Žatec 124

Stále znovu žasnu nad tím, nad čím si lidé mohou zoufat.
V mém případě to bylo minulý měsíc číslo 124, a to v Žatci, kde by všudypřítomnost chmele vlastně měla rozvinout uklidňující, a tudíž zoufalství brzdící účinek. Přicestoval jsem s dvěma přáteli, z Chomutova, kde jsme měli ubytování, autobusem, a s autobusem začaly ty neblahé okolnosti. Jednalo se totiž o náhradní dopravu za železnici, jelikož železniční trať byla na deset dní zavřená.

Na místě našeho příjezdu, na nádraží Žatec západ, jsem se zeptal uniformovaného  zaměstnance dráhy kdy bychom mohli jet brzy večer zpět do Chomutova. “V 18 hodin 23”, zněla odpověď. Poté jsem objevil vývěsku s jízdním řádem, kde jsem zkoumal další možnosti a zjistil jsem, že autobus zastavuje o pět minut později, v 18:28 ještě v další zastávce. Tato měla podivné označení “Žatec 124”. Chtěl jsem se železničáře zeptat, kde se tato zastávka nachází, a jestli snad není blíže k centru, ale již jsem ho nenašel – jako dobrý úředník se zřejmě opět schoval ve své kanceláři. V centru města jsem vyhledal jako první informační místo pro turisty a tam jsem se vyptával na zastávku “Žatec 124”. Jestlipak je tím snad míněno jiné žatecké nádraží? Nebo autobusové nádraží?
“Žádná autobusová linka 124 neexistuje”, řekla mi dáma
s poněkud přísným šarmem “a kromě toho autobusy nestaví na železničních nádražích.”
“Já nemám na mysli autobusovou linku 124, nýbrž zastávku, která se tak jmenuje, a samozřejmě že autobusy staví na železničních nádražích – my jsme právě s takovým náhradním autobusem přijeli a vystoupili z něj na nádraží Žatec západ!”

“Jaký náhradní autobus? Co za náhradní autobus máte na mysli?” “No, náhradní dopravu za železnici – od 3. do 10. května nejezdí žádné vlaky mezi Žatcem a Chomutovem. Nevěděla jste to?” Na tomto místě rozhovoru ve mně poprvé klíčilo přání po uklidňujícím, chmel obsahujícím nápoji z Muzejního pivovaru. Vytáhl jsem svůj foťák. “Zde – podívejte se – jsem vyfotil jízdní řád autobusu na nádraží Žatec západ – a tam to stojí ‘Žatec 124, 18:28’!” To je prý záležitost železnice, v níž mi bohužel dále nemůže pomoci, prohlásila ta dáma.

Podnikl jsem další pokus na autobusovém nádraží, kde seděl za okénkem jeden pán s šedivým vousem, v pohodě jako Buddha. Usmíval se dobromyslně a vlídně, když jsem začal svou žádost se slovy, že jsme právě přijeli autobusem na západní nádraží, a odvětil, že to vůbec nemůže být, protože autobusy nestaví na železničních nádražích. Také jsem mohl vyčíst z jeho tváře, že můj dotaz na “Žatec 124” přičítal záchvatu mentálního zmatení. Přátelsky mi vtiskl do ruky list s večerními spojeními do Chomutova z autobusového nádraží Žatec.

“Já ale nechci jet autobusem, který staví u každé vrby, nýbrž rychlejším, který projede z Žatce do Chomutova bez zastávky! A co, k čertu, znamená Žatec 124?” Mí přátelé mne s mírným násilím odtáhli od přepážky, dříve než jsem mohl jít tomu muži po krku. “Raději přece pojedeme odsud o čtvrt hodiny déle autobusem”, mínili, “než abychom opět šli k nádraží čtvrt hodiny pěšky.”

Musel jsem jim dát za pravdu, když jsme o několik hodin později již ne ve zcela střízlivém stavu absolvovali vzdálenost mezi pivovarem a autobusovým nádražím za pět minut.

A jinak jsem došel k závěru, že se po těch lekcích v Žatci umím česky velmi dobře bavit o náhradní dopravě za železnici – ale budu to vůbec ještě někdy chtít?