Bylo bezvadné jít do práce zas jako učitel

Rozhovor s Josefem Staňkem

Pane Staňku, jak jste přišel do Plané?
Nepřišel jsem do Plané, ale do Chodové Plané, kam jsem v osmapadesátém roce narukoval jako voják z rodných jižních Čech, přesněji z Písecka. Osud tomu chtěl, že jsme se tady potkali s mou ženou, která s rodiči bydlela v tomto domě. Má žena se narodila v Praze. Její tatínek byl nemocný, trpěl plicní chorobou. Lékaři mu doporučili, aby se přestěhoval sem, do oblasti Mariánských Lázní. Byl soudním úředníkem a zde v Plané byl soud. Přestěhovali se v šestačtyřicátém roce, když tu tatínek našel místo.

Mezi Píseckem a Plánskem je přeci jen dost rozdíl, zdejší kraj je trochu divočejší. Jak jste změnu snášel?
To jste svou ženu musel mít hodně rád. Samozřejmě, že jsem měl a mám hodně rád svou ženu. Prakticky to ale tenkrát bylo tak, že jsem před vojnou nastoupil na místo učitele v Protivíně. Neexistovala šance získat tam byt. A tady ve velkém domě žili jen rodiče s mojí ženou. Bylo tu místo pro novou rodinu v domě i učitelské místo v místní škole. V Protivíně na zámku jsem učil v dětském domově se zvláštní výchovnou péčí. Bylo to uzavřené oddělení pro chlapce, kteří za sebou měli různé delikty. Služba tam byla řekněme tvrdší. V Plané jsem učil děti z města a okolí, takže jsem si pracovně polepšil. Také jsem tady na Pedagogickém institutu v Karlových Varech dálkově dokončil své studium. Předtím, před vojnou, jsem po maturitě rok navštěvoval pedagogickou školu v Českých Budějovicích a získal tam aprobaci na první stupeň. Učit na druhém stupni mi umožnila až škola v Karlových Varech. Vystudoval jsem obor biologie – tělesná výchova.

Vnímal jste nějak hranici, která je blízko, nebo vůbec pohraničí jako rámec své nové existence? Pohraničí jsem vnímal, když jsem srovnával podobu jihočeských vesnic, kam jsme nejméně jednou měsíčně s rodinou jezdili za mými rodiči, a vesnic zdejších. V jižních Čechách lidé pečovali o různé kříže a kapličky. Tady bylo vše poničené, nikdo si toho nevážil a neměl snahu tyto věci uchovat. Jako cyklista jsem samozřejmě vnímal, že jsem dojel k Broumovu a dál jet nesměl. Věděl jsem, že dál je hraniční pásmo a následuje zakázané pásmo.

Jak jste poznával zdejší kraj, tu část, do které se smělo?
Postupně a hezky. Jezdili jsme se ženou na kole, což tehdy nebylo úplně obvyklé, a na lyžích. Sehnal jsem kolo Favorit, to byla značka, která měla své jméno. Pořídil jsem si pro syna dopředu sedlo. Jezdili jsme po širokém okolí. Některé samoty, které dnes už neexistují, pamatujeme ještě v docela solidní podobě. Jako tělocvikář jsem pod hlavičkou Sokola vedl sportovní kroužky. Tehdy se to nazývalo ZRTV – základní rekreační tělesná výchova. Bylo to pokračování předválečného tělocvičného hnutí Sokol v jeho všestrannosti. Měl jsem na starosti hlavně chlapecké kroužky. Jezdili jsme na víkendové pobyty, třeba do Kynžvartu k rybníku. V zimě na lyžařské zájezdy nebo na výuku plavání. Snažili jsme se, aby se děti po pohybové stránce všestranně rozvíjely.

Jak tenkrát vypadaly lyžařské zájezdy? Tady v bezprostředním okolí vleky nejsou…
Jezdili jsme hlavně na Boží Dar, někdy také na Špičák (na Šumavě). Vzdálenost je podobná. Brzy ráno jsme nabrali do autobusu děti, které v porovnání s dneškem měly chatrné oblečení a obutí. Nesly si s sebou svačiny. Autobus nás vyklopil pod kopcem, celý den jsme lyžovali, svačili na svahu. Večer jsme se vraceli, někdy se zastávkou v bazénu v Karlových Varech.

