Guláš v hlavě

Koncem srpna jsem s třemi přáteli podnikl několikadenní okružní cestu po malých českých pivovarech, která se stala cestou vpravdě objevitelskou. Brožura, podle které jsme se orientovali „Pivní stezky plzeňským regionem“, totiž ani zdaleka nevystihovala, co nás mělo potkat: Tedy nejen to, co je možné typickému turistovi prodat jako „gastronomii“, nýbrž také skryté pivovary v zadních dvorcích, jejichž kompletní vybavení pozůstává z improvizace. Tam čepuje piva mistr sládek osobně – a jaká! Zejména bílé pivo bylo zjevením. V Bavorsku jsem již léta žádné nepil, protože vždy po několika málo doušcích jsem měl pocit, že jsem požil jedno celé denní jídlo, po němž se ještě dlouho budu cítit jako vykrmen. Česká pšeničná piva jsme naproti tomu všichni bez výjimky vnímali jako osvěžující, lehká, řízná a elegantní, plná jemných ovocných příchutí.

Čtvrtý den našeho výletu jsme k večeru dorazili do vesnické hospůdky v Čižicích, již poněkud vyčerpaní předcházejícími degustacemi osmi různých druhů piv v Dobřanech, mezi nimi jednoho doslovně 23stupňového, které představovalo mezní případ mezi pivem a pivním likérem. V Čižicích mne v dalším průběhu večera čekalo složení ústní zkoušky B2 podle Evropského referenčního rámce pro cizí jazyky, přičemž „B“ lze v tomto případě chápat i jako zkratku pro „Becherovku“. To jsem ovšem ve chvíli,  když jsem vstoupil do hospody a u jednoho pána s knírem a postavou kováře objednával první piva, ještě netušil. Kromě toho jsem objednal i jednu kofolu – jeden z nás přece musel zůstat schopen jízdy.

Poté, co jsme vyzkoušeli čtyři různá domácí piva, vždy ve dvojím vydání, se na terase lokálu trochu ochladilo a moji přátelé navrhli, abychom se na poslední pivo přesunuli do hospody. Tuše veselé sbratřovací rituály s místními stálými hosty, jsem vyslovil příslušná varování, která bohužel nebyla brána vážně.

Existují situace, kdy neradi máme pravdu – tohle byla jedna z nich. Sotva jsme zaujali místo, přidružil se k nám první ze stálých hostů, sedl si proti mně a nabídl, že zatáhne první rundu kořalky. Jako bývalý číšník hotelové restaurace měl jisté znalosti němčiny, nicméně brzy jsme přešli do češtiny a bavili jsme se nejdřív o jeho očním neduhu, jeho rodině, jeho životě, později o ženách a s nimi souvisejících intimnostech, které nepatří do tohoto blogu. S pomocí Becherovky jsem z mé hlavy vydoloval slovíčka, o nichž jsem již vůbec nevěděl, že jsem se je někdy učil.

Druhý host zaujal místo vlevo ode mne a pokoušel se německy navázat rozhovor s mými přáteli. Po několika dalších rundách Becherovky jsem cítil, jak moje jazyková kondice začala uprostřed toho zmatku postupně upadat. Že by to bylo tím silným pivem, co jsme koštovali v Dobřanech? Nebo je to tím, že výslovnost mého diskutujícího partnera byla stále méně zřetelná? Napadla mne formulace, kterou Jana ráda používá, když cítí, že němčina je nad její síly, a která se dobře hodila na moji situaci – „Mít v hlavě guláš“.

„Už víc nemůžu! Mám guláš v hlavě!“ oznámil jsem tedy. „Je na čase, abychom se rozloučili!“ Jen o malý okamžik později jsem litoval svého výroku. Tlapa toho pána po mé levici dopadla ztěžka na mé rameno. „Hoho!“ zvolal nadšeně, „guláš v hlavě! Slyšeli jste to? Guláš v hlavě! Haha! Ten ale umí doopravdy česky!“ Následovalo ještě mnohé, čemu jsem rozuměl jen útržkovitě; později, při jízdě zpět do hotelu tvrdili moji přátelé, že ten veselý ochmelka chtěl jednoho z nás oženit se svou dcerou. Mohlo tomu být ale i tak, že nás jen chtěl pozvat k sobě domů na ochutnání kořalek, které sám vypálil. Jen jedno vím celkem jistě: O guláši v hlavě již jen tak brzy nepromluvím.