Bylo mi líto probendit život něčím, co nemám rád

Rozhovor s Petrem Pilným

Pane Pilný, obvykle se ptám, jak sem kdo přišel, vy tvrdíte, že jste zdejší…
Jsem zdejší. Můj děda sem přišel v roce 1945 ze samoty u Vejprnic. Táta se tam narodil v roce 1943. A já se narodil přímo tady. Protože Vejprnice jsou nedaleko, tvrdím, že i rodinné kořeny mám tady.      Ze samoty, kde moji prarodiče bydleli, odešli a v rámci doosidlování pohraničí jim byl výměnou za původní bydlení s doplatkem přidělen dům tady v Plané. Ještě tu potkali původní majitele, se kterými vycházeli dobře. Pamatuji si, jak někdy v sedmdesátých letech přijeli na návštěvu bez nějaké nevraživosti, zřejmě jen zavzpomínat. Děda se svým otcem po válce vybudoval velké zahradnictví. Měli skleníky a pařeniště už tenkrát s heliovými skly, vlastní studnu s rozvody vody po celém pozemku. Tvrdě dřeli. Byli i zdatnými obchodníky. Dodávali do hotelů v Mariánských Lázních papriky, rajčata – v té době tady taková nabídka nebyla. Po osmačtyřicátém roce dědovi všechno vzali včetně ručního nářadí… Šel jako horník na uran. Ze zahradníka horníkem. Byl statný, práce mu nevadila a v dolech slušně platili. Musel živit čtyři děti, všechny vystudovaly střední školy a dobře se uplatnily. Děda byl levicově smýšlející, ale po svých zkušenostech komunisty rád neměl. Táta byl velký sportovec. Studoval ještě na zdejším gymnáziu. Pak chtěl jít na fakultu tělesné výchovy. Ovšem pro dědovy špatné vztahy s komunisty se na ni přes výborné výsledky „pro velký počet uchazečů“ nedostal. Šel na stavební nástavbu do Kadaně. Od té doby dělal stavařinu.           Maminka pochází od Jihlavy, z Panské Lhoty u Brtnice. Její dědeček byl Rus. Proto tvrdím, že s německou prababičkou a ruským pradědečkem budu ten správný Čech. Maminčin tatínek byl původně kovář, pak ale vystudoval vysokou lesnickou školu v Brně a byl umístěn na Tepelsko. Ředitelský post opustil po neshodách s komunistickými funkcionáři, kteří jezdili střílet z gazíků jeleny. Potom jezdil po celé republice a vybíral rezonanční dříví. A z Teplé se museli přestěhovat do Plané. Maminka studovala na pedagogické škole v Karlových Varech a pak učila na základní škole v Plané.

Máte nějakou výraznou dětskou vzpomínku?
Mám, tak třeba jednu úsměvně politickou. Přišel jsem ze školky a povídám bratranci, který byl o něco starší, že nám vyprávěli o tom Vladimíru Iljiči Leninovi, jaký to byl skvělý pán. Jak všechno věděl a jedině díky němu je to tady tak nádherné. Povídám mu: „Já toho Lenina budu mít asi stejně rád jako našeho dědu.“ On se na mě tak podíval, mně ještě nebylo pět, jemu ještě nebylo šest, a řekl: „Ty ses úplně zbláznil.“ Už takhle malým dětem některé soudružky pokrucovaly vědomí!

Západ byl blízko, chytali jste tři programy německé televize, jak vám ta nedaleká země připadala?
Jako prostor, který nikdy neuvidíme. Dívali jsme se tam z kopce nad Planou a nepočítali s tím, že se tam někdy dostaneme. Západ byla země z pohádky. Táta měl v Německu bratrance, který jednou dvakrát poslal džíny. Když přišel v propašovaném balíčku časopis Bravo, věděli jsme, že naživo ty kapely nikdy neuslyšíme.

