Nepotřebujete trochu pytlíčku?

Když mi prodavačka u stánku s franckými specialitami položila tuto otázku, jistě netušila, že mne tím přivede opět jednou k zamyšlení o českých zdrobnělinách. Před nějakým časem jsem si v Klatovech koupil knížku s příběhy na dobrou noc, v níž je každá svíčka svíčička, každá hvězda hvězdička, každá holka holčička atd. Kdo si jako cizinec troufl ponořit se do češtiny, seznámil se s těmito slovy zpočátku v jejich oficiální podobě jako se svíčkou, hvězdou a holkou a klade si otázku, jestli to Češi se svými -ičkami někdy trochu nepřehání – a také, jestli by on sám měl stejně tak přehánět, nebo se přece jen držet spíše zpátky.

Ale na co se mne to ta prodavačka ptala? Teprve, když si přeložíme její otázku do spisovné němčiny, “Potřebujete trochu pytlíčku?” všimneme si, že zde došlo až k nesmyslnému zdrobnění. Vždyť “pytlíček” je již malý pytlík a když si od malého pytlíku ještě trochu vezmeme, moc z něj již nezbude. Ještě přesněji posuzováno, nechalo by se to použít i v případě, že pytlík potřebujeme nejen málo, nýbrž že ho vůbec nepotřebujeme. Ale “a weng”, francká varianta výrazu “ein wenig”, je ve zdejším způsobu vyjadřování natolik zakořeněna, že ji Frankové bezděčně vysloví i tehdy, když nedává smysl. Ve Frankách se jde “a weng” do hospody, aby si tam dali “a weng” pivo, přátelům se “a weng” pomáhá  při renovaci nebo stěhování, a když máme den za sebou, jsme “a weng” unavení a jdeme “a weng” do postele. Slyšel jsem již dokonce i větu „Entschuldigen S‘, ich hätt amal a weng a Frage“ – „Promiňte, měl bych trochu otázku“ –, kterou lze interpretovat jako poněkud neohrabanou snahu o zdvořilost. Frankové totiž trpí pověstí, že jsou spíše nešarmantní lidské plemeno a tak slouží “a weng” i k tomu, aby své mluvě dali trochu přátelštější ráz.

V čem spočívá český sklon, všechny možné věci dělat roztomilejší a zdrobňovat, se mi ještě nepodařilo úplně vypátrat, jisté je, že se neomezuje na dětskou mluvu, protože mezi dospělými číšníky a hosty se také rádo mluví o “pivečku” místo o “pivu”, nejsem si ale jist, kdy je tato hovorová forma vhodná a kdy ne. Musím být štamgast, nebo si smím i jako cizinec dovolit ty -ičky?

Opatrně tedy experimentuji, na plzeňském vánočním trhu si například koupím čepici jako čepičku, v obchodech s potravinami si opatřím jablka jako jablíčka a u pokladny se zeptám, budu-li chtít „a weng a Düüdla”, po taštičce, místo po tašce, a budu sledovat, jak obchodník zareaguje. Zatím se na mne nikdo divně netvářil, takže to bylo doposud zjevně správně. A v případě, že moje -ičko by v hospodě někdy opravdu nebylo na místě, copak by se mohlo stát? Když si objednám pivečko, dostanu v nejhorším případě naservírováno opravdu jen malé pivo.