Německá ovocná polévka
Němci jsou pilní, důslední, disciplinovaní a dochvilní, četl jsem v jedné učebnici němčiny. Pravděpodobně mají autorky s tímto tvrzením dokonce pravdu. Jen na dálnici mám často dojem, že mnozí krajané jezdí nedisciplinovaně jako o závod. Snad proto, aby byli ještě dochvilnější, než dochvilní.
Lekce, která je uváděna popisem německého národního charakteru, se ovšem zabývá korektním zdravením. Zatímco v Česku se bez ohledu na denní dobu dle autorek říká vždy jen „dobrý den“, v Německu se řádně rozlišuje mezi „Guten Morgen“, „Guten Tag“ a „Guten Abend“.
Hlavně ale považuji učebnici za zajímavou z kulinárního pohledu. Přece jen tři z celkem 15 kapitol jsou věnovány rozdílným stravovacím zvyklostem v Česku a v německy mluvících zemích, a brzy se dostaví dojem, že autorky byly kuchyní své vlasti trvale traumatizovány a v Německu našly vysvobození. Německá kuchyně, konstatují, je prý zdravější, jí se více čerstvého ovoce, dušené zeleniny a téměř žádné knedlíky. Přiznávám, i já se tu a tam vyděsím z hory knedlíků, která je v českých hostincích servírována jako příloha, a vyhýbám se jídlům, která jsou v jídelním lístku uvedena s „variacemi knedlíků“; naproti tomu ale žiji zde v kraji, kde musí být knedlík veliký nejméně jako „dětská hlava“, jinak je hozen hospodskému na hlavu. Autorky učebnice určitě cestovaly hodně po severním Německu – tam se totiž knedlíky považují za bavorskou perverzi, někteří mluví také o zhanobení brambor.
„Jaká je česká kuchyně?“ tak zní otázka v jedné cvičné kapitole. Správná odpověď podle učebnice zní: „Chutná, ale příliš tučná a sladká.“ Další otázka: „Jaká je německá kuchyně?“ – „Zdravější, než česká kuchyně.“ Žasl jsem teprve u otázky a odpovědi číslo tři: „Které polévky jsou v Německu v létě oblíbené?“ – „V létě Němci rádi jedí studené, sladké ovocné polévky.“
Já jsem dosud, když odečtu asi jeden a půl roku na dovolených, strávil v Německu padesát let svého života, ale ovocná polévka mi ještě nikdy a nikde nebyla nabídnuta. A kdyby byla, tak bych ji nebyl jedl, protože mám sice rád ovoce, ale nikoliv sladká jídla.
Co mám naproti tomu velmi rád, je český „tatarák“, a kdybych psal učebnici češtiny, věnoval bych mu zcela určitě celou kapitolu. Člověk totiž trpí jako Němec nedobrým česnekovým komplexem. Zde u nás se v žádném případě nesmí sníst česnek pokud zamýšlíte se pohybovat v následujících třech dnech mimo okruh rodiny nebo blízkých přátel.
V Česku naproti tomu si můžete bez špatného svědomí v kterýkoliv den a v libovolnou dobu objednat tatarský biftek, k němuž se podávají nejméně čtyři topinky se stejným počtem stroužků česneku. Mne to dodává tak osvobozující pocit, jako bych opět byl dítětem a směl si bez zábran hrát v blátě. A kvůli tomu budu ignorovat každou německou ovocnou polévku, bez ohledu na to, zda existuje, či ne. Skutečnost, že si ji umím představit, mi úplně stačí.