Kolik vám bylo let, když se otevřela hranice? Jak jste zažil dobu těsně před pádem železné opony?
Jednadvacet. Pro mou generaci velmi brzy přišla naděje s Gorbačovem. Byla tu jiskřička naděje, že se ten kolos rozdrolí. V devětaosmdesátém roce jsem přišel čerstvě z vojny. Sloužil jsem dva roky v Litoměřicích. U ženistů. Viděl jsem důstojníky, kteří měli držet východní blok. Připadalo mi, že kdyby se trochu cvrnklo, zhroutí se to jako krabička sirek. Celé to bylo absurdní. Brigáda o patnácti stech lidech. Pár středoškoláků, pár vysokoškoláků. Vždy trvalo tak měsíc a půl, než se středoškoláci a vysokoškoláci od svých předchůdců naučili chod kasáren. Pak to rok a v případě středoškoláků dva táhli tito lidé. Důstojníci dělali papíry, imitovali činnost a hlavně chlastali. Vytvářeli Potěmkinovy vesnice. Třeba zimní přechody. Technika se měla z letního provozu předělat na zimní. Auta se natřela přes bahno, které na ně namrzlo, kola se načernila krémem na boty. A bylo po přechodu. Měl jsem kumulovanou funkci kino a radiomechanik, obsluha postjízdného klubu, brigádní tiskař, promítač (širokoúhlé kino 35 mm pro pět set lidí), brigádní fotograf a distributor tisku. Původně to dělali tři lidi. Jako brigádního fotografa mě třeba náčelník štábu vzal autem s osobním řidičem do Milovic. Že je třeba nafotit cvičiště. Byla tam velká ruská posádka. Návštěva spočívala v tom, že se můj velitel s ruským velitelem zavřeli na pozorovatelně a voják jim tam nosil lahve vodky. Pořídil jsem asi šest fotografií. Po celém dnu, který „focení“ zabralo, se vypotáceli ven a jelo se zpátky. Tam bylo jasně vidět, že tahle parta vyžírků socialismus neochrání, a vlastně ani nechce.

Vrátil jsem se na místo mistra u Zemědělských staveb v Plané, odkud jsem před dvěma lety odešel na vojnu. Pracoval jsem tu od roku 1986. Po maturitě na SPŠ stavební v Plzni jsem byl plný ideálů… Všem zedníkům bylo dvakrát tolik, co mně. Brali třikrát tolik. Ale s lidmi mi to šlo. I když ne se všemi, bylo pár takových, co celý den seděli v buňce, strašně pili a druhý den nepřišli do práce. Tak jsem do výkazu napsal neomluvenou absenci a navrhl nedat prémie. Když jsem výkaz odevzdal stavbyvedoucímu, řekl: „To nemůžeš, ten absentér na tebe bude psát posudek, je to zástupce předsedy místní organizace komunistické strany.“ Já trval na svém, a tak můj vedoucí výplaty psal sám. Ale trochu jsem odbočil. Začal jsem tu před vojnou stavět čističku odpadních vod a z vojny se vrátil ji dostavět. Moje žena byla ještě na vysoké škole. V listopadu 1989 jezdila s ostatními vysokoškoláky po fabrikách vysvětlovat aktuální situaci a informovat o totalitních praktikách komunistických předáků. Tady v Plané se Lidové milice připravovaly, že to naopak do té Prahy pojedou vysvětlit studentům. My zas přemýšleli, že tam pojedeme bránit naše holky. V práci jsem měl na vaťáku pověšenou trikoloru a na náměstí se jako jeden z mnoha snažil říct ostatním, že studenti v Praze to za nás sami nevybojují. Nakonec to naštěstí dobře dopadlo.

Devadesátá léta se dnes označují jako divoká…
Privatizovalo se. Táta šel dělat z vedoucího výroby v podniku, který měl osm set zaměstnanců, do Německa zedníka. Aby si konečně něco vydělal, jinak celý život chodil po práci na melouchy. Já šel pracovat k soukromníkovi do firmy na topenařinu s novými typy počítačově řízených kotlů. Musel jsem na školení do Německa, v němčině, kterou jsem neuměl, ale i to se dalo zvládnout. Oženil jsem se, postavil dům. Od topenařiny jsem odešel asi po dvou letech. Z firmičky, která kromě majitele měla dva zaměstnance a jednoho technika, se stala firma o pětačtyřiceti lidech. Obrat se zesteronásobil. Jenže já jako technik zůstal sám. Nedalo se to zvládnout, a to jsem byl mladý. Šel jsem zpátky do stavařiny. Do firmy asi o sto lidech. Majitel přes zimu založil filiálku v Austrálii, kam přelil všechna aktiva. Když jsme přišli v únoru do práce, nemohli jsme sehnat ani zápočtové listy na důchod, kde by bylo uvedeno, že jsme ve firmě někdy pracovali. Majitel nám poslal pohlednici, ať jsme zdrávi. Se změnou režimu prostě nešly dost rychlé změny zákonů. Některé chyby se udělat nemusely. Ale největší chyby jsou v morálce lidí. Když někdejší politický vězeň nemá ani třetinu důchodu, který dostává ten, kdo ho věznil, asi tu něco není dobře. Lidem se ukazuje, že nevadí, když se děje nějaké svinstvo. A to je úplně špatně.

