Horníci přinášeli státu a národu největší oběti

Rozhovor s Janem Teplíkem

Pane Teplíku, jak jste přišel do Plané?
Do Plané jsme přišli v roce 1961. V roce 1959 jsme se v rámci dosídlování pohraničí přestěhovali z jižní Moravy, do Dětaně, malé vesničky asi pět kilometrů od Vroutku, okres Podbořany. Otec pracoval na Moravských lignitových dolech, jako elektrikář, později jako horník. Potom šel kvůli lepšímu platu do Ostravy, kde měl úraz. Po úrazu už nemohl pracovat na šachtě. A tak jsme se odstěhovali do takzvaného pohraničí.

Kolik vám bylo let, v roce 1961?
Když jsme se sem přistěhovali do Plané, chodil jsem půl roku do třetí třídy, takže devět a půl. Narodil jsem se v prosinci 1951.

Byl to kulturní šok? Z Moravy, která je z dost velké části líbezná, přijít do drsného pohraničí?
Přechod z Moravy, z Dubňan, do Dětaně byla dosti velká změna. V Dubňanech jsem začal chodit do první třídy, do velké školy, a v Dětani byla pouze jednotřídka pro pět ročníků. Měli jsme ale moc hodného pana učitele. Je také pravdou, že počasí bylo drsnější – chladnější, ale za těch skoro 60 let, co žiji v Čechách, se to místní podnebí dostalo na úroveň tehdejší jižní Moravy. Rodnou Moravu mám stále pod kůží. Ale Planá je pro mne hlavním městem mého života.

Pamatujete bourání domů na náměstí?
Moc ne, jako malý jsem to nijak zvlášť nevnímal. Na náměstí jsem tehdy moc nechodil, bydleli jsme na Karlíně, což je skoro vesnická část Plané. Ze školy jsem šel pěšky nejkratší cestou domů. Později pamatuji bourání domů u pošty, kde bylo řeznictví.

Proč jste se také stal horníkem?
Původně jsem jako vesnický kluk chtěl být opravář zemědělských strojů, ale na tento obor byla velká tlačenice. V pololetí deváté třídy přišli náboráři z hornických učilišť na Ostravsku. Nabízeli velmi lákavé podmínky například bezplatný internát, hornickou uniformu, různé zájmové kroužky atp. Rozhodl jsem se, že půjdu na šachtu. Můj táta, jak jsem již řekl, pracoval na Ostravsku jako horník. Velice dobře věděl, v jakých těžkých podmínkách ostravští hornici pracují. Když jsem mu řekl, že půjdu na uhlí, řekl jen: „To tě radši rovnou zabiju.“ Dnes už vím proč. Horníci přinášeli od padesátých někdy až do konce sedmdesátých let státu a národu největší oběti. Prašnost, vibrace, hluk, důlní otřesy. Hodně důlních neštěstí. To všechno si vybíralo velkou daň na jejich zdraví a životech. V té době bylo vše na uhlí (doprava, elektrárny, topení) a republika se bez uhlí neobešla. Dokud otec žil, horníkem jsem se nestal. Vyučil jsem se, jak jsem si sám přál, opravářem zemědělských strojů. Otec zemřel, když jsem byl na vojně. Sloužil jsem v Seredi, na Slovensku. Tenkrát posílali Slováky do Čech, a naopak. Máma se tenkrát se starší sestrou starala ještě o pět dětí. Chtěl jsem si hned po vojně trochu vydělat a jedinou místní šancí bylo jít fárat na uranové doly. Myslel jsem, že půjdu pouze na rok. Ale hornictví není zase tak jednoduché povolání, aby se tam člověk za rok něco naučil. Nabídka zněla – na tři roky nebo nic. Tak jsem podepsal nábor na tři roky. Myslel jsem si, že se potom vrátím k zemědělským strojům, protože tu práci jsem měl také rád. Když jsem tam byl rok a půl, chtěl jsem se ženit. Takže jsem potřeboval byt. Kdo chtěl dostat podnikový byt, musel podepsat smlouvu na dalších pět let. Odpracoval jsem tedy dalších pět let. Zbývalo mi dva a půl roku do tehdejší první důchodové kategorie. Kdo byl v první důchodové kategorii, mohl odejít do důchodu v pětapadesáti. Takže „jsem to vydržel“ do deseti let. Po deseti letech je každý člověk, který je solidní pracovník, už odborníkem ve své profesi. Dostal jsem nabídku jednorázového desetinásobku průměrného platu, když podepíšu smlouvu na dalších pět let. Šest platů hned na ruku, pak normální plat každý měsíc, zbylé čtyři platy navíc vždy po každém dalším odpracovaném roce. Nakonec jsem odfáral na uranu třináct a půl roku v podzemí. Pak se mi stal pracovní úraz, v jehož důsledku nevidím na jedno oko. Ještě rok a půl jsem pracoval na povrchu. Pak jsem v rámci snižování stavů z uranových dolů odešel.

