Od šedesátých let už poměry v Plané šly nahoru

Rozhovor s Michaelou Vrzalovou

Paní Vrzalová, většinu rozhovorů začínám otázkou: „Jak jste přišel nebo přišla do Plané?“ Vy jste se tady narodila. Jaké to bylo, narodit se na konec světa, k železné oponě, do chladného pohraničí?
Nevnímala jsem jako malá ani konec světa ani železnou oponu. Prostě jsem se tu narodila a tady jsem vyrůstala. Ale je pravda, že bylo období, kdy jsem tady nechtěla bydlet. Chtěla jsem žít v Praze. Moje babička s dědečkem se odstěhovali do Prahy, ke své dceři, aby jí pomáhali s dítětem. Často jsme tam jezdili, Prahu jsem měla ráda jako něco úžasného. Pak jsem tam studovala, bydlela na koleji a užívala si všeho, co Praha poskytovala. Moc se mi nechtělo vrátit. Ale sehnat byt v Praze nebylo jednoduché. Kromě toho můj manžel, se kterým jsem tehdy chodila a s nímž jsme plánovali sňatek, v Praze zůstat nechtěl. Vrátili jsme se do Plané. Dnes jsem opravdu spokojená tady, v menším městě. Mám tu kamarády a známé, Praha mi přijde moc anonymní. Jezdím tam za příbuznými, ale doma jsem tady.

Váš manžel tedy může za váš návrat. Pochází z Plané?
Ano, z tohoto domu.

Jaká je historie této krásné vily v klidné ulici v Plané?
Dům pochází z konce dvacátých let. Postavili ho Němci. Rodiče mého manžela sem přišli v roce 1947. Tchán nastoupil do plánské nemocnice jako primář interního oddělení. V našem domě byli po odsunu německých majitelů asi sedmí. Z vybavení už nezbylo nic, dobrodruzi, kteří tu prošli, vše odvezli. Když jsme se vrátili z Prahy, rodiče bydleli nahoře, my dole. Teď nahoře bydlí švagr.

Pamatujete si vyprávění o příchodu do Plané od svých nebo manželových rodičů? Jak daleko sahá taková rodinná paměť?
Znám hlavně vyprávění své maminky, babičky a dědečka. Tatínek byl lékař, chirurg, dostal v roce 1952 do Plané umístěnku. V roce 1953 si vzal maminku, ta za ním do Plané přišla. Ještě ve třiapadesátém roce se za nimi přistěhovali maminčini rodiče z Domažlic. Můj dědeček byl od roku 1938 okresní hejtman v Domažlicích, vyjma válečných let (byl v koncentračním táboře). Po komunistickém převratu v roce 1948 přišel o funkci a najednou se ocitl v důchodu. Byl na tom politicky špatně, vyslýchala ho Státní bezpečnost. Odešel tedy do Plané, aby mohl žít v klidu. Dědeček byl právník. Jeho zájmem byla historie. V Domažlicích, kde žil patnáct let, se zabýval národopisem. Když přišel sem, začal se zajímat o zdejší historii. Uměl výborně německy a četl švabach. Na tehdejším národním výboru ho požádali, aby jim dal dohromady archiv. Leccos se tam dověděl, objevil tam různou literaturu. Psal o historii Plánska do novin. Prakticky všichni tu byli přistěhovalci, o historii nevěděli vůbec nic. Dědeček pak znovuzaložil plánské muzeum. Prostředí tu na to bylo příznivé. Díky gymnáziu, nemocnici s lékaři a zdravotním personálem tu žilo dost lidí na určité výši. Měli úroveň a byli přívětiví, tak je pamatuji.

Zlepšovala se tato úroveň, nebo zhoršovala? V zámku kasárna, bourání historických domů, zavření gymnázia…
V padesátých letech tu byly některé domy, které se neosídlily a padaly. Ve městě zely proluky. To ano. Od šedesátých let už poměry ve městě šly z mého pohledu nahoru. Po roce 1989 je zlepšení opravdu výrazné. Například nově opravené náměstí se mi opravdu líbí a jsem ráda, že můj manžel, ještě než se stal starostou, prosadil pěší zónu, za jeho působení byl opraven kostel sv. Petra a Pavla, opravilo se koupaliště.