Do vaší pedagogické práce vpadla politika. Můžete prosím popsat, jak jste přišel o místo učitele?
Ze školství jsem byl vyhozen, protože jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Po nástupu Gustáva Husáka do čela komunistické strany v roce 1969 začaly na pracovištích takzvané pohovory. Samozřejmě i ve školách. Měli jsme se vyslovit, zda souhlasíme se vstupem vojsk na naše území…

Pojďme to vzít popořadě. Nacházíme se v šedesátých letech, ve společnosti se uvolňuje atmosféra. Jak jste prožíval dobu, které se zpětně říká doba tání? Angažoval jste se politicky před rokem 1968?
Ano, angažoval jsem se. Asi dva roky jsem dokonce byl členem komunistické strany. Nechci své tehdejší rozhodnutí vstoupit do strany na nikoho svalovat, ale přemluvil mě starší pan učitel. Pracoval jako zástupce ředitele, velmi jsem si ho vážil. Byl velmi schopný učitel a dobrý člověk. Říkal, že mám dobrý kontakt s dětmi, že na mě děti dost dají. Bylo by tedy dobře, kdybych vstoupil do strany. Ve společnosti už se to hýbalo. Četl jsem knížky, které jsem dříve nemohl číst. Vzpomínám si, že mi oči otevíraly texty Alexandra Solženicyna a Karla Pecky. Pecka byl na uranových dolech a přes Planou z kriminálu utíkal. Četl jsem také noviny, které uveřejňovaly čím dál zajímavější věci. Přesto musím říci, že to bylo takové poznávání ve střípcích. Pamatoval jsem si, jak mým rodičům brali zvířata, jak vyváděli dobytek ze stáje. Měli jsme čtyři krávy. Viděl jsem, co to s rodiči udělalo. Na druhou stranu, v zemědělském družstvu maminka vnímala, že její život je příznivější než dřív. Nebylo tolik dřiny. Život mých rodičů nebyl přímo závislý na politice, řekl bych. Nebyl jsem tedy vnitřně úplně přesvědčený o špatnosti socialistického režimu. Uvědomoval jsem si tenkrát, že nebylo něco v pořádku, a chtěl jsem se zasloužit o to, aby se věci lepšily. V šedesátých letech jsem chtěl, aby lidé jako můj kolega mohli něco změnit. Proto jsem vstoupil do komunistické strany.

Chvíli předtím, než i do Plané dorazily sovětské tanky…
V srpnu, když tanky přijely, jsme se ženou byli v Jugoslávii, v Dubrovníku. Byla to pro mě doba, kdy jsem se hodně dověděl. Přijížděli tam lidé, kteří na rozdíl od nás okupaci zažili. V televizi běžely filmové šoty z Prahy. Pak tam byly skupiny rekreantů z různých zemí. I ze Sovětského svazu. Pamatuji si, že Sověti na pláž chodili ve skupině a jeden jim něco předčítal z novin. Naše skupina vyvolala setkání se sovětskou skupinou. Nevěřili, že nás okupují. Obrazy, které přenášela televize, označovali za montáž. Ve skupinách se besedovalo, někteří lidé se rozhodovali a rozhodli, že zůstanou v zahraničí. My ale měli doma dvě děti. Naše snaha byla co nejdříve se vrátit.

Vrátil jste se a…
… a na škole dostal výuku občanské nauky. Tenkrát to snad ani nebylo v aprobaci, ta vznikla až později. Sháněl jsem různé materiály, abych na děti přenesl, co jsem sám viděl. Že režim je špatný. Vzpomínám si na jednu nepříjemnou zkušenost. S kolegou jsme jeli do východního Německa koupit si filmy. Jeli jsme po vyučování. Vzal jsem si s sebou tašku, kde jsem měl přípravy na výuku. Na hranici nás prohlíželi, i po těle. V tašce jsem měl jako učební pomůcku citát, tuším od Jana Masaryka: „Dokud budeme platit více generálům než učitelům, nebude na světě mír.“ Citát celníky popudil. Zůstali jsme tam dlouho, vrátili se až pozdě večer. Zážitek, kdy musíte stát a oni vás prohledávají, byl nezapomenutelný. Pak už jsem nejednal jinak, než jak mi velelo svědomí.

Svědomí ale bylo špatnou výbavou k pohovoru o vašem postoji ke vstupu vojsk. Můžete prosím popsat, jak vypadala ta pověstná komise, kde se lidí na jejich názory ptali?
Pokud si vzpomínám, komise zasedala v ředitelně. Přítomen byl ředitel školy, zástupce okresního výboru Komunistické strany Československa, byl tam zástupce školní stranické organizace a zástupce odborů. Postupně nás volali, jak kdo měl volnou hodinu nebo přestávku.