Po zkušenosti s komunismem a divokým kapitalismem jste se tedy konečně stal uměleckým truhlářem v dílně na vlastní zahradě?
Truhlařinu jsem dlouho dělal po práci. Po setkání s člověkem, který vytuneloval vlastní firmu, jsem se rozhodl, že už nebudu na nikoho pracovat. Za měsíc jsme s tátou postavili polovinu mé dnešní dílny. Pak jsem pět let pracoval tak čtrnáct až šestnáct hodin denně, i o sobotách a nedělích. Musel jsem splatit dílnu a stroje, do toho malé děti a ženu na mateřské dovolené. Nevím, jestli bych na to dnes měl odvahu. Když se na to zpětně podívám, musím říct, že jsem toho také málo uměl. Postupně jsem se začal věnovat hlavně starým věcem. Tam se člověk nejvíc naučí. Když rozeberete starou věc, zjistíte, jak to dělali. Pak musíte vymyslet, čím to dělali, jestli by to nešlo zrychlit, aniž by utrpěla kvalita. Při práci jsem jezdil do Prahy vyučit se uměleckým truhlářem se zaměřením na restaurování. Ve Spáleném Poříčí jsem navštěvoval mistra, který dvacet let dělal restaurátora na zámku Kozel. Ten mě naučil nejvíc. Pětadvacet let jsem tedy truhlářem, dnes převážně restauruji stavební truhlářské prvky na památkách nebo historický nábytek.

Kde jiní berou brusku nebo louhují, vy škrábete škrabkou. Alespoň tak to u vás vypadá. Jak se ze stavaře stane truhlář? Byl jste přeci jen už hotový člověk.
Nejvíc se člověk učí tím, že mu pod ruku přicházejí různě staré rozbité věci. Od dvacátých let dvacátého století dál do minulosti. Nejstarší věc jsem tu měl asi z patnáctého století. Sledujete různé techniky. Musíte si představit, jaké měli v té době možnosti, a z toho odvodit, jakým způsobem věc dělali. Pokročilost technologií se liší podle místa výroby. Když poblíž měli velmi šikovného kováře, dokázal jim hoblíky upravit tak, aby se s nimi dělalo skvěle. Když jim kovář udělal pilu čepovku tak, že se nevlnila a zůstávala přesná, to bylo něco. Vezmete do ruky židli z devatenáctého století a vidíte, kde praskla. Zjistíte třeba, že váš předchůdce někam sáhnul dlátem hlouběji, než měl. Co kousek, to jiný příběh. Někdy tu kolem věcí tři dny chodím. Po chvílích se na ně dívám, mezitím dělám něco jiného. Postupně chápu, jak je věc udělaná. Pak jdu do literatury, dívám se na internet, ptám se. Je zajímavé, že většina řemeslníků, kteří restaurují, je ochotná podělit se o svou zkušenost. Nedělají to pro peníze, protože taková práce se pro peníze dělat nedá. Čas, který tomu dáte, není nikdy zaplacený. Ale život není tak dlouhý, aby ho člověk trávil činnostmi, které ho míjejí. V práci je člověk třetinu života. Já víc. Bylo by mi líto probendit život něčím, co nemám rád, co nemá smysl.

