Pivo a ženy, čas a peníze

Jako autor na volné noze znám dva elementární stavy bytí: Buď mám čas, ale žádné peníze, anebo mám peníze, ale žádný čas. V prvním jmenovaném stavu jsem tolik naplněn existenčními obavami, že nemohu psát, a v druhém případě jsem tolik vytížen zakázkami, že moje oblíbené projekty zůstávají stranou. Co se týče zanedbaného blogu, musím k tomu dodat: Teprve teď je mi jasné, že se člověk neučí jen jazyk, když se učí jazyk. Poznáváme stále více lidí, kteří tímto jazykem mluví a trávíme s nimi mnoho času. Přitom je velký rozdíl, jestli jsou tito lidé muži, anebo ženy. Ty druhé mluví většinou nádherně jasně a zřetelně; čeští muži naproti tomu mají sklon mluvit rychle a navíc ještě huhňají, takže se v rozhovoru s nimi často zabývám otázkou, jestli ta řeč, kterou slyším, je opravdu čeština. S ženami tedy snadněji navazuji rozhovor, naposledy před několika dny na zahradní party u českých přátel. Zatímco jsem si povídal s šarmantní Češkou, netušil jsem, že bych tím mohl přivodit manželskou krizi – nikoliv proto, že by její německý manžel začal na mne žárlit. Ten vůbec nebyl přítomen. Ale den poté mu jeho žena vyprávěla, jak příjemně se dá povídat s některými Němci česky a vytkla mu, že za dvacet let manželství se nenaučil více než tři slova.

Na druhé straně, v rozhovoru mezi muži plní čeština roli tajného jazyka. Takto jsem před pár týdny seděl s dvěma mladými českými přáteli v jedné norimberské hospodě, a přirozeně jsme mluvili o ženách. Zpočátku německy. Dokud náhodou nevstoupil do lokálu někdo, komu se moje techtle mechtle, které byly zrovna tématem debaty, neměly dostat do uší. V mžiku jsme změnili jazyk a při této příležitosti jsem poznal hezkou českou variantu “techtle-mechtle” – ale v průběhu večera také působivou výdrž mých přátel v pití. Normálně skončí u mne večer v hospodě, řekněme po pěti pivech, ale v onen večer to mohl být u každého z nás celý tucet. Ta piva měla vinu na tom, že jsme cestou domů kolem půl třetí ráno přišli na nápad, zkontrolovat, jestli jsou všechna parkující auta opravdu řádně zamčená. Osud chtěl, že jsme jedno neuzamčené auto našli, ale více raději neprozradím. Že jsem další den nebyl schopen na psaní ani jen pomyslet, bude každému jasné. Na závěr by se snad ještě dalo říci, že jsem se letos dostal do osudové smyčky, která mne nutí, jezdit nejméně jednou za měsíc do Česka. Vydání knihy “Plzeň – země piva” způsobilo, že musela být zorganizována prezentační akce, s třemi soudky piva na degustaci, které jsem s mými spoluautory obstaral v jednom z našich oblíbených pivovarů u Plzně a rozumí se samo sebou, že při příštím výletu jsme nejen přivezli zpátky prázdné sudy, nýbrž že jsme si odvezli i nové pivo. Tím se rozjela smyčka, která nikdy neskončí, ledaže se jednou vzchopíme a najdeme v sobě vnitřní sílu, vzepřít se tomu pokušení – to znamená, jen odevzdat prázdné obaly, aniž bychom si vzali nové pivo. Jestlipak se nám to někdy podaří? Obávám se, že ne. Co teď jen bude s mým blogem?