v realitě. Ne ve zdání. Tak by to mělo být. To je směr a cíl, jak říkal Tyrš. Je třeba se snažit. Delacroix říká, že první povinnost obrazu je pastva pro oči. Spočinout okem. To když se povede! Je tolik věcí, které nemůžeš namalovat.

U kompozic se mi to vždy zastaví u čísla čtrnáct. Skládám je tam, některé dodatečně. Většinou se zastaví na tomto počtu. Je třeba ukázat, že tajemství je stále přítomné. Že my, zabedněnci, vnímáme jen velmi zřídka. Nezapomenout. Náš dnešní svět se snaží tajemství vytlačit. Jako nepotřebné. Vymyšlené. Co si nějací lidé vymysleli. Jde o to, prostě se nadýchnout v životě. Mít radost, že o věci je postaráno. Že svět chvála Bohu není podle nás. Není naším tupým mozkem srovnaný.

Obraz musí být jeden kus. Jdou mi na nervy holé, oholené obrazy, kde může být jen jedna postava. Tak se to etablovalo po válce. Proto jsem začal dělat kompozice. Obraz musí být konglomerát mnoha věcí. Barvy, geometrie, musí to složit stroječek, který potom v klidu fachčí. Dobrý obraz je zrcadlo, ve kterém se člověk okamžitě reflektuje. Nachází sebe. Obraz je pro lidi, kteří pěstují vnitřní život. Umění má tuto funkci. Není to zábava.

Opravdové malování je meditace nad životem. Uvědomit si, v čem žiji, že je to nějaká komplexní věc, a s nejlepším svědomím na to reaguji. Je to setkání s Pánembohem. On zná všechny mé kroky. Je jediný, kdo to může nakonec ohodnotit. U Cézanna je obraz strašně pracně dělaný, ale na první pohled to nic není. Člověk to přečte na první pohled, ale Pánbůh tam vidí poctivost. Věřím, že právě o to jde. Jsou známí současní malíři, u kterých vidím jen spekulaci a lež. Tam už žádné umění není. Umění povznáší člověka k vyšším věcem.

Hrubost vznikla z nějakého strašného zážitku. Z toho, že lidé mají něco na bedrech. Hrubost není Boží. Je od zlého. Cynismus do umění vůbec nepatří. Potřebuji drama utišit, ne násobit. Uznávám, že třeba Matthias Grünewald namaloval veliké věci. Byl jsem se podívat na jeho oltář v Karlsruhe. Velký malíř, který je mi ale svým duchem cizí. Mám rád českou gotiku. Třeba desku z Náměšti, která je v galerii v Brně. To jsou mohutné věci. Hlava je jednou velká, podruhé malinká, ruce krátké. Ale je to velkolepý obraz. Jako malíř jsem fascinován Cézannem. Obdivuji, kolik si troufl. Gotický umělec z Moravy si také troufl. Kdyby si Máří Magdaléna z jeho obrazu stoupla, byli by jí ti v okolí po pás. Ale jinak by nebyla vidět, jak být vidět má.

Obraz je možnost podívané. Aby oko spočinulo. Člověk se pak podívá na sebe. Pro mě umění je jen toto. Člověk si uvědomí věci, na které by nepomyslel. Vždycky se za svoje obrazy stydím. Nemůžu se vysvětlovat. Jsem nejistý. Jsou to moc velké věci, abych je zvládal slovy.

Můj obraz je jako pohlazení chudáka. Potěšení osamoceného člověka. Náplň mého obrazu je služba. Radost někomu posloužit. Kolikrát jsem někomu ukázal cestu, a po deseti minutách mi došlo, že jsem toho člověka poslal špatně. A ten člověk jde. Špatně jsem ho poslal. Neúmyslně. Když na to přijde, musí se vrátit. Jiný způsob, jak dojít do cíle, není. I já můžu být úplně mimo. Ale to pohlazení, to políbení, ta služba, tam se člověk nemůže mýlit. Kristus Pán řekl, miluj bližního svého. Tam se nelze splést. Proto v umění nemám rád absolutní a abstraktní konstrukce, kde se o půl milimetru posouvá čára.

V New Yorku jsem chodil na filmy. Senzační filmy. Ale vyjdeš ven a spadne to na tebe. To by umění dělat nemělo. Umění tě má povznést, vidíš pak svět, jeho těžkosti v jiném světle. Nevím, jestli to takto funguje u člověka, který nevěří, není křesťan. Nevím. Ale když je člověk s takovým prožitkem nevěřící, už je jednou nohou ve víře. Ví, že život má smysl a smysl mít může, jen když za ním stojí Někdo. Umění pro mě je toto. Napojení na smysl. Na to, co potřebujeme.