Na kolika dolech jste pracoval?
Tak jako většina lidí, kteří tu pracovali na uranu, jsem nastoupil na šachtu č.3 v Zadním Chodově. Po asi dvou měsících jsem dostal propustku a pracoval na Dyleni, která se nacházela v hraničním pásmu. Na německé straně měli také uranovou šachtu, jmenovala se Brunhilda. Pracoval jsem také krátký čas jako báňský záchranář profesionál, a tak jsem také krátký čas fáral na Vítkově. Dá se tedy říci, že jsem poznal všechny tři uranové šachty ve zdejším okolí.

Mohl byste nám je popsat, srovnat? Už si to skoro nikdo neumí představit.
Zadní Chodov a Vítkov byly poměrně velké šachty. I s pomocným personálem na jedné mohlo pracovat asi čtyři sta padesát lidí. Dyleň byla podstatně menší šachta, asi o sto padesáti, až sto šedesáti lidech. Nepustili tam každého. Například když se člověk rozváděl, přišel o propustku. Dyleň se otevírala kolem roku 1960. V roce 1968 přišlo nové nařízení, že uraňáci, kteří mají odfárano více než deset let, musí skončit. Dá se tedy říci, že se na Dyleni při obměně personálu během dvou let vytvořila parta, která se dalších deset let skoro neměnila. Vzpomínám na tu dobu moc rád. Vytvořil se tam bezvadný kolektiv.

Sto padesát lidí s propustkami?  Jak jste jezdili do práce?
Autobusy, které svážely lidi z oblasti Mariánských Lázní a z oblasti Tachova. Přijeli jsme, jak jsme říkali „na klacek“, přišli vojáci, vybrali propustky, a jelo se na šachtu. Od závory – od drátů, to na šachtu bylo ještě asi dva a půl kilometru.

Každý pracovní den pro vás tedy začínal kontrolou?
Ano. Když jsem nastoupil, v sedmdesátém druhém roce, a někdo zapomněl propustku a vojáci nás už znali, stačilo zavolat naddůlnímu, který řekl „toho člověka potřebuji“ a mohlo se jet i bez propustky. O několik let později, kdo zapomněl propustku, byl vysazen na „klacku“ a hodinu čekal, dokud se autobus nevracel zpátky s předchozí směnou.

Jak probíhalo prověřování?  Vyplňovali jste dotazníky? Měli jste pohovory na tajné policii?
Nepamatuji si už, že bych vyplňoval nějaký dotazník nebo něco podepisoval. Možná, že se na něco ptali a dělali poznámky. Ten systém běžel sám, mimo člověka. Buď propustku dostal, nebo nedostal.

Vzpomínáte si na někoho, kdo propustku nedostal?
Nevzpomínám, ale bylo předem jasné, že propustku nedostane, kdo byl například v soudním řízení, měl příbuzné v zahraničí, to znamená na Západě, po výkonu trestu, a tak podobně. Já jsem znal jenom lidi, kterým ji sebrali, když se rozváděli, nebo když se někde poprali nebo měli jakékoli trestní řízení. Určitě si nás prověřovali, ale člověk o tom nevěděl. Byl jsem tenkrát mladý. Bral jsem to tak, že pokud mi propustku dají, půjdu na Dyleň, když nedají, mohl jsem zůstat na Zadním Chodově. Nebo jít na Vítkov anebo na šachtu Okrouhlou Radouň, kterou tenkrát také otevírali. Lákali mě tam, ale chtěl jsem zůstat poblíž matce.

