Pemmišdajč

Náhoda mi přihrála do rukou dvě knížky z antikvariátu, „Böhmisches Kursbuch“ a „Fernkurs in Böhmisch“. Jejich autor Götz Fehr, český Němec, ročník 1918, který se narodil a vyrostl v Českých Budějovicích a v roce 1945 utekl do Spolkové republiky Německo, v nich vypráví v krátkých historkách a anekdotách o období, kdy hranice mezi němčinou a češtinou byla jako síto, což umožňovalo oběma jazykům se vzájemně ovlivňovat. Nejvíce zřejmé je to v prostředcích, které Götz Fehr volil, aby reprodukoval znění budějovické němčiny: píše ji totiž v české ortografii. Fehr samotný uvádí v předmluvě vychytralé odůvodnění, že zaprvé vlastnil český psací stroj, jehož zvláštní znaky chtěl nadále používat, a zadruhé si prý díky ekonomickému způsobu českého psaní ušetří mnoho práce. Tak se u něj z německého Schlittschuh stane šličů, Stiefel se promění na štífl. Jakmile se však zamyslíme nad slovy “hipš” čili “hübsch” a “pičén” nahrazujícím původní “bitteschön”, zjistíme, že tento způsob psaní je více než jen povrchní gag – jen on je totiž schopný přenést češtinou ovlivněnou artikulaci “Pemmišdajč” až do vnitřního ucha čtenáře.

Též jisté prvky české gramatiky zanechaly podle Fehra svůj otisk na budějovické němčině. Ten, kdo navštívil “Badeanstalt” se šel vykoupat, neboli doslovně přeloženo z češtiny “ging sich ausbaden”, nebo se využíval český způsob tvorby zdrobnělin a z jedné “armen Kleinen” se udělala “armička”. Jinak se sáhlo po českých výrazech vždy, když se někomu líbily více než ty německé, a tak říkali neotesanému mladíkovi raději “klacek”, uspěchané činnosti “fofr” a penězům “prachy”.  Eisenbahnangestellte, tedy zaměstnanci dráhy, byli pojmenováni dobrodružným česko-německým slovním křížencem “ajznponjáci”.

S těmito čistě jazykovými exkurzy jsem však autorovu myšlenku dostatečně nepřiblížil. Člověku by se chtělo při té lekci cestovat časem o osmdesát až devadesát let zpět a všechny postavy, o kterých vypráví, osobně poznat: časně penzionovaného c. a k. oficíra strýce Ferdinanda, který s neodborně připraveným ohňostrojem na počest jednoho mrtvého kamaráda zpustošil zahradu; podomní obchodnici Popperovou, která každý rok se svými dvěma kufry s kolekcemi korzetů dostala všechny dámy domu, od služebné až po babičku, do nákupního opojení; domovníka Lahodného, posedlého konstruktéra, který se zabýval myšlenkou přestavět střešní mansardu na monumentální hodiny s kukačkou, za použití vycpaného tetřeva z vestibulu; pátera Plívku, který se nevyhýbal tomu, aby ho dámy viděly při koupání ve Vltavě, načež byl obdařen přezdívkou “páter plavky”, nebo “Plívka plavky”; a všechny ty nesčetné ostatní pitoreskní postavy, jimiž se hemží obě knížky.

Většině z nich se víceméně podařilo, naučit se příslušný jazyk sousedů. Dnes naproti tomu máme sice propustné hranice mezi našimi zeměmi, ale na druhé straně jazykovou bariéru, na kterou často žehráme. Proč? Protože nám chce někdo prodat vrtošivou ostrovní angličtinu, která před dvěma sty lety měla ještě mizivý význam, jako standardní evropský jazyk, který se lze zdánlivě snadno naučit.

Naději dává skutečnost, že v pivovaru Pilsner Urquell se již chopili protiopatření: Na obrovské mapě světa ve foyeru, kde se shromažďují návštěvníci, působí Evropa podivně neúplně. “Very sorry”, komentuje šarmantní studentka na začátku prohlídky tu mezeru v Atlantiku, „there is no Great Britain on our map.“

Elmar Tannert