Věcem, které děláš, musíš dát tvar. Musí vzniknout něco použitelného, bez ohledu na velikost. Než jsem konvertoval, byl jsem u buddhistů, předtím u teozofů. Čím byla kniha méně srozumitelná, tím víc mi připadalo, že v ní je to, co hledám. Byla to vzpoura a vzpoura už je dnes klišé. Poslední dveře, které by mě napadly, že by za nimi mohlo něco být, byly ty křesťanské, katolické. Myslel jsem si, že je tam tak leda kýbl s hadrem a koště. Otevřel jsem je.

Lidé mají předem daný odmítavý názor na křesťanství. Někteří argumentují válkami. Říkají, že by je Bůh nepřipustil, kdyby existoval. Můj táta byl v koncentráku a za komunistů ve vězení na uranu v Jáchymově. Vrátil se jako zatrpklý člověk, nebyla s ním už moc řeč. Už se chtěl jen bavit. Říkal, že v koncentráku poznal, že Pánbůh není. Nikdy bych lidi s takovouto zkušeností nesoudil. Nebyl jsem během svého života vystaven opravdovým zkouškám. Poznal jsem, co je to, mít hlad. Byl jsem ve světě, kde jsem nikoho neznal a neuměl řeč. Ale ve zdánlivě bezvýchodných situacích jsem zjišťoval, že nejsem na světě sám. Že někdo nade mnou drží ruku. Věřím, že Pánbůh se na konci dotkl i mého táty. Zasloužil si to. Vlastně si neumím představit, že by tomu mohlo být jinak. Jak se blížím ke konci, uvědomuji si, že to jinak nemůže být, než že si člověk neví rady. Láska ke Stvořiteli se projevuje houževnatostí. Nevzdat to.

Camille Pissaro říkal, že když začíná malovat obraz, představuje si, že namaluje fénixe, který září všemi barvami. Ale vyleze z toho jen zmoklá slepice. To, na co stačíme. Ale když se do obrazu dostane jen trochu toho, co člověk cítí, má to šanci působit na jiného člověka. Dotknout se čehosi, co pak žije samo, svým životem.

Když se obraz promaluje, měl by se nadechnout a žít svým životem. Dnes to znám, ale dřív jsem byl překvapený, když se obraz nadechl. Živý obraz. Když se povede obraz, mám pocit, že jsem si zkratkou na něco sáhl.

Obraz

První současný obraz se svatou rodinou, který mě oslovil, byl od Petra Angermanna. Všichni tři ve vaně. Nebyl to zlý ani ironický obraz. Petr mi dal tuto ideu. Když jsem se ve třiceti letech stal křesťanem, měl jsem potřebu tyto věci trochu rozmáznout. Aby se vědělo. Proč to pořád skrývat? Jednou jsem četl kritiku své výstavy v Itálii, kde se ptali, jestli jsem tak svatý, nebo tak vychytralý.

Figurky se na sebe nepotřebují dívat. Ale musí tvořit společenství. Všichni se znají. Musí to být ne uzavřený, ale důvěrný okruh postav. Vědí o sobě. Patří k sobě. Pracují jeden pro druhého.

Někdo mi řekl, že Josef je vždy stranou, že by se měli Panna Maria s Josefem obejmout. Ale to sem nepatří. Proč, nevím. Jakmile se na sebe začnou dívat nebo se usmívat, jsme na zemi. Už to není něco, co má tendenci ukazovat někam jinam. Někam výš. Přibyl tu andělíček. Nevím, jestli tu zůstane. Kytara tady téměř zmizela. Zmizela jedna noha. Není možné překrýt obě, není pak vidět, že andělíček stojí. Nikoho nesmí napadnout ptát se, zda stojí a jak stojí. Musí to být věrohodné. Když předěláš jednu věc, musíš předělat dalších deset. Někdy stačí, když na obrazu posuneš židli.