Jak dlouho jste byl uvnitř a jak pohovor probíhal?
Myslím, že celé to trvalo asi čtvrt hodiny. Začali ležérně: „My víme, že dobře pracuješ s dětmi, že jsi dobrý kantor.“ Až pak padla otázka: „Ale zajímalo by nás, jaký názor máš…“ Když jsem se vyjádřil, že se vstupem vojsk nesouhlasím, a asi jsem uváděl i důvody, které mne k tomu vedou, snažili se mne přesvědčit, že to říkat nemám, a naznačovali, že mohou přijít důsledky.

Na místě vám tedy neřekli žádný výsledek?
Ne, jen konstatovali, že můj postoj může mít vliv na moji další práci ve škole.

Věděl jste, že si svou odpovědí jdete pro vyhazov?
Nevěděl. Nepředstavoval jsem si, že by zašli tak daleko a vyhodili mne z práce. Na příští stranické schůzi jsem odevzdal stranickou knížku. Dobrovolně, jako protest. Potom jsem dostal vyrozumění od okresního výboru komunistické strany, že jsem byl ze strany vyloučen. Ze školství mne nevyhodili hned. Převedli mne nejdříve do nedalekého Černošína, kde jsem ještě rok směl učit. V srpnu roku 1970, když jsem nastoupil do práce do nového školního roku, mne ředitel školy ani nenechal dojít do sborovny. Přišel za mnou a řekl, že z rozhodnutí školského úřadu už v Černošíně dál působit nesmím a abych se dostavil na odbor školství v Tachově. Dnes vidím, že to byla pomalá změna. Ještě než jsem nuceně odešel z Plané, sesadili zástupce ředitele, který mne přemluvil do strany, ne kvůli mně, ale protože to byl slušný člověk. Na místo ředitele do Plané dosadili učitele z Boru. Společně se mnou musel odejít ještě jeden kolega, toho vyhodili rovnou, ne jako mě až po roce v jiné škole. Kolega, kterého vyhodili hned, pracoval rok v Kynžvartu, kde se léčí děti s astmatem, pak mu práci s dětmi zakázali úplně. Uchytil se jen jako kotelník.

Ředitel z Černošína vás poslal na odbor školství do Tachova. Co se dělo tam?
Do Tachova jsem jel na své motorce rovnou z Černošína. Tam mi sdělili, že vzhledem k mým postojům k politickému vývoji nemohu dál působit ve školství. Doporučili mi, ať si podám žádost o uvolnění ze školství. To jsem hned neudělal. Radil jsem se tady v Plané s právníkem, který byl v důchodu. Prošel perzekucí po roce 1948, takže byl vhodnou osobou pro takovou konzultaci. Ptal jsem se ho, jestli mám udělat, co mi říkají, podat si žádost o něco, co nechci. Na základě svých životních zkušeností mne přesvědčil, abych si „dobrovolnou“ žádost podal. Řekl mi tenkrát: „Bude-li změna režimu, každý pochopí, že to bylo z donucení okolnostmi, které v dané době existovaly.“ Měl pravdu, už jsem si na něj kolikrát vzpomněl. Podal jsem tedy žádost, ke které mne nutili se zdůvodněním, že mne potom budou moci doporučit na jiná pracoviště. To ale byla lež, protože materiály šly se mnou, ať jsem se snažil kdekoli jinde.

V kotelně jste ale neskončil…
 Neskončil, měl jsem štěstí. Do Plané právě přišel pan doktor Kubín, primář, ortoped, který udělal průzkum na školách. Zjistil, že hodně dětí má vady páteře. Sháněl někoho, kdo by v této oblasti s dětmi pracoval. Vyjednal na okresním výboru komunistické strany, že k němu smím nastoupit. Zdraví dětí dostalo přednost. Dostal jsem místo na rehabilitačním oddělení zdejší nemocnice. Bylo to místo méně finančně ohodnocené než učitelské, což byla trochu podmínka. Vyhození lidé si nesměli finančně polepšit, to se vědělo jako veřejné tajemství. Svůj úvazek jsem měl rozdělený na část ambulantní, kam chodili pacienti různého věku, a na práci s dětmi, které měly diagnostikovanou vadu páteře. Říkalo se tomu léčebná tělesná výchova. Spolupracoval jsem s učiteli tělocvikáři, kteří ve své aprobaci tak jako já měli i kvalifikaci pro zvláštní tělesnou výchovu. Vedl jsem také dětské tábory. Kdybych nabídku do zdravotnictví nedostal, nabízely se jen uranové doly. Nechtěl jsem tam, ne proto, že bych neuměl pracovat, ale věděl jsem, že tam panují kruté zdravotní podmínky.

