Chtěli jsme vytvářet občanskou společnost
Rozhovor s Michaelou Mertlovou
Jak jste přišli do Plané a jaký byl váš první dojem z tohoto města?
Přišli jsme ze severu, z Litvínova. Můj muž je důlní měřič. Začal se obávat, že doly v severních Čechách se začnou pomalu zavírat. Poohlížel se po jiné kariéře. Kontaktoval Uranové doly západní Čechy. Tady se šachty naopak otevíraly. Brali ho všemi deseti. Lidí se zkušenostmi moc neměli. Nastoupil tu k prvnímu lednu roku 1975. Mně tehdy bylo osmadvacet let. Když začalo být jasné, že se budeme stěhovat, hledali jsme bydlení. Původně nám nabízeli byt v Mariánských Lázních. To byla jen taková vějička. Pak nás cpali do Tachova. Ten jsem si prohlédla a řekla, že v žádném případě. Čekali jsme. Řekli nám, že bude bydlení v Plané. Pořád se to táhlo, a nebylo nic. Muž dal výpověď, protože zaměstnavatel nesplnil, co mu slíbil. Došlo to až k soudnímu řízení. Na něm právní zástupce podniku vytáhl dekret na byt v Plané. Že se v něm oběsil předešlý nájemník, jsme se dověděli až později. Nastěhovali jsme se v říjnu 1975. Moc se nám nechtělo, protože v Litvínově jsme měli veškeré zázemí. Oba své rodiny, krásný velký byt, rekreační chalupu v Krušných horách. Věděli jsme, že chceme stavět rodinný domek. Měli jsme domluveno, že za manželem přijde jeden náš rodinný přítel. Nastoupil tady, ale neprošel při zdravotní prohlídce. Sháněli jsme někoho, kdo by s námi stavěl. Líbila se nám tato parcela, ale byla k dostání jen na dvojdomek. Začali jsme se tu rozhlížet. Z Litvínova jsme byli zvyklí na bohatý společenský život. Měla jsem štěstí. Na uranu pracoval učitel, který byl vyhozen z práce po osmašedesátém roce. Byl původně z Moravy, měl dobré kontakty s vedoucím kulturního střediska v Plané. Zeptal se ho na místo pro mě. První, co jsem udělala po příchodu do Plané, bylo, že jsem se zapsala do knihovny. Seznamovala jsem se s lidmi přes kulturu. S místem to klaplo, díky známostem z kulturního střediska jsem dělala hospodářku na dvou plánských školách. Školy byly samostatné, ale hospodářku měly jen jednu. Učitelé jsou taková kasta sama pro sebe, mají kulturní zájmy, cítila jsem se tam moc dobře. Poměrně rychle jsme si vytvořili okruh známých, který se postupně rozšiřoval. V devětaosmdesátém roce jsme společně s dalšími spřízněnými dušemi založili Občanské fórum a vyhráli volby. Stala jsem se tajemnicí městského úřadu a zůstala jí až do důchodu. Ve své funkci tajemnice jsem se dostávala ke spoustě informací a dokumentů, bavilo mě to. Takže jsme se tu integrovali dost dobře.
Co znamenalo přijít na uran?
Šachty se zakládaly, bylo to strategické odvětví. Hlídané? Privilegované? Uran je přeci jen něco jiného než kopat uhlí. Uranové doly se tenkrát hodně rozvíjely. Budovala se hlavní jáma v Zadním Chodově. Jako hlavní měřič to měl manžel všechno, jak se říká, na hrbu. Moc jsme si ho neužili. Do toho jsme začínali stavět. V dolech potřebovali kvalifikované lidi. Manžel byl za hvězdu, moc takových tu nebylo. Náš kamarád, který se sem nedostal a chyběl nám, zahynul dva roky poté při výbuchu na dole Pluto. Byl první, koho našli mrtvého, tehdy tam zůstalo přes šedesát horníků. Byli jsme rádi, že jsme skončili tady. Manžel pak přešel ze Zadního Chodova na důl Dyleň, viděli odtud do Německa, bylo to už za dráty.
Vy jste někdy před rokem 1989 tu nedalekou hranici viděla?