Říkal jste, že měla pět dětí?
Celkem nás bylo osm dětí, po otcově smrti jich doma zbývalo ještě pět. Jsem druhý nejstarší.

Cítil jste, že jste chudí, když vás bylo tolik?
Samozřejmě, že jsme byli chudí. Uživit a ošatit 3–4 děti což byla tehdy běžná rodina, je určitě snadnější, než mít 8 dětí. Otec i matka pracovali na státním statku. Měli jsme slepice, králíky, prase. Na rozdíl od městských dětí jsme přišli ze školy, a museli jsme jít pomáhat. Nasekat trávu pro králíky, kopřivy pro prase, nasekat dřevo a tak podobně. My starší jsme ráno museli připravit snídani. Muselo se zatopit, tenkrát to nebylo, otočit knoflíkem, a je teplo. Ano bylo těžké uživit tolik dětí, ale nouzi o jídlo jsme neměli. Jít na šachtu byla nutnost, musel jsem se hned po vojně postavit na vlastní nohy a také pomáhat matce.

Jak to matka zvládala?
Nebyla na to úplně sama, doma byla ještě starší sestra. Asi za rok a půl po otcově smrti se poznala s novým partnerem, rozvedeným pánem. Žili spolu dalších pětadvacet let, až do jeho smrti.

Zpátky pod horu Dyleň. Říkal jste, že vám vyhovovala parta.
Ano, vyhovoval mi stabilní kolektiv. Propustku nemohli dostat lidé, kteří přišli z basy nebo měli nějaké větší problémy. Možná i proto byly poměry na Dyleni klidnější. Lidé se měnili, jen když měli odfáranou povolenou expozici. Tenkrát to bylo patnáct let, koncem osmdesátých let ji snížili na deset let. Tři tisíce dvě stě směn bylo patnáct let, pak se to snížilo na dva tisíce sto směn.

Hornické muzeum je tedy přirozeným pokračováním toho, že jste byl horníkem na uranu? Kdy jste na Dyleni skončil?
Začnu od konce. Na Dyleni jsem skončil v roce 1985. Doly se zavřely počátkem devadesátých let. Cesta k hornickému muzeu byla zvláštní. V roce 1995 jsme byli rodinou na dovolené ve Zlatých Horách. V městském muzeu měli takovou docela ubohou expozici o hornictví. Pár karbidových lamp, uniformy. Ve spodním patře měl bývalý horník, štajgr, zlatokopecké muzeum ve stylu „divokého západu“. Kolty, širák, fousy, prostě perfektní zlatokop. Můj syn pod dojmem z tohoto muzea „básnil“, že až on bude velký, bude mít také hornické muzeum. Povídal, co bude říkat a prodávat turistům. Tehdy jsem si uvědomil fakt, že když horníci všechno vytěží, odejdou, šachty se zasypou, haldy se rekultivují. Za pár let si už nikdo na horníky a hornickou minulost kraje ani nevzpomene. A tak klukovský sen mého syna, že bude mít hornické muzeum, mne přivedl na myšlenku vybudovat hornické muzeum v Plané. Aby se zde nezapomnělo nejenom na uranové ale také na starší, středověké hornictví. Málokdo si totiž uvědomuje, jak velký vliv mělo hornictví na vývoj českého státu a Československa. Například uhelné šachty okolo Plzně nestvořily jen plzeňskou škodovku, ale uhlí bylo též zapotřebí k vaření slavného  plzeňského piva. Když jsem tady v Plané chodil do školy, měl jsem bezvadného pana učitele Pracha. Učil dějepis a zeměpis. Tehdy si učitelé uměli a mohli udržet respekt. Uměl po někom hodit klíče nebo ho řádně vytahat za ucho, když rušil. Učil nás mimo jiné o středověkém hornictví na Plánsku, ale také i o tom, že Planou osvobodili Američané. Po roce 1989 se objevila myšlenka, že by se mělo obnovit městské muzeum. Říkal jsem si, že by bylo bezvadné v tomto muzeu vytvořit nějakou hornickou expozici, jako byla ve Zlatých Horách. Obrátil jsem se na kamarády, kteří sbírají předměty spojené s hornictvím, hlavně na pana Jaroslava Richtermoce z Mariánských Lázní. Velká část předmětů v našem muzeu pochází z jeho sbírek. A on nás přivedl na myšlenku, že je tady štola, ze které by bylo dobré udělat hornické muzeum. Štolu do té doby jako sklípek používali Volfovi, kteří bydlí naproti. Štola ale patří městu, a město ji nám, to znamená hornickému spolku, pronajalo na padesát let za 1 Kč/ročně.

