Čekejte!

Jednoho večera jsem stál na červenou na přechodu pro chodce na Americké v Plzni. Široko daleko nebylo vidět žádné auto a já jsem přemýšlel, jak se mám správně zachovat. Pozná se na mě hned, že jsem Němec, když zůstanu stát na červenou? Jak se čeští chodci chovají na světelně řízených přechodech? To jsem si nikdy pořádně nevšiml a zrovna teď nebyl na ulici nikdo, kdo by mi posloužil jako vzor. Tu jsem spatřil na semaforu svítícím písmem výzvu „Čekejte!“ a mé myšlenky se v mžiku obrátily jiným směrem. Nemělo by tam stát „Počkejte!“? Přesně to volají i ti dva římští důstojníci, když se Asterix a Obelix již hodně vzdálili: „Počkejte! Počkejte na nás!“
Na semaforu se rozsvítila zelená. Zůstal jsem stát a to celé jsem promýšlel ještě jednou od začátku.

Každé české sloveso existuje jaksi dvojmo – v dokonavém a v nedokonavém slovesném vidu. Něco podobného existuje i v němčině. Když například k slovesu „bauen“ přidáme předponu „er-“ pak to platí jako sloveso dokonavé, neboť dokud zedníci ještě pracují, nelze v žádném případě říci, že včera postavili radnici (německy … sie hätten gestern das Rathaus von Neustadt „erbaut“). Jenže v češtině je ta věc bohužel ještě trochu složitější. Když řeknu nedokonavé „čekám“, tak to znamená: „Čekám teď a čekání ještě nebyl konec“, když ale řeknu dokonavé „počkám“, tak se to týká blízké budoucnosti: „Ich werde warten“. To se sice nezdá být pro Němce bezpodmínečně logické, ale důsledek, který z toho pro výzvy vyplyne, je jasný. Když chci česky říci „Warte!“, pak řeknu „Počkej!“, neboť výzva může být přece vykonána jen v blízké budoucnosti. Když chci ale říci: „Warte nicht!“, znamená to „Nečekej!“, neboť pro nicnedělání něčeho není také třeba žádná budoucnost.

Tak jsem alespoň pochopil přibližné pravidlo, které říká, že kladný imperativ se tvoří s dokonavým, záporný s nedokonavým slovesem. Mezitím semafor již vícekrát přepnul mezi červenou a zelenou a já jsem tam pořád stál a přemýšlel. Imperativ „Čekejte!“ mohl přece znamenat vlastně jen „Čekejte nedokonavě – tedy až na věky!“ Bezděčně jsem se viděl, jak se ohlížím po památníku – „Na památku všech, kteří se na tomto místě načekali k smrti, jak jim to přikazovala gramatika“ – žádný jsem ale neobjevil. Upřeně jsem hleděl na druhou stranu k „Uctívanému velbloudovi“, k lokálu, kde bych byl již dávno zaujal místo, kdyby mi v tom nebyla bránila nedokonavá česká přítomnost a myslel jsem na naprosto nepříbuzně působící příbuzná slova „vzít“ a „brát“, která obě znamenají německy „nehmen“ a v učebnicových lekcích se s oblibou používají u stolu. V jedné učebnici říká hostitel „Vezměte si!“ v jiné „Berte si!“ V obou případech jsou hosté vyzváni, aby si posloužili, v prvním případě dokonavě, v druhém nedokonavě. Který z obou hostitelů to myslí opravdu dobře? Pravděpodobně žádný z nich. Ten, který říká „Vezměte si!“ mi nepřeje, protože ve smyslu dokonavého jednání si smím vzít jen jednou a ten druhý chce, abych se v jeho nedokonavé přítomnosti přežral.

Na semaforu byla opět červená. Najednou stál vedle mne nějaký muž a čekal. Oslovil jsem ho. „Můžete mi to blíže vysvětlit? Já mám právě, haha, asi to zní trochu komicky, problém s ,Čekejte‘ a ‚Počkejte‘ …“ Udiveně se
na mne podíval. Semafor přepnul na zelenou. „Nekecej!“ řekl a přešel přes ulici. Nekecej? „Kec“ znamená německy asi tolik jako „Quatsch“, to jsem věděl. Ale je to sloveso dokonavé či nedokonavé? Neměl jsem již nikdy kecat, nebo jen teď ne? Jak jen to myslel? Raději jsem se na to neptal a zamířil jsem do sklepa k „Velbloudovi“, odkud jsem o pár hodin později zcela opilý lezl zase nahoru. „Jen koštujte dál, pane!“ zněl imperativ číšníka po každém pivu, které mi bez otázání servíroval, a jak bych byl mohl odmítnout vzhledem ke gramatickým starostem, které jsem musel utopit v alkoholu?

Elmar Tannert