Ne. Už léta tam teď jezdíme na houby. Manžel mi ukazoval, kde byly naskládané metry dříví. Líčil, jak si tam chlapi chodili odskočit, schválně k těm metrům dřeva, protože věděli, že jsou v nich schovaní pohraničníci. Alespoň tak se to vyprávělo. Šachta už byla za veškerým technickým zabezpečením. Jeden lamač utekl. I jinak se tu vyprávělo, že se někdo pokusil přejít hranici. Ale moc ne, lidé se báli o některých věcech mluvit.
Jak vypadal provoz kulturního střediska v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století?
Kulturní středisko sídlilo na náměstí, kde je dnes knihovna. Pracovalo tu asi pět lidí. Kromě kulturní náplně se dělala ideologická činnost pro školy. Povinné programy, spousty besed, „Mládež a kultura“ se to jmenovalo. Ale nejen nezajímavé komunistické věci. Byl tu dobrý vedoucí kina, který do Plané dostal i lidi od filmu, kteří přijížděli na festival v Karlových Varech.
Byl zdejší kraj hodně komunistický?
Samozřejmě. V Plané v zámku bylo velitelství pohraniční stráže. Zdejší starší sídliště bylo původně celé určeno pro pohraničníky. Dnešní sídliště Bohušovka bylo po roce 1989 předáno městu, což bylo pro město výborné, získalo stovky bytů. Původně to vše byly byty pro pohraničníky. Běžní lidé se tu k bytu prakticky nedostali. O zdejší nemocnici se od začátku říkalo, že ji stavějí jako frontovou. Když se na ni dnes podíváte, má operační sály situované uprostřed budovy, aby do nich bylo těžší dostřelit. Když nemocnici přebrala soukromá firma, měla s těmito prostory problém. Komunismus tu spoustu lidí prostě živil. Bydleli tu hlavně oficíři s rodinami. Další vrstvou byli uraňáci. U kopáčů ne, ale u techniků a výše se vyžadovala nějaká míra politického uvědomění. Ale to jsme zažili už v Litvínově. Třeba na dole Pluto, kde se v roce 1981 stalo důlní neštěstí s pětašedesáti mrtvými horníky, byli na odpovědných místech kádři, a lidé, kteří tomu opravdu rozuměli, byli po čistkách odsunuti někam na méně významná místa. Měl se tam skrápět uhelný prach, a to se nedělalo, jak mělo.
Existoval mezi uraňáky hornický život? S kroji, hornickými průvody a podobně?
Navazovalo se tu na zkušenosti z Příbrami. Ale spíše technicky než společensky. Spolkování si nepamatuji. To začalo až po roce 1990. Bývalí zaměstnanci z dolu Dyleň založili pod vedením Honzy Teplíka hornické muzeum. Je to myslím výsledek toho, jak byli na konci světa mezi sebou. Našli se jako spřízněné duše. Začali připomínat i plánské tradice dolování stříbra.
Potkala jste tu nějaké Němce, starousedlíky? A jak jste objevovali zdejší kraj?
Němci tu byli. Ale to pro mě nebylo nic zvláštního. V Litvínově jich bylo daleko víc. Staré babky mluvily špatnou češtinou. Pár rodin tu po válce zůstalo. Kraj jsme objevovali rádi a zvídavě. Měli jsme auto a dvě malé dcery. Ale třeba návštěva Plzně byl šok. Bylo to město na spadnutí. Říkalo se, že stát Plzeň trestá za protikomunistické nepokoje v roce 1953. Nedala se tam ani koruna. V okapech rostly břízy. Se severními Čechami, kde se starali o horníky, se to vůbec nedalo srovnat. Ze severních Čech za socialismu odcházely peníze z dolů a průmyslu a částečně přicházely zpět. Veřejné prostory byly v pořádku. Dnes, když tam přijedeme, je to zoufalý pohled. Hodně jsme tady chodili po okolí. Oblíbili jsme si údolí Kosího potoka a autem se vydávali na výlety směrem na Cheb i Domažlice. Rádi jsme chodili po Mariánských Lázních. Brzy se nám tu zalíbilo.
Jak se líbilo dcerám ve škole?