Jaké věci, jaké zakázky, vám zvláště utkvěly v paměti?
Třeba jednu z prvních větších zakázek jsem dělal v mariánskolázeňském kostele Panny Marie. Opravoval jsem vstupní vrata, boční dveře do věží a do sakristie. To byla hodně zajímavá práce. Už proto, že jsem se tam myslím poprvé setkal s paní doktorkou Drncovou z památkového ústavu. To je vzácný člověk a velmi vzdělaná odbornice. Pevně si stojí na zásadních věcech, ale nelpí na hloupostech. Takových je na podobných místech minimum. Vrata jsou obrovská. Asi osm centimetrů tlustý dub. Sto dvacet centimetrů šířka jednoho křídla, výška asi dva metry šedesát. Nad tím další křídlo, asi sto osmdesát centimetrů. Dveře jsem sám vyndával, odvezl si je, tady jsem je dal dohromady a vrátil na místo. Nevím, jestli bych to ještě dnes dokázal. Zajímavý byl misijní kříž pro Město Touškov. Přivezli mi ten starý, abych mohl udělat přesnou repliku, byl skoro přes celou mou tehdejší dílnu. Ozdobné kraje jsem dělal ručně, dlátem. Kříž byl vysoký asi šest metrů. Odváželi ho na Felicii pick up i s tím původním. Auto se vzadu šouralo po zemi a lítaly za ním jiskry, jako známe z filmů. Ale odjelo a dojelo až do Touškova. Hezká práce byla i pro kostel Nanebevzetí Panny Marie v Plané. Všechna okna jsem restauroval, zachránit se podařilo i oválné okno nad sakristií, dveře z devatenáctého století jsem také restauroval a novodobější nahradil replikami včetně kovařiny. Profesně pro mě byly nejzajímavější dveře do sakristie. Ty jsou nejstarší. Jsou z modřínu, nejméně dvě století staré. Dvě fošny sesazené na svlak. Nekroutí se. Pár kovaných hřebů. Velký krabicový zámek. Téměř nerozbitný. Když praskne péro, vymění se. Dveře dalších sto let vydrží. Nebo se na mne obrátil pán ze Sokolova. Měl kompletní jídelnu a obývák z dubu. Na židlích bylo napsáno Spandau 1905. Takže z Berlína. Byly tam čtyři židle. Ani jedna rozvrzaná, laky byly pryč a sedáky prosezené. Zákazník chtěl dodělat čtyři repliky židlí. Musel jsem si hodně rozmyslet, jak postupovat. Ani jedna plocha není rovná. Všechno na čepy. Řemeslné zpracování bylo precizní. Také jsem tu měl krásnou komodu, vykládanou půlcentimetrovou inkrustací. Na šuplíku bylo zespoda napsáno, že ji opravoval nějaký pan Beran v Plzni, v únoru roku 1939. Říkal jsem si, jestli věděl, co ho čeká. Když se k těm poctivým řemeslníkům člověk chce přidat, musí si dobře rozmyslet, jak to udělá, je tam určitá návaznost. Dnešní přístup (já mu říkám čínský) je – kdo víc vyzraje na ostatní, vyhrává. Já tomu nevěřím.

Byli jsme během jedné dovolené ve Schwarzenberské hrobce u Třeboně. Průvodce nám ukazoval vyřezávané lavice, u kterých řezbář ozdobil i vnitřní stranu velmi složitými řezbami. Když se ho ptali, proč se s tím namáhá, i když to nikdo neuvidí, odpověděl: „Někdo to ale vidí.“ Nic víc.

Co děláte ve volném čase, kromě hraní na akordeon?
Jsem rybář, muškař. Pstruzi, lipani. Ale odmala jsem s tátou pracoval i na rybí produkci. Plůdek se vykulí v líhních, pak se musí krmit. Dvakrát denně jsem jako kluk jezdil na blechy, odsával odumřelé plůdky, aby se ostatní nezaplísnily. Pak jsme ryby vysazovali do rybníčků nad koupalištěm. Zpočátku chodili dokrmovat, vysekávat trávu. Potom slovit, odvézt do revírů. Nemám problém sníst pstruha, protože tolik, kolik jsme jich s tátou vypustili, moje rodina nikdy nesní. K akordeonu jsem se vrátil po čtyřicítce, muzicíruju dodnes. Také jsem členem KOSu – kulturního a okrašlovacího spolku. Jsou tu sdruženi lidé, kteří chtějí něco dělat pro ostatní. Probíhá adopce drobných památek, pořádáme Výletnění – třídenní festival malých forem, byly Výletní bály, pomáhali jsme se znovuobjevením lesíku s madonkou, osadili několik laviček, zrealizovali naučnou stezku Voda pro život a tak dál… Spolek vznikl díky Blance Borůvkové, která se po mnoha letech vrátila do Plané, Blanka to umí jako produkční zorganizovat. Díky jejím zkušenostem s divadlem sem přijedou umělci vysokých kvalit, kteří by se na takové malé město normálně nedostali. Myslím si, že cesta ke zvelebení společnosti vede přes kulturu.

Jsem tu padesát let. Za posledních třicet let se město změnilo k nepoznání. Třeba prostor nedaleko odsud, kde je dnes sportoviště s běžeckým oválem, který navazuje na park. Tam bylo doutnající smetiště. Měli jsme ho vlastně za domem. Jako kluci jsme tam chodili rozbíjet lahve prakem. Uprostřed města bylo smetiště, neuvěřitelné! Je pro mě důležité, že Planá není zadlužená. A dál smysluplně investuje. Jsou tu vidět mladí lidé s dětmi. Základní umělecká škola na sobě pracuje, základy z ní využily i moje děti. Je kde sportovat. Vedení města podporuje kulturu všemi směry (oceněná rekonstrukce kina a smuteční síně), stará se o infrastrukturu a tak dále. Les máme za humny. Opravdu dobré místo pro život.

Truhlařina je pro mě základ. Mám ale pocit, že pro dobré řemeslo je důležitý širší záběr, kultura se dotýká každé činnosti. Jste potom otevřenější k novým pohledům, i na svou práci.