České zprávy
Nedávno se u mne nečekaně zastavil jeden můj přítel – zrovna při zprávách českého Radiožurnálu. Vešel do mého bytu a poněkud zmaten, napjatě naslouchal.
“Co to tady posloucháš?”
“České zprávy.”
“A rozumíš jim?”
“No jo – trochu. Nech mne ještě vyslechnout je do konce!”
Muselo se ve světě hodně stát, nebo také jen v Česku, neboť moderátorka mluvila mimořádně rychle. Slyšel jsem:
„… vysoké školy … kontrolní úřad … dvacet projektů … investice … efektivně … pět milion korun …“
“Zajímavé”, povídá můj přítel. To dokonce i já něčemu rozumím. Něco s kontrolou a efektivními investicemi, že?”
“A mluvilo se o vysokých školách”, řekl jsem. “Dvacet projektů, pět milionů korun. Kromě toho Kontrolní úřad. Ale co k čertu kontrolují na jejich vysokých školách za tolik peněz?”
Hlasatelka přešla mezitím již na další téma: “… archeologický … rekonstrukce … kosti … jedenáctého století …“
“Aha”, povídám, “archeologické vykopávky!”
“Archeologické” jsem také rozuměl. Ale co tam vykopávali?”
“Kosti z jedenáctého století.”
“A kde?”
“Kde? Hm. To myslím vůbec neříkala. Mohlo to ale být jen v Kutné Hoře. Tam je přece celá jedna krypta, plná kostí … no, teď jich budou mít ještě o něco více..”
„… národní divadlo … výstava fotografie … architekturu … pivovarů … kulturní klub …“
“‘Fotografie’ a ‘architekturu’ jsem rozuměl” povídá můj přítel. ‘A kulturní klub’. Čeština možno zdaleka není tak těžká … ale co tam ještě bylo?”
“Já už také přesně nevím… každopádně se tam ještě mluvilo o pivovarech. A o divadle. A něco tam bylo s výstavou.” “Tedy foto-výstava v kulturním klubu s pivem a divadlo?”
“Ne, spíše myslím, že kulturní kluby vystavují své fotky v různých divadlech.”
“Ale každopádně je k tomu pivo, že? To přece zní dobře!”. Možno také jen fotografovali pivovary.”
„… alternativní kultury … občerstvením …“ chrlilo se z rádia a já jsem překládal:
“Alternativní kultura s občerstvením!”
Můj přítel byl skeptický. “Co to má znamenat ‘s občerstvením’? Takže přece jen s pivem? A ‘alternativní kulturu’ jsem sám rozuměl, aniž bych uměl česky. Jak dlouho se učíš češtinu?”
“Přibližně dva roky.”
“Už tak dlouho? A to rozumíš jen tak málo?”
“No a? Copak ti nebylo nápadné, že ta hlasatelka se během celého vysílání ani jednou nenadechla? Jak má pak člověk při té rychlosti něco rozumět?”
“Přesto”, řekl můj přítel. “Mě by to docela dost deprimovalo – po dvou letech Češtiny …”
“Na jedné straně ano”, řekl jsem. “Ale na druhé straně – co se pro vnitřní rovnováhu může udělat lepšího, než poslouchat zprávy, z nichž člověk rozumí nanejvýš čtvrtinu?”
Elmar Tannert