Líbilo. Tehdy byla dvojí výchova. Holky věděly, co smějí říkat doma, co ve škole. Našly si přátele i zájmové činnosti. Díky učiteli Martínkovi chodily do přírodovědného kroužku, chodily také do hudební školy. Čím byly dcery starší, tím byly tady spokojenější, protože když jsme jeli do Litvínova nebo na Mostecko, viditelně to tam upadalo.
Jaké to bylo stavět v té době dům? Hrozné. Hrozné. Náš dům je naštěstí z poloviny montovaný. Koupili jsme si stavebnici, přivezli nám ji na nádraží. První problém byl sehnat nákladní auto. Měli jsme dva dny na vyložení. Pak umění sehnat stavební materiál. Měli jsme známé v Komořanech u Mostu, kde se z elektrárenského popílku vyráběly stavební materiály. Tvárnice a tak. Také jsme si nechali přivézt vagón. Naproti bydlel pán, který byl řidičem u okresního stavebního podniku. To bylo velké štěstí. Pomáhal nám ve svém volném čase se stavebními pracemi. Dostali jsme tehdy jako stavitelé svépomocí nákupní knížku, ve které bylo napsáno, na co máme nárok. Na dvě umyvadla, na dva záchody, vodovodní baterie, sedm metrů obkladaček a tak. Jenže ty věci nebyly k dostání. Franta jezdil po kraji, věděl, co potřebujeme. Přijel a řekl: „Mám pro vás obkladačky.“ Věděli jsme, že výběr není žádný. Musíme brát, co je. V té době byly obkladačky modré, s dekorem bubliny. Stavbu jsme začali v roce 1976. Zdi byly před dokončením, ale chybělo nám pět pytlů cementu. Nebyl. Stavba se posunula o jednu zimu. Dřeli jsme tu samozřejmě taky my sami, ve veškerém volném čase. Manžel byl ve dvojím ohni. Na šachtě probíhaly největší investiční akce. Musel chodit někdy i v sobotu a neděli. Zakládala se a osazovala jáma. Míry musely sedět na milimetr, do hloubky tisíc metrů pak měly jezdit těžní klece. Stalo se, že jsme měli namíchaný cement, a manžel musel odjet. Vařila jsem zedníkům, to se tehdy dělalo, jinak to nešlo. V té době koupit maso byla další hrůza, a zedníci samozřejmě nic jiného nechtěli. Kamarádka ze školy doučovala děti jedněch zdejších řezníků. V krámě nic nebylo, ale uměla nám maso sehnat. Žádnou svíčkovou, jednoduché maso na guláš. Když manžel musel odjet, bylo na mě vaření i přidávání řemeslníkům na stavbě. Byla to opravdu dřina.
Tenkrát se hodně kradlo. Měli jste také nějaké příležitosti? To by řekl spíše manžel. Vzpomínám si, jak jednou říkal, že si koupil vyřazené dřevo ze šachty, ale někdo mu je ukradl. Bylo mu to líto, protože dřevo bylo naimpregnované, takže by se nekazilo.
Jak dlouho vaše stavba trvala? Začali jsme v roce 1976. Stěhovali jsme se v listopadu roku 1978. Naši nástupci se třásli na náš byt, takže nám pomáhali se stěhováním. Byla jsem v domě, oni vozili naše věci. Chtěla jsem pak uklidit byt, který jsme opustili, a zjistila, že už tam mají nastěhovaný svůj nábytek. Tak jsem si jen vyndala z trouby pekáč s masem a byli jsme přestěhovaní. Tehdy se povedla zima, kdy bylo 29 stupňů pod nulou. Na prvního Silvestra na oslavu jsme si pozvali kamarády. Vjezd jsme ještě neměli hotový, byla tam měkká hlína. Když kamarádi druhý den ráno chtěli odjíždět, vytrhávali ohromné koláče zmrzlé hlíny, do které se auta předtím zabořila. Kvůli mrazu vypadl proud. Byli jsme v průšvihu, protože jsme tady jako široko daleko první měli plynový kotel. To znamená zapalování na elektřinu. Manžel odjížděl pátého ledna na ozdravný pobyt u Košic, kam uraňáci jednou za nějaký čas museli povinně. Zůstala jsem s dcerami sama. Rozhodli jsme se pořídit kamínka jako záložní zdroj pro podobné případy. Půjčila jsem si na ně v práci, peníze už jsme neměli. Takže jsme v mrazech sekali díru do komína. Přišel soused, viděl, že manžel seká díru, nabídl, že pomůže, praštil, od majzlíku odlétla okuj a zasekla se mu do tepny. Takže jsem ho v zástěře, jak jsem byla, škrtila, manžel řídil našeho trabanta, jeli jsme do nemocnice. Naše tříletá dcera křičela na sousedovu manželku, která nám přiběhla pohlídat děti: „Paní Havlová, pan Havel asi umře, že jo?“
Jak jste přišli k trabantu? Čekalo se na něj tak dlouho jako na škodovku?
