Logopedické pohádky
Někteří z mých přátel jsou výtvarní umělci, a jeden z nich má slabost pro ty země, které se kdysi nacházely za Železnou oponou. Cestuje jimi po železnici a podniká okružní plavby lodí, aby fotograficky a graficky zachytil relikty někdejší nádhery a reálně existujícího socialismu.
V říjnu minulého roku jsem ho doprovázel do Žatce, Mostu a Chomutova. Přes den jsme se potulovali po městech, a večer jsme podlehli v jednom chomutovském lokálu, jehož jméno raději zamlčím, lákání ušlechtilých piv z místního malého pivovaru. Již při naší třetí návštěvě jsme si tykali s majitelem a jeho servírkami a po zavření lokálu jsme byli pozváni ke stolu pro personál, kde se pily vysokoprocentní nápoje z úžasně velkých sklenic. Příštího rána jsme se, zpustošeni a zničeni, ohlíželi za nezapomenutelným večerem, a při snídani jsem dostal k prohlédnutí fotky, které mne ukazovaly v důvěrné situaci s jednou ze servírek. Trochu mne vyděsilo, že jsem si na mnohé detaily vůbec nemohl vzpomenout a nikoliv poprvé jsem si položil otázku, zda to mému zdraví bude dělat dobře, když se nadále budu učit česky.
Jen o hodinku později jsem učinil objev, který zahnal mé pochybnosti. Ačkoliv mezitím vím, že s každou českou knihou si koupím i práci nejméně na půl roku, nemohu jednoduše jen tak projít kolem knihkupectví. A tak jsem se ocitl před regálem s dětskými knihami a četl na hřbetu jedné knihy titul “Logopedické pohádky”. Sáhl jsem po té knize jako kriminální komisař po dlouho hledaném doličném předmětu. Držel jsem snad v rukou důkaz, že český jazyk je mučící nástroj, maskovaný jako komunikační prostředek, s kterým jsou již malé děti doháněny k zoufalství? Nebo snad trest Boží, který nechává přijít na svět hříšné duše v Česku, kde si musí odpykat trest za delikty v dřívějším pozemském životě?
Avšak jakmile jsem knihu prolistoval, byl jsem rázem zamilován, stejně tak do textů, jako do ilustrací. Oběma autorkám se 56 krát povedl umělecký kousek, jak v každém příběhu nejen soustředit výskyt zcela určitých problematických hlásek, nebo jejich kombinace, jako „mr“, „hř“ nebo „kř“, nýbrž zároveň také vyloučit ty ostatní, takže například v příběhu “Kristýnka a krtek” se vyskytnou opravdu jen slova s “kr” a žádné jiné problematické hlásky „tr“, „dr“, „fr“ a tak dále. Současně rozvíjejí tolik fantazie a jazykového vtipu, že se usmějeme dokonce ještě i poté, když si lámeme jazyk, jako u příběhu s dědečkem Říhou, jehož vnoučata tak rády jedí řízek, že jim ve své zeleninové zahrádce zasadil do země řízek, aby z něj vyrostl řízkovník. A pod koly rozpustile pádícího rychlíku jménem Ráďa zaznívá v taktu rázů kolejnic stížnost: „ne-má ro-zum … ne-má ro-zum …“ – již nikdy nebudu moci jet v Česku vlakem, aniž bych tato slova neměl v uchu. Rychlík Ráďa je ostatně výpravčím Romanem Růžičkou přiveden k rozumu a musí ihned konat službu jako nákladní vlak, který přiváži do Rudné, Rokycan a Rychnova ručníky a rohožky.
S takovými příběhy se ukazuje, že autorky kromě správné výslovnosti mají na mysli ještě další pedagogické cíle a přispívají k tomu, aby české děti dělaly veskrze lépe vychovaný dojem, než jejich němečtí vrstevníci. Jak se ale může stát, že z takových hodných dětí vyrostou servírky a hospodští, kteří své hosty nemilosrdně nalévají – to si nedovedu vysvětlit …
