Lišky a srnci

Stále ještě procházím životem zjevně příliš bezstarostně a naivně, přes můj již ne zcela mladistvý věk, a neumím se poučit z mých zážitků – dokonce ani z těch, o kterých jsem psal. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak došlo k tomu, že jsem znovu přivodil choulostivou situaci.

V nejzazším koutu Horní Falce, tedy tam, kde němečtí srnci a české lišky dávají dobrou noc, mne osud zavál do jedné hospody, kde se v pozdních hodinách ještě vesele slavilo. Prý se jedná o narozeniny hospodské, dozvěděl jsem se od hostů při prvním pivu, a již při druhém jsem jí popřál, upozorněn jejím přízvukem, v češtině vše nejlepší. Byla to sice Slovenka, jak se později ukázalo, ale velkou část svého života pobývala v Západních Čechách. Při dalším pivu jsme se dostali do živého rozhovoru a ignorovali jsme opilého hosta mezi námi, který si stále vznětlivěji stěžoval, že nerozumí ani slovo. Když bouchl pěstí do stolu a křičel, abychom laskavě mluvili německy, změnili jsme nikoliv jazyk, nýbrž téma a právě tak svorně a bez zábran jsme se bavili na jeho účet, což sice nerozuměl, ale pravděpodobně tušil. Jeho pěst ještě několikrát zasvištěla s dopadem na stůl, až jednou spadla sklenice piva na zem. Poté, při příštím a dalším pivu jsem si všiml, že německý druh hospodské rovněž sedí u stolu a nepůsobí bezpodmínečně dojmem, že by mne někdy chtěl mít za nejlepšího přítele.

Snad to bylo moje štěstí, že na protilehlém konci stolu se dva hosté natolik pustili do sebe, že museli být jinými kroceni, aby se zabránilo krveprolití. Nezasloužené štěstí, pomyslel jsem si příštího rána u kávy. Neměli mi snad za můj ničemný charakter vrazit pár přes hubu a vyrazit mne pak z hospody? Slíbil jsem si, že se polepším. Předsevzal jsem si, že při příštím výletu do Horní Falce budu odolávat každému pokušení, zneužít češtinu k nactiutrhání, nebudu již vyhledávat žádné hospody, nýbrž budu brousit přírodou a každému člověku se vyhnu obloukem – jen v jakém jazyce mám přát liškám a srncům dobrou noc, aniž bych způsobil nějakou pohromu?