Manžel pro něj jel na Slovensko. Tam byly celkem volně. Pak jsme měli moskviče. Ty byly také chvilku volně k dostání. Bez pořadí. To byl oproti trabantu ohromný rozdíl. Moskvič topil.
Jak tu vypadala osmdesátá léta minulého století? Bylo cítit, že se poměry trochu uvolňují?
Tady moc ne. Žili tu kovaní straníci. Zvláště ve školách, kde jsem se pohybovala. Škola, to vždy byla ideologická základna. Ale platy na uranu byly vysoké, takže se tu části lidí dobře dařilo.
Cestovat na Západ jste asi nesměli, jezdili jste do „bratrských zemí“?
Pro někoho, kdo pracoval na uranu, byla cesta na Západ samozřejmě vyloučená. Ale jezdili jsme do východního Německa. Tchán se v roce 1968 na rekreaci v Maďarsku seznámil s východní Němkou z Pirny u Drážďan. Byl vdovec. Ona sem ještě několik let po roce 1968 nesměla jezdit, přestože se vzali. Musela se vystěhovat, stala se občankou Československa. Hodně jsme za nimi jezdili. Samozřejmě také do Drážďan, dětem pro punčocháče nebo svézt se lodí po Labi.
Jaké máte vzpomínky na celníky?
Hrozné! Jednou jsme nakoupili věci dětem a stolní lampu. Jeli jsme schválně menším hraničním přechodem. Německý celník se nás ptal, co vezeme, řekli jsme, že lampu. „A dál?“ „Dětské boty.“ „Ukažte.“ Nechali nás vyložit celé auto na takovou lavici. A pak zas naložit. Nic nám nevzali ani neudělali. Jen nás připravili o čas a ukázali, co všechno můžou. Nebo jsme si koupili barevnou televizi a jeli pak do Plavna pro zesilovač. Napsali jsme ho do celního prohlášení. Stál asi 260 marek. „Sesilovač je sakasano podle sakonu NDR vyvažet.“ Mohli jsme jet, ale dali nám papír, že ho musíme do dvou dnů vrátit. Druhý den byla strašná námraza. Muž v ní jel zesilovač vrátit. Bála jsem se o něj. Byly to vždy na hranicích nervy. Většinou jsme provezli, co jsme potřebovali. Část věcí napsali do celního prohlášení, část ne.
Z pohledu Plané by tedy socialismus mohl trvat o třicet let déle?
To se nedá říci úplně. Oproti hornickému Litvínovu bylo zdejší zásobování bídné. Dost lidí si myslelo svoje, ale jen v soukromí. Musím se přiznat, že když si dcera Jana dávala přihlášku ke studiu medicíny, říkala jsem si, že bych i vstup do KSČ podepsala, aby se dcera, která se výborně učila, dostala na studium. Naštěstí stihla přijít revoluce. Viděla jsem, jak se ve škole psala komplexní hodnocení na děti. Politické hodnocení hrálo velkou roli. I když zas ne všem stejně. Když mělo dítě z kádrově špatné rodiny jednoho rodiče lékařem, hodnocení nebylo tak strašné, protože s doktory je radno být zadobře. Ale viděla jsem, že dětí, které se z politických důvodů nedostaly na školu, byla spousta.
