Dovolená na českochorvatský způsob

Touhu mé přítelkyně po moři nemůže Česko bohužel uspokojit. Rozjeli jsme se tedy do Chorvatska. Jedna z mých prvních cest v místě dovolené vedla do knihkupectví, kde jsem sehnal slovník, abych v následujících dnech na pláži vysledoval jazykové příbuznosti. Slovní zásoba pro naši potřebu nápojů – pivo, víno, voda, čaj, káva – nám hned napoprvé připadala důvěrně známá, a tak nám malé změny, jako například z bílého vína na bjelo vino nepřipadaly obtížné. I jiná posouvání hlásek jsme měli brzy pod kontrolou.

Když nám kručelo v břiše, neměli jsme český hlad, ale chorvatský glad, když jsme měli opici, nebolela nás hlava, nýbrž glava a chorvatský grad jsme navštívili stejně tak rádi jako český hrad. A tak jsme si v klidu českochorvatsky lámali jazyk celou dovolenou a nenechali jsme se rušit hrstkou “falešných přátel” (pozn. překl. “Falsche Freunde”: slova stejně znějící, mající však v každém z jazyků jiný význam), které jsme postupně objevili.

A česká hodina zní fatálně podobně jako chorvatská godina, ale znamená přitom rok – co to má společného s dovolenou, kdy čas v podstatě nevnímáme? Za veselou jsme považovali představu, jak by nějaký Čech mohl být nepříjemně překvapen zjištěním, že slovo kat v Chorvatsku neznamená vykonavatele rozsudku smrti, nýbrž podlaží.

Cestou domů, na kterou jsme se vydali přes Česko, nás však opět dostihla vážnost života, a sice v Českém Krumlově, kde jsme se zastavili, abychom navštívili Schieleho muzeum. “Jak dlouho chcete parkovat?” ptal se hlídač parkoviště a mne okamžitě zachvátila panika. V hlavě mi strašila nerovná dvojčata hodina a godina – které z těch dvou bylo hodina a které rok? V žádném případě jsem nechtěl na otázku odpovědět ve významu “tři roky”. Ale kdyby hodina měla znamenat rok – jak potom říci “hodina”?

Hledal jsem útočiště v mých napůl zapomenutých znalostech latiny. U starých Římanů se hodině říkalo “hora” a mně to jaksi připadalo známé i jako české slovo. “Tři hory” odpověděl jsem tedy, a protože mi hlídač parkoviště promptně vydal lístek, zřejmě jsem se strefil. Teprve později, v jedné kavárně, když jsem se se slovy “Kolik máme hodin?” vyptával na aktuální čas, mi svitlo poznání, že jsem avizoval nikoliv tři hodiny, nýbrž – no ovšem! “hora”, vrch! – tři hory parkovací doby.

Uvažoval jsem, co se z toho nechalo vyvodit. Že muž v pokladní budce můj omyl zřejmě v myšlenkách bleskově zkorigoval? Jestlipak je v baště turistiky, Českém Krumlově, zvyklý, slyšet svou mateřštinu z úst cizinců krutě zkomolenou? Nikoliv, pomyslel jsem si. On se jen za celá ta léta své poklidné činnosti stal filozofem, který si již dávno předtím, než jsem přišel, položil otázku: “Copak není jedna hodina jednoduše jen jedna hora v čase?”

Elmar Tannert