Mluvilo se mezi dětmi a mladými lidmi o nedaleké zadrátované hranici?
Jako dospívající děti jsme se bavily o tom, že jsou u hranice dráty a že se tam nesmí. Později jsme se byly podívat do lesa směrem k Broumovu a řeklo se, že dál už nemůžeme. Vyrostla jsem v této situaci, takže mi připadalo, že takto to prostě je. Až teprve v sedmdesátých letech jsem si začala pořádně uvědomovat, co se děje. Zajímalo mě také více Německo za hranicí. Chtěla jsem se tam podívat.

Vídáme se občas v kostele. Jak to tu vypadalo s náboženstvím za socialismu?
Zdejší kraj je hodně ateistický. Do kostela chodil dědeček, zbytek rodiny si to nemohl dovolit. Maminka byla učitelka. Možná, že kdyby byli hrdinové, do kostela by chodili. Vzpomínám si, že do kostela jsme chodili v Praze, když jsme tam byli na návštěvě. Dědeček mě vzal občas v Plané do kostela s sebou. Proláklo se to ve škole a maminku si pozvali na kobereček. V malém městě se všichni znají.

Jak vypadal v Plané osmašedesátý rok?
Byl to šok, stejně jako jinde. Rusové tu byli, schovaní v lese za koupalištěm. Tanky a obrněná auta. Vzpomínám si, že nám známí telefonovali. Sešli jsme se, sousedé, mezi nimi i komunisté a jeden důstojník. Diskutovali jsme před domem a všichni až na jednu paní byli proti okupaci. Psaly se plakáty, přemalovávaly se názvy ulic. Bylo to v létě, měli jsme tu na prázdniny babičku z Prahy s malým chlapečkem v kočárku. Ráda jsem ho vozila. S kamarádkou jsme se vypravily i s kočárkem podívat na Rusy do lesa. Že jim jako řekneme, že by měli jet domů. Naštěstí jsme dostaly strach, když jsme se k nim přiblížily, a uháněly jsme domů.

S jakou představou jste šla na práva? Z rodinné tradice? Kvůli spravedlnosti?
Trošku jsem nevěděla, co mám studovat. Vždy jsem byla humanitně založená. Trochu v tom byla rodinná tradice. Říkala jsem si, že je to všeobecné vzdělání. Může ze mě být advokátka, můžu jít do podniku, rozhlédnu se a vyberu si, co by se mi líbilo.

Později se na spravedlnost dostalo?
Chvíli jsem chtěla být advokátkou. Pak jsem přišla k soudu. Nechtěla jsem pracovat v trestním oddělení soudu, protože jsem věděla, že by se tam mohly objevit politické věci. Chtěla jsem být občanskoprávní soudkyní. Řešit pracovní majetkové a rodinné spory. Spravedlnost by měla u soudu být. V občanském právu ale jde hlavně o to, co se komu podaří prokázat. Měla jsem tu práci dost ráda. Nejméně mě to bavilo na konci, kdy se spory místo příběhů hodně koncentrovaly na nezaplacené půjčky, elektriku atd. Měla jsem ráda příběhy, i u soudu a celý život mě zajímá historie.

Jak se ve vašem oboru projevila změna režimu?
Začal platit nový občanský zákoník a změnilo se hodně právních předpisů. Dnes je to tak nepřehledné, že nebýt počítačových programů, které to za člověka vytřídí, leckdo by se v tom nevyznal. Musela jsem se po změně režimu hodně učit.