Na náměstí v Plané stojí velký obchodní dům z komunistických dob. Jmenuje se Hraničář. Byly kvůli němu zbourány renesanční domy…
Renesanční domy si nepamatuji, protože když jsme se přistěhovali, už tam bylo zbořeniště. Obchodní dům otevřeli v roce 1981. Z Plané se rázem stala strašná vesnice. Socialistický obchodní podnik Jednota stáhl veškeré své provozovny do obchodního domu. Prakticky všechny obchody na náměstí se zavřely. Aby to nevypadalo špatně, nalepili do výloh propagační plakáty. Pak zjistili, že to takto nejde, a například prodejnu obuvi přesunuli zpět. Ale až po roce 1990 se obchody obnovily. Dnes jsou domy na náměstí soukromé a obchody často končí, protože nemohou zaplatit nájem.
Byla jste u začátků zdejšího Občanského fóra. Jak vypadala revoluce v pohraničním městě?
Začalo to tak, že se u nás ve škole objevil zdejší občan, projektant Petr Orel. Byl myslím tehdy ještě student. My jsme z německé televize věděli, že se u nás něco děje. Petr Orel přišel se studentskými letáky do kanceláře školy, takže jsem ho viděla jako první. Chtěl k řediteli, ale ten ho vypakoval. Komunisté se porůznu sbíhali a říkali, že nám to tu nikdo nebude rozvracet. Začali jsme se ale organizovat i my, kdo jsme znali své názory. Začátkem prosince jsme založili Občanské fórum. Radnice nás pustila do schůzovní místnosti, která byla doslova narvaná. I v Plané se začaly lámat ledy. Nejdříve parlamentní, pak místní volby drtivě vyhrálo Občanské fórum. Na podzim roku 1990 nastoupil do funkce pan starosta Kalaš. Vznikla úplně nová rada města. Já jsem se stala tajemnicí městského úřadu. Ve škole jsem dala výpověď.
Kde se vzal pan Kalaš?
Byla to za socialismu nežádoucí osoba. Rodina chodila do kostela, všichni to věděli. Jeho žena je lékařka, on dělal v nemocnici vedoucího laboratoří. Lidé ho jako starostu přijali, protože se o něm vědělo, že se liší. Vytvořila se tu po revoluci parta lidí, kteří se navzájem našli. Lidé bez minulosti v KSČ.
Jak to vypadalo na radnici, vždyť řídit město nikdo z vás neuměl?
Byla to legrace. Nastoupili jsme do radnice s vymydlenými šuplíky a skříněmi. Byly úplně nové zákony. Za předešlého zřízení existovaly okresní úřady. Rozpočet a vše se schvalovalo „na okrese“. Najednou jsme vše museli dělat sami. Chodili jsme na školení, dělali jsme samozřejmě chyby. Zakládala jsem všem zaměstnancům nové personální spisy. Počet lidí narostl, před revolucí na úřadě, který nerozhodoval, bylo jen několik pracovníků. Zakládali jsme nové odbory, například životního prostředí nebo majetkový. Hledali jsme a přijímali lidi. Řekla bych, že tak dva roky trvalo, než se úřad stabilizoval. Štěstí bylo, že se tu zavíraly podniky, ve kterých v administrativě pracovali zkušení lidé. Mohli jsme si vybírat. Z žen jsme třeba přijímali hlavně ty, které měly děti alespoň ve školce. Dvacet let jsme neměli problém, lidí odcházelo opravdu málo. Zakládali jsme také městské firmy. Nejdříve příspěvkové organizace, pak společnosti s ručením omezeným. Za socialismu tu byla jen firma na úklid. My jsme založili Plánské služby, které měly na starosti například byty. Město dostalo zpět lesy, takže jsme založili Plánské lesy. Hledali jsme optimální organizační formy.
Jak vypadaly první kontakty do Bavorska a jak vzniklo partnerství s Tirschenreuthem?
Karel Martínek, který učil přírodovědu na základní škole na náměstí, pracoval už před rokem 1989 pro ochránce přírody. Schovalo se tam dost lidí s jinými názory. Kontakt s nimi vyhledali ochránci přírody z Tännesbergu. Vyvinulo se z toho partnerství. Jezdili jsme tam, oni sem. Učili jsme se, co dělá občanská společnost pro ochranu přírody. Pak tu byly různé spolky, které také našly kontakty, sportovci, hasiči, ženy, invalidé. Obnovily se pouti na svatou Annu. Byla výhoda, že pan Kalaš je věřící, znal lidi v církevních kruzích. Postupně vznikaly nitky kontaktů, až to dospělo k partnerství s Tirschenreuthem. Iniciativa ale na začátku vždy přicházela z německé strany. Ale město, když mohlo, pomáhalo. Chtěli jsme vytvářet občanskou společnost.