Vnímal jste, že žijete ve městě, které bylo tedy vlastně nedávno německé?
Moc nevnímal, ale věděl jsem to mimo jiné také z německých nápisů na některých budovách, které se nedařilo přemalovat, ať to bylo v Dětani nebo v Plané. Vnímal jsem, že žijeme v pohraničí, a to že se postupně dosídluje.

Slovo dosídlení přece také není úplně normální slovo. Kdy jste se s ním setkal poprvé?
Dosídlování pohraničí bylo spojení, které jsem znal odmala, přesněji tedy od doby kdy se rodiče rozhodovali odstěhovat z Moravy.

Na dole Dyleň, museli jste být všichni v komunistické straně?
Nemuseli. Pokud vím, mohlo to být tak dvacet, třicet lidí. Zámečníci, elektrikáři, pár parťáků a techniků. Obyčejní lamači – horníci pro svou práci členství v KSČ nijak nepotřebovali. Trvá to dost dlouho, několik let, než se z pozice pomocníka horníka dostanete na pozici směnového předáka, pak na parťáka. Až na úrovni parťáka šlo trochu víc o politiku, to znamená, že byla větší šance stát se parťákem jako člen KSČ. Já sám jsem do komunistické strany vstoupil až v březnu roku 1990.

To je doba, kdy se z ní masově utíkalo…
Věřil jsem a stále věřím v myšlenku socialismu, přesněji vyjádřeno sociálně spravedlivé společnosti. Ne ale ve společnost rovnostářskou. Nyní už členem KSČM nejsem. Byl jsem stoupencem změny názvu strany a ta neprošla. Rozebrat toto téma je však na delší debatu.

Uran se těžil povětšinou na atomové bomby. Nevadilo vám to?
Uran se na Východě i na Západě těžil na vojenské, ale i energetické účely. Přiznám se, že jsem na to tehdy vůbec nemyslel. Na horníka člověk nejde, že by chtěl pomáhat vyrábět bomby nebo si ničit zdraví pro vítězství socialismu. Když jsem šel na uran, náš závodní doktor mi řekl: „Proč sem, ty blbče, lezeš?“ Dnes už mám šedivé vlasy, ale tenkrát jsem měl vlasy narezlé. Uran prý víc škodí albínům a zrzavým. Avšak ve svých dvaceti letech jsem si říkal, že mi stačí, když se dožiju padesáti. Nemyslel jsem ani na bomby, ani na zdraví. Potřeboval jsem po vojně hned začít pracovat a slušně vydělávat.

Politická školení, kde by vás chválili, jak pěkně na ty bomby přispíváte, jste neměli?
O bombách se tam nikdy nikde nemluvilo. Na šachtu jsme všichni šli, abychom si vydělali peníze, a když jsme plnili plán, peníze byly. Normy byly sice tvrdé a také příroda nás dokázala často nepříjemně překvapit. Například navrtáte čelbu. Dvacetkrát, padesátkrát, odpal vyjde dobře. Přijdete, pokropíte, bagrujete, vrtáte, postavíte výztuž. Ale jednou odpálíte čelbu a vznikne spoušť, kterou dáváte třeba tři směny dohromady. A s tím plán nepočítá, takže se to musí velmi pracně dohánět.

