Píseň o jasmínu

Mezi hudbou Hany Hegerové a mnou ležel dlouhou dobu temný stín z minulosti. Jedna dávná láska mi před téměř dvaceti lety při konečném rozchodu vtiskla do ruky kazetu s průřezem z Hegerové tvorby, kterou jsem si dvakrát nebo třikrát poslechl a poté schoval do zásuvky, ačkoliv se mi ta hudba líbila.

Když jsem si myslel, že jsem s češtinou dostatečně pokročil, kazetu jsem opět vyndal, na internetu jsem si vyhledal texty k písním a cítil jsem se zvláštním zůsobem dojat nad tím, že některé písně, jako ta o Váňovi a jeho nešťastné lásce k cirkusové artistce, jakoby obsahovaly zvláštní narážku na náš tehdejší vztah. Ale mně se líbil hlas Hany Hegerové, kromě toho mne učebnice omrzely, a tak jsem si pořídil CD s výběrem jiných písní, abych si přes hudbu prorazil vedlejší cestičku k češtině.

Na této cestě jsem objevil  v “Písni o jasmínu” formulaci, která dodnes patří k mým nejmilejším. V prvním momentu jsem ji vnímal jako velmi cizí, podruhé jsem jí porozuměl a již napotřetí jsem to považoval za škodu, že ji nemáme v němčině.  „Nechci už lásky žádné, chce se mi spát“, tak končí tato lítostivá píseň o vzedmutí a ochabnutí citů, „ich will der Liebe nicht mehr, ich möchte schlafen gehen“, ale ve skutečnosti zpívá Hana Hegerová „es will sich mir schlafen“, a to je nádherné. Ale to, co na mne jako cizince působí jako malá poetická perla, v české realitě vlastně perlou není. Někdo, komu se udělá špatně, může například, předtím, než se rozběhne na toaletu, ještě rychle říci: “Chce se mi zvracet” –  „Es will sich mir übergeben“, a kdo nemá na něco náladu, ten řekne „nechce se mi“ – „es will sich mir nicht“.

Přesto – cizí jazyky se neučíme jen proto, abychom se dorozuměli, nýbrž právě i proto, abychom tu a tam nalezli hezké perly. I když nejsou pravé.

Elmar Tannert
překlad Vladimír Dobrík