Myslíte si, že se povedlo vytvořit občanskou společnost?
Byl čas, kdy jsme měli pocit, že je to dobré. Teď ho máme méně. Protagonisté roku 1989 už nejsou aktivní. Dnešní problém spočívá v tom, že mladí lidé odešli. Všichni moji známí, kteří měli děti, středoškoláky a vysokoškoláky, mají tyto děti pryč. Odstěhovaly se, není tu profesní uplatnění. A to se měly stát nositeli kultury a občanské společnosti. Hodně mladých je za hranicemi. I v Americe. Využili možnosti studijních pobytů a zůstali venku. Současná starostka Martina Němečková je zářný příklad dítěte, které zůstalo v Plané. V Plané se dějí velmi zajímavé akce, které pořádá třeba knihovna. Ale skoro nikdo na ně nepřijde. V roce 1990 jsme měli představu, že elán a nadšení vydrží déle. Chybí aktivní lidé. Práce už tady v regionu zas je, ale ne kvalifikovaná.
Vnímala jste důvěru lidí v městský úřad? Měnila se nějak během let, kdy jste byla tajemnicí? Měla jste pocit, že vás lidé berou jako někoho, koho si opravdu zvolili?
Dost dlouho jsme měli pocit, že nás lidé berou. Mluvím v množném čísle, protože si myslím, že to tak bylo. Lidé věděli, s kým jdou jednat, my jsme se snažili být vstřícní a slušní. Jsou samozřejmě lidé, kteří budou nespokojení za každého režimu. Věčně nespokojení.
Co po vás zbylo, jako po první svobodně zvolené reprezentaci?
První čtyři roky byly takové rozkoukávací. Chyběly zákony, dávali jsme si dohromady, co chceme. Pan místostarosta Tomášek velmi hlídal finance. Našetřil peníze. Začali jsme s vodou a kanalizací. Dělala se kompletní rekonstrukce vodovodu. Už před rokem 1989 byl hotový projekt odkanalizování severní části města. Můj muž navrhl změnu projektu s využitím staré hornické štoly. Byla to významná změna, protože se nemusela kanalizace vést mokřadem lužního lesa a využilo se vyššího převýšení. Kanalizace byla dovedena do nové čističky. Projekt, který navrhla naše radnice, byl šetrnější k životnímu prostředí i levnější. Svezla se s ním i oprava hráze městského rybníka. Dostavěli jsme pár rozestavěných domů, podařilo se dobře nastartovat péči o městské lesy. Hodně se využívaly dotace. Opravili jsme kostel svatých Petra a Pavla. Je to románský kostel, do kterého byla vybourána vrata, a léta se používal jako stodola. Ale nebyly to jen investiční akce. Myslím, že obnova česko-německých poutí na svatou Annu je také něčím, co začalo v naší době a zůstává dál. Prostor k životu se nám rozšířil. Včetně toho, že lidé z Plané jezdí pracovat do Bavorska. V devadesátých letech ještě na bavorské straně fungovaly porcelánky a další firmy, které už zanikly. Tenkrát, po revoluci, na práci do Bavorska jezdily celé autobusy. To už dnes tak není. Partnerství s Tirschenreuthem také funguje a zastřešuje aktivity spolků. Když se podívám zpátky, myslím si celkem logicky, že v naší době vzniklo všechno, co se dnes rozvíjí. Jsem ráda, že jsem u toho byla.
Cítíte se tu doma?
Ano. Určitě. Mám ráda náměstí, městský park, který už je v pořádku, máme tu hodně opečovávanou zahradu, lesy kousek, jsme vášniví houbaři. Vyrostly nám tu děti, jednadvacet let na radnici pro mě znamenalo pořád přemýšlet o tom, jak to tu může být lepší. Dávno už jsem zapomněla, že jsme byli domovem jinde.