Jak jste vnímal hranici?  Mohl jste utéct? Chtěl jste?
Hranici jsme pochopitelně vnímali, protože každý den jsme přejížděli přes dráty, to znamená signálku, a viděli péesáky, tzn. vojáky pohraniční stráže. Také jsme skoro každý den viděli těžní věž šachty na druhé straně hranice a věžičku kostela svaté Anny v Mähringu. Utéci jsem asi mohl. V roce 1983 jeden horník utekl. Krátce před tím, asi dva měsíce, pracoval v mojí partě. V té době se mu narodila holčička. Jako parta jsme se mu tehdy složili na velkou panenku a dětskou výbavičku. Nechápal jsem, proč utekl. Po tomto útěku bylo na šachtě veliké dusno. Byl to jediný útěk za těch 15 let, co jsem na Dyleni pracoval. Já osobně jsem nikdy utéct nechtěl. Věřil jsem, že socialismus může být lepší. Navíc jsem měl rodinu.

Slyšel jste někdy střelbu? Vnímal jste hranici jako konfliktní?
Střelbu jsem nikdy neslyšel. Jako konfliktní jsem hranici samozřejmě vnímal. Detaily mě nezajímaly, pomocníci pohraniční stráže určitě věděli víc, i třeba o pokusech přejít hranici, ale oni nevyprávěli, a my jsme se neptali.

Kolik lidí hranici chránilo?
Na německé straně prý asi deset lidí na pětadvacet kilometrů. Nevím, kolik měla rota pohraniční stráže vojáků a důstojníků. Jezdili jsme kolem kasáren roty, a myslím si, že tam mohlo být tak asi sto padesát vojáků. Jak velký úsek měli na starosti, nevím. Na kontrolním bodu sloužili tak čtyři vojáci. Na malý počet takzvaného grenčáku je logická odpověď, že víc jich nebylo zapotřebí, když hranici tak dobře hlídali Češi.

Jak jste vnímal pád hranice? Máte dnes radost, že je hranice volná?
Pamatuji si otevření hranice, tuším, že na prvního máje 1990. Do Mähringu putovaly davy lidí. Pěšky z Broumova. Šel jsem také, bylo hezké počasí, byl jsem zvědavý, jak to vypadá tam. A pád hranice? Dnes je sedmnáctého listopadu. Výročí, kdy u nás padl socialismus. Pamatuji si na otevírání hranic od léta roku 1989. Jak Maďaři otevřeli hranici do Rakouska. Jak už jsem říkal, věřil jsem, že je možný lepší socialismus. Když se otevíraly hranice, říkal jsem si, že je to proces, který už nikdo nezastaví, a na nějaké zlepšování socialismu nedojde. Tehdy jsem si ještě myslel, že u nás může vzniknout vzorový systém, i pro lidi na Západě. To znamená, že spojíme to dobré z kapitalismu a socialismu. Otevření hranice je pro mne začátkem doby, kdy jsme všechno prodali. Dnes nám tu už nepatří skoro nic. Velké firmy jsou zahraniční a velkou část půdy koupili Němci nebo Holanďané. Dodal bych, že jsem hlasoval i proti vstupu do Evropské unie. Nikoliv proto, že bych se sjednocováním Evropy nesouhlasil, ale proto, že „blbé zákony“ se těžko mění v našich malých republikových podmínkách, natož v celoevropských. Ano, mám radost, že hranice otevřená, že můžeme volně cestovat. Ale dnes nemám radost z toho, že EU není schopna ubránit a uhlídat své hranice.

Není jedno, jestli dům, který padá, a že jich tu padalo a spadlo, opraví Čech nebo Holanďan? Nemluvím o opravách domů, ale o kapitálových investicích. To je něco jiného.