Když se vrátíme k vašemu dědečkovi a k vašemu zájmu o historii, jak jste odkrývala historii svého domova?
Pro mého dědečka bylo zajímavé, že lidé, kteří zde žijí, nevědí vůbec nic. Stejně jako on přišli odjinud. Mohl vyprávět od nuly. Všichni přišli z míst, kde lidé o svém kraji věděli leccos. Dědeček je autorem brožury, která se jmenuje „Chodové plánští“. Pováleční nadšenci hledali české, chodské kořeny ve zdejší oblasti. Dokazovali, že původní zdejší obyvatelstvo bylo slovanské. Možná že některé momenty jsou překonané, ale hezky se to čte. Chodila jsem za dědečkem do muzea a dodnes vím, co tam bylo. Děda měl podklady k muzeu z archivu národního výboru. Muzeum založil v domě, kde je dnes knihovna. V přízemí. Exponáty byly řazeny od vstupu, tam kde je dnes informační středisko. Začínalo se prehistorií, vykopávkami. Pamatuji si pazourkový nástroj. Pokračovalo se románským slohem přes barokní věci. Až na konci musela být současnost, nějaké ty výdobytky socialismu. Myslím, že exponáty, které jsem znala, pocházely z někdejšího muzea v Plané, které bylo na druhé straně náměstí v bývalé mincovně. Dědeček tyto věci asi s něčí pomocí uspořádal. Muzeum fungovalo od roku 1959. Dědeček byl jeho správcem. Nahoře měl kancelář. Když někdo zazvonil, sešel dolů a provedl ho. Jako dítěti se mi líbil obraz chlapečka, který měl v ruce hodinky a lil do nich kaši. Zajímavé byly sochy svatého Petra a Madony. Pocházely ze zdejšího kostela svatého Petra a Pavla, který zrušil už císař Josef II. Vzpomínám si, jak jsme svatého Petra vezli naším autem do Prahy k paní restaurátorce. Pak tu byl krásný vyšívaný ornát, který vystavuje muzeum v Tachově. Exponáty pak přišly do muzea v Tachově. Někdy v pětašedesátém roce. Všechno, co se mohlo, se po šedesátém roce odváželo do Tachova, který se po reorganizaci roku 1960 stal naším okresním městem. Připadalo mi, že tam chtějí mít úplně všechno.

Včetně gymnázia…
Gymnázium tu bylo před válkou. Státní reálné gymnázium, které se obnovilo v roce 1947. Chodili tam žáci i z Tachova a Mariánských Lázní, ani jedno z těchto měst gymnázium nemělo. Pak na obou místech vznikla, asi jich bylo moc. Já jsem ještě maturovala v Plané. Bylo mi to líto. V Tachově ještě ani neměli budovu. Učilo se v pionýrském domě a ve třídách základní školy. Neměli prostory, přesto se v Plané gymnázium zrušilo a jezdilo se tam. Poslední maturita v Plané proběhla v roce 1974. Každé tři roky se tady koná setkání všech poválečných abiturientů gymnázia v Plané. Od prvního ročníku, který maturoval v roce 1950. Bývá to hezké setkání.

Dělala jste rozhovory s pamětníky. Zaujal vás v nich nějaký příběh nebo společný motiv?
Hledaly jsme s maminkou lidi, kteří tu byli před válkou. Všichni mluvili o hezkém životě v převážně zemědělském městě. Řemesla, malé obchody, slavnosti. Hodně mluvili o anenské pouti.

Jak jste zažívala šestnáctileté starostování svého manžela?
Trošku jsem z toho na začátku měla strach, přestože podmínky byly trochu lepší než v roce 1990–1991. Věděla jsem, že to bude dost práce, i pro mě, což se ukázalo, že byla pravda. Dost mě jako právničku zaměstnával. Má technické myšlení. Když něco nešlo přesně podle zákona, odnesla jsem to. „Vy právníci, co si zase vymýšlíte?“ Pak jsem zjistila, že mu ta práce docela jde.

Tirschenreuth má jako značku města kapra. Co může mít Planá?
Svatou Annu. Bohušův vrch. Místní tolar ze šlikovské mincovny je určitě také dobrá značka města.