Ty vole!

Koncem února se v norimberském kině Filmhaus konal malý český filmový festival, a kdyby od té doby nebyl můj diář permanentně přeplněný, byl bych o tom přirozeně již dávno napsal. Všechny filmy běžely s originálním zvukem s německými titulky a dva z nich, které jsem viděl, na mne zvlášť zapůsobily: Občanský průkaz („Der Personalausweis“) a A bude hůř („Und es kommt noch schlimmer“). Ten poslední kvůli jeho tvrdému, surovému realizmu, oba kvůli jejich skličující směsi tragiky a komiky, nakonec také v jazykovém ohledu.

K tomu je zapotřebí menšího vysvětlení. Ve většině učebnic a cestovních průvodců se neopomene poukázat na české zvolání, které se v žádném případě nemá chápat jako urážka, nýbrž jako výrazový prostředek překvapení, uznání, anebo se také použije jen tak: „Ty vole!“, německy doslovně „Du Ochse!“,  něco ve smyslu „Oh Mann!“, „Mannomann!“ nebo „Ey, Alter!“ Ačkoliv jsem toto zvolání považoval za docela legrační, neintegroval jsem ho do své aktivní slovní zásoby. Na jedné straně mám stále obavy, že moje čeština zní jako dětská mluva, a tam „Ty vole!“ opravdu nepatří. Na druhé straně se v Česku vídám převážně s lidmi, kterým vykám, tudíž bych vlastně musel říci „Vy vole!“, což je pravděpodobně doopravdy urážka. Kromě toho mi nebylo jasné, jak často se „Ty vole!“ používá. Řekne se to přibližně jednou týdně? Nebo dokonce každé dvě minuty?

Spokojil jsem se tedy s tím, že tuto formulaci znám a netroufal jsem si vypustit ji z úst dokonce ani onoho víkendu, kdy jsem se s jedním dobrým přítelem kolem třetí hodiny ráno ocitnul v jedné malé plzeňské hospodě, do které jsme doklopýtali na poslední pivo, a jednoho hosta jsem se ptal, jaká že to hraje muzika, ačkoliv by to byla bývala přesně ta správná situace pro použití výrazu „Ty vole!“ – „Super hudba, ty vole! Jak se jmenuje ta zpěvačka, ty vole?“.

Na tomto místě se vrátím zpět k českému filmovému festivalu. Co na mne kromě již uvedené kvality filmů zapůsobilo, byla neobvykle vysoká frekvence „Ty vole“ v rozhovorech protagonistů. Byly tam dokonce situace, kde se zdálo, že se „Ty vole“ vyskytuje v každé větě vícekrát. Tak to tedy musím dělat, pomyslel jsem si, aby moje čeština zněla autenticky. Žádný Čech už nepozná, že jsem cizinec, neboť od této chvíle každou malou odmlku v proudu řeči, která vznikne tím, že musím krátce zapřemýšlet o správném slově nebo pádu, vyplním s pomocí „Ty vole!“

Mou první obětí se stala Jana, když jsme se sešli na našem pravidelném česko-německém štamtiši. „Ahoj Jano, ty vole! Jak se daří v práci? Měla jsi, ty vole, hodně přesčasů, ty vole? Co dělá šéfová, ty vole? V blbé náladě jako vždy, ty vole?“

Jana byla, mírně řečeno, šokována a vysvětlila mi, že „Ty vole!“ se zaprvé říká jen mezi muži a zadruhé, vrcholná doba používání byla v 70. a 80. letech, teď ale ten výraz vyšel poněkud z módy.

Ale co to slyším? Neřekla moje přítelkyně, marně se snažíc v bytě něco najít, právě „Ty vole!“? Že by se i ona těmi filmy nakazila? „Jen se to opět hezky odnauč!“, povídám. „Nejsme zde přece v nějaké české předměstské hospodě!“ „Prosím?“ Zmateně se na mne dívá. „Hledám vlnu (německy Wolle)! Neviděl jsi ji?“

Elmar Tannert