Pochovat, nebo vzít do náručí?

Před několika dny mne moje česká známá, říkejme jí Jana, vybavila hromadou čtení, které je přiměřené mé dosažené jazykové úrovni. Tedy hlavně dětské knížky. Avšak i toto čtivo mne konfrontuje s problémem, že česká slovní zásoba je zjevně velmi bohatá; možná se ale nová slova vynalézají speciálně pro cizince.

Nedávno jsem četl sloveso „pochovat“ ve větě „Maminka chtěla Honzíka pochovat“. Se základním slovesem „chovat“ jsem se již setkal ve významu „chovat se“, (sich benehmen), „schovat“ (verstecken) jsem rovněž znal, ale pod výrazem „pochovat“ jsem si nedovedl nic představit. Zalistoval jsem ve slovníku a našel jsem: 1. beerdigen, begraben; (pohřbít) 2. auf den Arm nehmen (vzít do náručí). Po krátkém váhání jsem se probojoval k tomu, že slovníku budu věřit, a chvíli jsem o tomto mysteriózním dvojím významu přemýšlel, především o tom, jak často mohl v Česku vést k tragickým nedorozuměním.

Dobře, u malého Honzíka, který na ilustraci vypadal svěže, nebylo pochybností, že ho máma opravdu chtěla vzít jen do náručí a nikoliv uložit do hrobu, ale copak si nelze představit i méně jednoznačné situace? Rozhodl jsem se na to zeptat Jany při našem příštím setkání v kavárně.

V den schůzky přišla o čtvrt hodiny pozdě. „Hezké, že jsi přece jen přišla“, řekl jsem. „Již jsem si myslel, že se nedostavíš“ („Ich dachte schon, du hast mich versetzt.“).
Dívala se na mne s údivem, a brzy se ukázalo, že sice zná přísloví o víře, která hory přenáší (versetzt), nebo že šéf nás může přeložit (versetzen) na jiné oddělení, ale že lze také někoho „versetzen“ tím, že se nedostavíme na schůzku, to bylo pro ni nové. Tím se stává zbytečnou otázka, kterou jsem jí vlastně chtěl položit, a temné tušení ve mně nabylo jistotu.

To nejobtížnější v češtině není 7 pádů, jak si obvykle Němci myslí, kdykoliv je řeč o jazyku v zemi sousedů, nýbrž je to paradoxně přesně to, v čem jsou si naše jazyky velmi podobné. V obou jazycích se totiž jednoduchá základní slovesa nechají pomocí nevinných předpon rozšířit na nespočet nových významů. Podle toho je možné, jak známo, sundat si klobouk, odečíst určitý obnos z daní, nebo svrhnout hlavu státu a německy to bude vždy „absetzen“; policie může vyslýchat svědka (vernehmen), ale já mohu zaslechnout šum (rovněž „vernehmen“); někdo mi může zatarasit cestu, ale také změnit svůj hlas (v obou případech „verstellen“). A právě tak hezká překvapení mají připravena i česká slovesa, možná dokonce ještě hezčí.

Abychom je dostali pod kontrolu, musíme je pravidelně procvičovat. Když mi Jana vyprávěla o téměř neuvěřitelné sérii smolných událostí při poslední cestě domů, zeptal jsem se směle „Chceš si mě pochovat?“ – „willst du mich auf den Arm nehmen?“. Z výrazu jejího obličeje jsem ihned vyčetl, že jsem řekl něco nevhodného. Bohužel, německé „auf den Arm nehmen” znamená česky, jak jsem se dozvěděl, opravdu jen „pochovat“, a nikoliv také ještě, „vodit někoho za nos“ jak je tomu v němčině. Neměl bych se raději hned nechat pochovat?

Elmar Tannert