Do školství jste se ale vrátil…
Ve zdravotnictví jsem pracoval sedmnáct let. Pak přišla osudová náhoda. Na letním táboře s dětmi, které ke mně celý rok chodily na nápravná cvičení. Tábory trvaly tři týdny, pořádal je Červený kříž, konají se dodnes, v Peci pod Čerchovem. Tam jsem se seznámil s tehdejším inspektorem, který působil v oblasti učňovského školství. Při rozhovorech o tom, kdo co dělá, se mne zeptal, proč nejsem ve školství. Vyprávěl jsem mu o svém osudu. Byl rok před revolucí. Při inspekci v Plané na učilišti doporučil řediteli, aby mne přijal. Ředitel mi umožnil, že jsem rok mohl působit jako vychovatel v domě mládeže tady v Plané. Po revoluci jsem měl právo nastoupit na místo, odkud jsem byl vyhozen. Nastoupil jsem tedy na základní školu na náměstí, na druhý stupeň, tam kde jsem skoro před dvacetiletím nuceně skončil. Po roce byl vypsán konkurz na místo ředitele učiliště. Přihlásil jsem se a vyhrál. Ředitelem jsem byl sedm let.

Takže jste to ještě stihnul?
Stihnul. Setkávali jsme se s jinými kolegy, kteří také byli vyhozeni ze školství. Většinou se zabydleli ve svých nových zaměstnáních. Nemohli pochopit, že jsem stále lpěl na tom, abych se vrátil do školy. Vypracovali se, byli lépe placení než kdokoli ve školství, zvláště po revoluci.

Byl pro vás návrat zadostiučiněním? Jaké to bylo, vrátit se na místo po téměř dvaceti letech?
Po celou dobu, kdy jsem byl mimo školství, jsem dobrovolně pracoval v tělesné výchově. Děti jsem měl stále kolem sebe. Pořád jsem dělal svou práci, jenže neoficiálně. Na gymnastiku jsme chodili do tělocvičny té školy, odkud mne vyhodili. Byl jsem dokonce vyhodnocen mezi nejlepšími trenéry. Kontakt jsem tedy neztratil. Přesto bylo bezvadné jít do práce zase jako učitel. Ten pocit se těžko popisuje. Chtěl jsem se vrátit a vrátil jsem se. Vzpomínám si třeba, že Jirka Brabec, pracovitý člověk, který má výbornou cukrárnu v Plané u kostela, byl žákem ve třídě, do které jsem se vrátil.

Co máte rád v okolí Plané jako někdo, kdo zdejším okolím na kole a na lyžích najezdil tisíce kilometrů?
Mám moc rád oblast Českého lesa. Kdybych měl radit, jak by někdo mohl poznat zdejší kraj, doporučil bych, aby začal širším okolím a blížil se postupně. Je to tu krásné a ještě turisticky neobjevené, člověk tu má daleko větší klid než třeba na Šumavě. Mám velkou radost z toho, jak se rozvíjí město. Okolí bylo krásné vždycky, město tak ne. Kdysi jsme na hřiště běhali vlastně po skládce různého materiálu, který vyváželi vojáci a ostatní. Na kraji rybníka byla skládka. S kolegou jsme na skládce nastavěli kameny tak, aby se po nich dalo proběhnout směrem k hřišti, kde dnes jsou tenisové kurty. Když se dnes procházím nádherným městským parkem, říkám si, že mám štěstí, že jsem se dožil zlepšení a že můžu porovnávat. Každému říkám: „Vzpomeňte si, jak to tu vypadalo.“ Když jsem byl rok na učilišti jako vychovatel, vyklízeli jsme s chlapci románský kostelík sv. Petra a Pavla. Bylo tam skladiště umělých hnojiv a odpadu. Považuji za štěstí, že kostelík dnes vypadá nádherně a bývají v něm výstavy. Nedávno jsem prováděl kolegy z Plzně. Prošli jsme od Bohušova vrchu ke svaté Anně, moc se jim u nás líbilo. Každého ze zdejších, kdo tu vidí nedostatky, přesvědčuji, že je potřeba oprostit se od malicherností a vidět podstatu.