Padal tu dřív svět, teď už nepadá…
Svět možná padal, protože po odsunu Němců sem nepřišlo dost lidí dosídlovat, a svou roli hrál fakt, že „vše patřilo státu“. Myslím si ale, že kdyby nedošlo k poválečnému odsunu, v devadesátých letech by tu vznikla podobná válka jako v Jugoslávii. Otevření hranice jsem vnímal a vnímám rozporuplně. Myslím si také, že hranice nás má chránit před invazí z přelidněných oblastí. Jednadvacátého listopadu 1989 jsem byl v Praze, na Václavském náměstí, na demonstraci, kde se klíči odzvonil konec vlády komunistů. Nikdy v životě jsem neměl a určitě už nikdy nebudu mít tak rozporuplný pocit jako tehdy, když lidé okolo mne cinkali klíči. Na jednu stranu jsem měl radost z toho, že padne ten špatný komunismus – socialismus. Na druhé straně smutek, protože jsem podvědomě tušil, že jsme prohráli, že nás čeká spousta neznámých, nedobrých věcí. Je to divný pocit, když se kolem vás všichni radují a cinkají. Vy stojíte a nic. Víte, že jedno z hlavních hesel listopadu 1989 bylo: Chceme socialismus bez chyb? 774076613 Když jsme si za komunismu pouštěli zakázaného písničkáře Karla Kryla, bylo podivné, že by takový poslech muziky mohl člověka přivést do vězení nebo že by přišel o propustku, to znamená o práci. Tenkrát jsem za největší škůdce socialismu považoval funkcionáře KSČ od úrovně okresního výboru a výš. Dnes už vím, že to nebyly chyby funkcionářů, ale že chyby byly v celém systému.

Kolik lidí ročně přijde do vašeho muzea?
Kolem dvou tisíc, v tom je také započítáno přibližně tři sta až čtyři sta neplatících, to znamená místních školáků, také návštěvníků hornické slavnosti a podobně. Návštěvnost také záleží na počasí. Když prší, je to lepší. Také záleží na tom, kolik přijede Holanďanů do nedalekého kempu v Brodu. V počátcích jsme návštěvníkům dávali výklad osobně. V roce 2005 jsme přistavěli nový výstavní sál. Jedna hodina na prohlídku muzea už prostě nestačila. Zásluhou partnerství s německými hornickými spolky a s dotací od Česko-německého fondu budoucnosti jsme pořídili audioprůvodce v němčině a češtině. Tištěný průvodcovský výklad máme v němčině, angličtině, holandštině, ruštině a v češtině. Jsme schopni odbavit i autobus turistů, který si rozdělíme na skupinky o patnácti lidech, a ty se postupně při prohlídce muzea protočí.

Muzeum je spolkové.  Kolik členů spolek má?
Když jsme začínali, bylo nás přes sto, ale aktivita většiny z nich spočívala pouze v tom, že zaplatili sto korun členského příspěvku. Hodně jich už odešlo na věčnost. Dnes je nás přes dvacet, více či méně aktivních asi sedm. Na zajištění provozu muzea v turistické sezóně stačí jeden člověk. Ve smlouvě s městem máme, že pokud spolek zanikne, muzeum převezme město. Město nám už léta platí elektřinu, pojištění, přispělo na naučnou stezku a přispívá i na naši hornickou slavnost. Dotace se v posledních letech pohybuje kolem pětasedmdesáti tisíc korun ročně. Co vyděláme, dáváme do údržby, na vylepšování expozice, a také do cest na hornické slavnosti v jiných městech a do zahraničí. Nejvíce akcí máme v sousedním Německu, kde máme mnoho dobrých kamarádů.

Jste hrdý na to, že jste založili hornické muzeum?
Ano. Myslím si, že i kdyby se muzeum časem zrušilo, portál do štoly, který jsme postavili, tady bude určitě stát pár staletí. Bude se vědět, že tu působil hornicko-historický spolek. Mám dobrý pocit z toho, že jsem i já osobně zanechal nějakou stopu tady v Plané. Motiv svaté Anny ze zdejších šlikovských dukátů je jedním z nejlepších motivů pro Planou.