Květy dativu

Počet pádů sám o sobě ještě mnoho nevypovídá o obtížnosti jazyka. Mnohem důležitější je, co všechno se s těmi pády dá dělat. Kupříkladu 7. pád, neboli instrumentál, v zásadě velmi přehledný a praktický, který vyjadřuje s čím, nebo díky čemu se něco děje, skrývá v sobě několik rafinovaností. Tak mohu sice o nějaké dámě v jednoduchém nominativu říci, že je učitelka, ale přesto vyžaduje vybraný styl, abych použil instrumentál k jmenování určité profesní činnosti, nebo jen přechodně existující vlastnosti, a tedy řeknu “je učitelkou”. Jde o významovou nuanci, kterou je nemožné přeložit do němčiny.

Ale vlastně jsem chtěl psát o 3. pádu, jehož latinský název “dativ” vyjadřuje, že je v zásadě příslušný pro dávání. Na této, nenáročně se jevící ale bohaté půdě se daří jak v němčině, tak i v češtině spoustě rostlin, které byly všechny řádně pojmenovány a převzaty do učebnic gramatiky. Nabádám-li kupříkladu své dítě slovy “Ne že mi opět přijdeš pozdě domů!”, používám dativus ethicus, kterému se zde s nenápadným “mi” daří vytvořit zčásti důvěrnou, zčásti vlídně hrozivou atmosféru.

Nevím, v kterém z obou jazyků raší pestřejší květy dativu – Friedrich Torberg tvrdí, že je to ten český. Já mohu jen říci, že jsem našel několik českých květů dativu, které němčina nezná. “Dětem začínají prázdniny”, slyšel jsem jednou, nebo “Levý světlomet vám nesvítí”. Jako autor mohu říct: “Tento rok mně vyjde třetí román”. Nejhezčí je to ale, když je dativ použit se zvratnou částicí “si”, abychom vyjádřili – tak to vysvětluje jedna učebnice – že s činností je spojen jistý pocit pohody. Podle toho je výrok “čtu”, “ich lese” zcela neutrální; když ale řeknu “čtu si”, “ich lese mir”, zní to tak, jako kdybych ležel na pohovce se svým oblíbeným čtením. Zde, u slovesa “číst”, může němčina ještě napůl držet krok – lze říci: „Ich lese mir die Zeitung durch“, a zní to bezpochyby příjemněji, než “ich lese die Zeitung”. Tu pohodu je možné dokonce ještě stupňovat, když řekneme: „Ich lese mir meine Zeitung durch.“ Ale v Česku, v zemi neomezených možností co se týče dativu, může být téměř každé sloveso spojováno s částicí “si”, a tak děti nejen hrají – komu nebo co? – ony si hrají v zahradě, když je hra zvlášť hezká. Tím se kromě toho vysvětluje, proč si Češi, když mluví německy, si rádi vloží do svých vět několik “si” resp. “sich” navíc.

Mezitím v jihoněmecké hovorové mluvě bují jeden docela bizarní dativový plevel. Tam, kde uhlazený spisovný jazyk vyžaduje genitiv – “Meines Bruders Auto ist kaputt” – a jen se skřípěním zubů trpí hovorový dativ ve spojení s “von” – “Das Auto von meinem Bruder ist kaputt” – se v jižním Německu řekne troufale „Meinem Bruder sein Auto ist kaputt“, a takový dativ, řekl bych, nám hned tak někdo nenapodobí. Ani Češi ne.