Pan Nevařil
V novinách Prager Zeitung byli představeni ministři nové české vlády, a hned na první pohled jsem si mezi těmi jmény vybavil jejich německé protějšky. Objevil jsem tam jistého pana Hahna, pana Wunderlicha, pana Schülera a pana Pferdchena či Rößleina, který by se do němčiny nechal přeložit i jako Steckenpferd. Poté jsem sáhl po slovníku, abych prověřil ostatní jména, neučinil jsem však již žádný objev, který by stál za zmínku. Jen u ministra obrany Picka se mi zdálo, že rozpoznávám jakousi souvislost se slovem píce, tedy krmivem; pokud je tomu tak, byl by ideálním partnerem pro Koníčka, který ale může být jen dřevěným koníčkem Žáka.
Nyní existuje i v Německu samozřejmě spousta jmen, která mluví sama za sebe; jen jsou, jak se mi zdá, lépe maskována, než v Česku. Mnohá z nich se dochovala ve svém původním tvaru, zatímco jazyk se změnil, a často dnes vyvolávají zcela jiné asociace. U jména “Langnese” myslíme spíše na značku zmrzliny, než na to, že některý vzdálený předek rodiny musel mít pozoruhodně dlouhý nos (lange Nase); když slyšíme jméno “Scheel”, myslíme spíše na bývalého spolkového prezidenta Waltra Scheela, než na to, že některý z jeho předků zjevně silně šilhal (od slovesa schielen). Rovněž při vyslovení jména “Wackernagel” dnes mnoho lidí nenapadne mládeži docela nepřístupný význam tohoto jména, totiž že nějaký pra-pra-pra-dědeček před mnoha staletími při sexu zřejmě velmi zdatně (wacker) přirážel (zejména v jižním Německu konotace slovesa nageln, tedy přitloukat, se sexuálním podtextem).
Jméno jako “Theuerkaufer” naproti tomu vysílá ještě i dnes naprosto srozumitelné poselství; jeho značně přesný protějšek v Česku zní “Drahokoupil”, “koupil draze”. Rozdíl je jen v tom, že v Německu jste velmi zřídka představeni někomu, kdo je odsouzen k tomu, aby ve svém jménu nesl důsledek nějakého pochybení či maléru ze starých časů, zatímco v Česku se to takovými Drahokoupily a jim podobnými jen tak hemží. Často je nasnadě podezření, že daný případ, jehož základem je jméno, se odehrál v hospodě – asi takto:
Jeden velmi upovídaný pán, kterého bychom později pojmenovali “Drbal” šel jinému hostu se svými žvásty natolik na nervy, že tento mu vrazil jednu do zubů a od té chvíle se mu říkalo “Zatloukal”. Předek pana Stojespala z toho asi nic nezaslechl, protože někde v koutě zaspal ve stoje, stejně tak jako pan “Zmeškal”, který to jednoduše zmeškal, na rozdíl od toho, který to uvedl do protokolu a hned se mu začalo říkat “Ontověděl”.
Co jsem dlouhou dobu nevěděl je skutečnost, že ve starých Čechách mohla působit na tvorbu jména i okolnost, že se něco neudělalo, dokud jsem se nesetkal s jedním pánem, který se mi představil jako “Nevařil” a tím zároveň jako potomek člověka, který se musel s neuvěřitelnou tvrdošíjností zdráhat vařit.
Škoda, že tento způsob tvorby jmen není rozšířen i v jiných zemích. Nejen pro českou politiku by to bylo velkolepé opatření, vytvářející důvěru, kdyby se vládní kabinet sestavil z politiků se jmény jako “Nekradl”, “Nelhal”, “Nepodváděl”, “Nevychloubal”, “Nehýřil”, “Nezklamal”. A aby to mezi těmito bezúhonnými charaktery nebylo příliš fádní, měli by se jmenovat ministry i pánové Kratochvíl (Kurzweil), Masopust (Fasching) a Šašek (Spaßmacher).
Elmar Tannert
