Zachraňte příponu \”-ová\”!

Příponu “-ová”, která označuje ženskou variantu rodového jména, jsem miloval od začátku.

Mojí lásce neublížila ani skutečnost, když jsem při mých prvních pokusech, číst české noviny, objevil, že ani zahraniční jména nezůstanou ušetřena – pravě naopak. Někdy jsem listoval ve svém adresáři a v myšlenkách jsem všem ženám, které zde jsou zapsané, přidal onu příponu “-ová” a měl jsem radost z tohoto exotického efektu. Také jsem se velmi pobavil vyslovenou poctou Hany Hegerové pro Mae West “Táta měl rád Maju Westovou” a přemýšlel jsem přitom o osudech celosvětově proslavených žen s obtížně kompatibilními jmény. Jestlipak se například Yoko Ono v češtině jmenovala “Onoová”? Nebo snad pouze “Onová”? Zábava s takovými spekulacemi náhle skončila, když jsem v jedné gramatické lekci narazil na odkaz, že u ženských příjmení se jedná o přídavná jména přivlastňovací a paní Müllerová je tudíž vlastnictvím pana Müllera. Okamžitě jsem si pomyslel na bruselské komise „gender mainstreaming“, které v tajnosti pracují na nucené reformě českého jazyka, kterou Václav Klaus již zavětřil. Jen proto může být, dle mého názoru, tak vehementním odpůrcem EU, protože by chtěl, aby jeho žena zůstala Klausová.

Ovšem nedávno jsem četl v Prager Zeitung, že dokonce čeští politici už s předstihem pracují na tom, aby přípona “-ová” byla z jazyka odstraněna, protože to odporuje zásadám rovnoprávnosti a neodpovídá to tedy dnešní době. Jako německý muž mohu bohužel jen obtížně posoudit, jestli české ženy opravdu tak velmi trpí tou příponou, kterou musí celý život nést za svým jménem. Přesto, i kdyby tomu tak mělo být, musím namítnout, že čeština má pro ženy i přívětivé stránky, které jsou německému jazyku úplně cizí.

Tak například ženy, když vyprávějí o sobě v minulosti, díky každému ženskému slovesnému tvaru dostanou darem extra písmenko “a”. “Byla jsem v Praze”, což je jednoznačně zvučnější, než mužský výrok “byl jsem v Praze” a vsadím se, že české klábosení žen u kávy obsahuje o stovky, ne-li tisíce písmenek “a” více, než český sedánek mužů, přirozeně s tou výjimkou, že se baví celý večer o minulosti svých žen.

A ještě, abych nezapomněl, jména míst. V Německu nemají města a vesnice vůbec žádný gramatický rod a jsou rodu středního pouze tehdy, když se před ně postaví přídavné jméno: Pak je to např. “Das historische Nürnberg” nebo “das idyllische Rothenburg”, ale “das Nürnberg”, nebo “das Rothenburg” neexistují.

V Česku naproti tomu je například Brno středního rodu, Liberec mužského rodu, ale Praha (hlavní město státu!), Ostrava (hlavní město průmyslu!) nebo Plzeň (brzy hlavní město kultury!) jsou rodu ženského. K tomu se ještě přidává skutečnost, že místa, jejichž jména končí na “-ice”, a těch není málo, jsou dokonce ženské plurály – město jako Domažlice je tedy, gramaticky viděno, nejen žena, nýbrž docela mnoho žen najednou. Troufám si tvrdit, že ženskost je na české zeměpisné mapě v převaze, protože se nedá naprosto přesně vědět, kolik žen se za jmény jako Jesenice nebo Žlutice skrývá – jsou opravdu jen dvě, aby se plurálu učinilo zadost? Nebo dokonce spíše deset tisíc? Proto bych řekl, nechte všechno tak, jak je!

Já osobně, kdybych byl ženou, rád bych si připlatil, abych se jmenoval “Tannertová”, jestliže bych za to po celý svůj život směl říkat “dělala jsem”, “řekla jsem”, “byla jsem” namísto “dělal jsem”, “řekl jsem”, “byl jsem”, neboť: Proč nepovažovat v češtině každou samohlásku v pralese souhlásek za dar Boží?

Elmar Tannert