Stane se, že v poměru, jak by to mělo být, má najednou jeden příliš malou nebo velkou hlavu. Je to taková mašinka, kde když vyměníš jedno kolečko, neukazuje se už dobře. U Brandla je vidět rutina. Tu já nemám. Každý detail musím vymyslet. Třeba tento obličej. Kolikrát jsem ho už maloval. Divák si má před obrazem uvědomit, že náš život je něco víc, než vidíme. Buddhisté říkají, že svět není to, co vnímáme před sebou, ale není také něco jiného. Má jiný bod začátku než to, co máme před sebou. Nebo Ingres říkal svým žákům v ateliéru, než začali malovat:

„Nezapomeňte, že model před vámi není to, co chcete malovat. Ani co se týče barvy ani co se týče tvaru. Ale nemůžete se bez něj obejít. To je smysl obrazu.“

Tady zmizel anděl. Něco tam nešlo. Organizačně. Posunul jsem toho s kytarou. Původně byl až k němu. Prostor k červenému tam nebyl. Teď se to odlehčilo, když jsem to posunul. Vypadá to nadějně. Jestli to tak zůstane, nevím. Celé jsem to posunul. Teď přijdou zajímavé detaily. Anděl si utírá pot. Maká. S rýčem v ruce. Tady bude záhon lilií. Přijde sem ještě spousta věcí.

Je to problém s dětmi vpředu. Nemůžeš je udělat v nadživotní velikosti, to by bylo monstrózní. Je tam moc prostoru kolem. Můžu to zaskládat. Menšími věcmi, protože kdybych tam dal třeba strom, obraz by se rozpadl na dva. Budou tu košíky, králíci, motýlci, ptáčci, konve. Bude to pastva pro oči těch, kdo se chtějí dívat.

Zvětšil jsem postavy, děti v prvním plánu byly titěrné. Nemělo to váhu. Zvětšil jsem je asi o dvacet centimetrů. Není to hotové, možná ještě o kousek zmenším dveře. Působí moc jako portál. Neodhadnu to. Obdivuji Mánesy a podobné, kteří nakreslili obrázek třicet na dvacet, precizní kresbu, načtverečkovali ji, načtverečkovali plátno, přenesli a všechno sedělo. Mánes nemusel nic měnit. Odhadl to. Párkrát jsem to také udělal. Zvětšil jsem kresbu a zjistil, že tak vůbec nepatří. Ježíšek bude také o malinko větší. Trochu jsem snížil dveře. O minimum. Když si představíš dospělého, projde tam. Proporční věci nemají logiku. Musíš je udělat tak, aby to vypadalo. Ne aby to bylo přesně. Můžeš to naměřit, a bude to špatně. To je pro mě největší práce. Znám v Itálii gotický klášter, kde architekt schválně zvolil perspektivu tak, aby stavba vypadala větší.

Posouvám sem a tam, až je to správně. Musím zajít do hudební školy a přinést si zajímavý detail. Jak dítě drží housle. Můžu si to celé vymyslet. Často je to tak, že se v zoufalství podíváš, jak něco vypadá ve skutečnosti. A zjistíš, že to nemůžeš použít. Tak se vrátíš k tomu, co si vymyslíš, ale volněji, protože víš, že to tak musí být.

Je to práce, sem tam. To si nikdo neumí představit. Je to hledání Pánaboha. Myslím si, že Pánbůh má radost, když se člověk takto namáhá. Říká se, že Rembrandt u nějakého portrétu dva dny posouval klobouk. Aby to bylo. Z nějakého záhadného důvodu existuje jen jedna pozice, kde to je správně. U tohoto portrétu, u této vizáže, u tohoto člověka. Aby se doplnila přirozenost, aby vzniklo to, co figurka vyžaduje. Charakter věci, který se naznačí. Znám malíře, kteří, když to nejde, nějak to zaonačí a jedou dál. To nikdy nedělám. Galeristé to pochopili. Vždy mě nejdříve nechali dodělat obrazy a pak teprve uspořádali výstavu. Jinak je běžné, že se dohodne termín výstavy a obrazy na ni do té doby musí vzniknout.

Písmo čtu každý den. Vidím tam svůj život a své problémy. Příběh znám, četl jsem ho několikrát. Na obrazu také nejde o to, kdo kam pobíhá. Tématem je reflexe. Člověk se zná a dosazuje se do četby Písma. Když respektuji řemeslo a vím, že věc má sloužit, musí na to být materiál, řemeslná práce. K tomu se váže forma. Kultura. Pak to i po třiceti letech nějak vypadá. Za prací na dlouhou dobu stojí tradice řemesel. Nepřetržitá. To se všechno opustilo. Naše civilizace ztrácí schopnost dělat něco kreativního a platného. Už to ani nikdo nechce. Chci to mít tak, abych se za to nemusel stydět. Zítra máme svátek svatého Josefa. Tak ho budu malovat.