Něco na zub

Kdo si chce v Česku objednat malé občerstvení, může použít slovo „svačina“. Přitom se prý jedná, jak jsem se dozvěděl od českých přátel, o docela široký pojem. Například řemeslníci, kteří byli za socializmu v 10 hodin dopoledne zastiženi v hospodě při šestém nebo sedmém pivu, doprovázeném porcí sekané, rovněž rádi tvrdili, že právě mají svačinu a poté budou hned dále pracovat.

Existuje ale také rčení „dát si něco na zub“, německy „sich etwas auf den Zahn geben“, přičemž bych se asi měl zmínit, že dle české jazykové zvyklosti si objednávající host „něco dá“, místo toho, aby si něco vzal, jak je tomu v němčině. Jednoho mého přítele toto jednou po několika pivech podnítilo k výroku, že se zde potvrzuje v Česku stará pravda, že dávání poskytuje větší pocit blaha než braní.

Ale to odbočuji. Vlastně jsem chtěl říci, že jsem nedávno s dvěma přáteli dorazil do Ostravy, a že jsme po dlouhé jízdě vlakem ještě zatoužili po nějakém občerstvení. Lokál „Na Plynární“ byl jedním z mála, kde bylo v onen pozdní pondělní večer ještě otevřeno. Avšak kuchyně, jak nám řekla servírka, měla již bohužel zavřeno, a já jsem využil příležitost, abych použil hezké rčení, že bychom si chtěli dát jen něco na zub. Nato nám byl nabídnut naložený hermelín a utopenci.

O několik minut později jsem kousl do něčeho tvrdého v měkkém sýru. Jednalo se o provizórium, které mi nasadil můj zubní lékař v Norimberku; další týden jsem měl dostat dvě nové korunky. Uvažoval jsem, jestli jsem si tento malér eventuálně nepřivodil zmíněním neuralgického slova „zub“… a jestli jsem se raději neměl ptát po nějaké svačině …

V následujících dnech zůstal náš výlet zastíněn mými problémy se zuby. Ptal jsem se v informačním centru pro turisty na adresy zubních lékařů. Byla mi doporučena zubní pohotovost v Městské nemocnici. Po jednom dni rozmýšlení – k zubaři nejdeme rádi ani ve vlastním jazyce – jsem se tam vypravil po snídani. „Pohotovostní služba je až od 18 hodin“, informovala mne dáma středního věku, a nikoliv nenápadného objemu pasu. „Ale ani poté pro vás lékař nic neudělá, protože se nejedná o nouzový případ.“ Doporučila mi zajít do lékárny, opatřit si potřebné lepidlo, a to provizórium si nasadit zpět sám. Tento tip se mi zdál být vhodný pro příslovečné zlaté české ručičky – viz poslední blogový příspěvek – ale nikoliv pro moje.

Druhého dne jsme procházeli kolem domu s nápisem „Dental Park“. Po krátkém váhání jsem stlačil zvonek na recepci, byl jsem vpuštěn dovnitř a vylíčil jsem dvěma šarmantním sestřičkám, které v každém ohledu ztělesňovaly protiklad první oslovené osoby, můj problém. Velmi litovaly. Ordinace je prý přeplněná, navíc jeden z lékařů vypadl kvůli nemoci – dříve, než příští týden se nedá nic dělat. Odmítl jsem mávnutím rukou. „To mám stejně svůj příští termín u zubaře v Norimberku.“ Pak bych měl přece jen do té doby, radily mi dámy, jednoduše všechno nechat tak, jak je.

To mezitím přesně odpovídalo mým přáním. Neboť teď jsem měl hledání zubaře definitivně plný nos. Anebo spíše plné zuby, abych to řekl česky.