Dvě facky

Dnes ponechám veškerý šarm a vtip stranou. Příliš mnoho se toho ve mně nahromadilo. Chci rozdávat facky. Jednu Němcům, jednu Čechům. Jednu za arogantní ignoranci, druhou za troufalou ignoranci. Ale jedno po druhém. Nejdřív Němcům.
V rozhlase a televizi lze u nás pozorovat až příliš horlivou snahu, vyslovovat správně cizí jména míst a osob – dokud jsou to jména anglická, francouzská nebo španělská. Tedy západoevropská. Směrem na východ vládne u lidí lhostejnost – buď z přesvědčení, že ta jména by stejně nikdy nedokázali správně vyslovit, nebo si namlouvají, že znají správnou výslovnost. A tak slyším německé žurnalisty mluvit o městě „Žatek“, když mají na mysli Žatec alias Saaz, slyším „Litoměřiče“ namísto Litoměřice, tedy německy vysloveno jako „itsche“ namísto „itze“, a když mluví s jistým panem Matouškem, oslovují ho jako „Matušek“, protože „ou“ nevyslovují ani hornofalcky, ani česky, nýbrž francouzsky. Někdy vznikne díky této chybě nedobrovolná komika – například, když je slovenský premiér Fico vysloven tak, že Němci přitom myslí spíše na erotické záliby, než na politiku. Ten se ale v německém přepisu vyslovuje „Fizo“.
Tuto ignorantskou sebranku by to stálo jen jedinou otázku, aby zjistila, jak se vyslovuje jméno partnera rozhovoru nebo místo, kde se nachází. Když je příspěvek jinak dobře připraven, projevuje se toto opomenutí o to hůře, protože jako posluchač nebo divák si pomyslím, že to mohli zvládnout – ale zjevně jim to bylo jedno. Za to dávám první facku.

Nyní k Čechům. Že gastronomové prohánějí své jídelní lístky přes překladač Google, aby svým německým hostům poskytli alespoň přibližný dojem o nabídce, to lze vzhledem k zábavné hodnotě, kterou takový jídelní lístek má, prominout. Někdy jde ale o více, než jen o jídelní lístky.
V informační kanceláři pro turisty jednoho severočeského městečka jsem před pár týdny sehnal dvojjazyčnou knížečku, která se zabývá krvavými konflikty roku 1919. Její autor, historik, děkuje na poslední straně jisté paní X-ové za „rychlý a správný překlad“. Ta překladatelka mohla sice pracovat rychle, ale bohužel se jí nepovedla jediná správná věta. A to v seriózní publikaci, která byla financována městem.
Dosud jsem jednou v mém životě překládal literární text z češtiny do němčiny. Ačkoliv jsem mohl dobře vycítit atmosféru a tón příběhu, na mnoha místech jsem zápasil s tím, abych našel tu vhodnou formulaci – podotýkám, že v mé mateřštině. Poté jsem, jelikož nejsem diplomovaným překladatelem, dal originální text a můj překlad přečíst dvěma přátelům, kteří se vyznají v obou jazycích, jinak bych se byl cítil jako hochštapler. Dodnes je mi záhadou, jak si někdo může myslet, že umí překládat bezchybně ze své mateřštiny do cizího jazyka; přesto je v Čechách tato bludná víra velmi rozšířená. Lze jí mimo jiné vyčíst z četných tabulí, které byly za mnoho peněz nákladně vytvořeny a instalovány u pamětihodností. Jen na překladateli a korektorovi se šetřilo. O to zřetelněji se ukazuje rozpor v kvalitě. Za to dávám druhou facku.

Na závěr se chci omluvit za nedostatek humoru. Příště snad budu opět veselejší. Alespoň tak veselý, jako německý televizní příspěvek o Česku nebo německá verze českého jídelního lístku.