Vražedné radovánky s češtinou

Zase jednou jsem na cestě do Plzně. Se svou dobrou známou, říkejme jí Laura. Přiznává, že cestuje poprvé do země, která leží na východ od Německa. „Mohl bys mne cestou vlakem malinko naučit češtinu“, myslí si. „Tak přibližně deset slov. Více si stejně nezapamatuji.“ Do Furthu im Wald ovládá Laura již „prosím“, „děkuji“, „dobrý den“ a „na shledanou“ a za hranicemi také „kávu“, „mléko“ a „cukr“.

Později chce vědět více. „Jedeme přece na Arbeitstreffen“, povídá. „Jakpak se řekne ,Arbeit‘? Jakže? Práce? Usrkává kávu a chvíli to slovo obrací v hlavě sem a tam. „No ovšem, to si umím zapamatovat! Mám ti říct jak? Když se tvrdě pracuje, tak si docela zašpiníš pracky!“ „Nojo“, povídám, „proč ne? Když ti není takový oslí most příliš složitý…“ „Vůbec ne! Zkusme hned další slovo!“ Dívá se na louky a pastviny nalevo a napravo od železniční tratě. „Grün! Jakpak se řekne ,grün‘?“ „Zelený.“ „To si zapamatuji snadno! Pomyslím si na Sellerie!“ „Zelený celer?“ „Řapíkatý celer samozřejmě.“

Začínám si zoufat. „Lauro, takhle se neučí cizí jazyky!“ „Ty možná ne, ale já ano! Pojďme hned na další slovo!“ Zdá se, že ji popadl záchvat učení. „Já mám zrovna takový hlad … ve vlaku se přece nechají koupit obložené chlebíčky … Jakpak se řekne ,Brot‘?“ „Chléb“, podávám informaci, a Laura přežvykuje to slovo, jako kdyby se jím mohla nasytit. „Chléb“ … chléb … jasně, no ovšem: někdy se přece dostane chléb, který má docela lepkavé těsto (něm. klebrigen Teig) … a ,chléb‘ přece zní podobně jako ,klebrig‘, nemyslíš? Takže já si teď jednoduše zapamatuji ,chlébriges Brot‘!“

Byla z toho ještě velmi zábavná jízda vlakem, jejíž vrchol tvořilo nenápadné slovo „moc“. Jak jsme na to přišli? Protože Laura měla tak moc velký hlad? Já už nevím. „Takže ,moc‘ znamená ,viel‘?“ ujišťovala se. Přisvědčil jsem. „No ale to – to Češi přece jednoznačně ukradli od Bavorů!“ tvrdila. „Co to tady vykládáš? Od kdy my v Bavorsku  říkáme ,moc‘?“ „No, Bavoři říkají přece, když se hodně dobře pobavili: ,Gestern haben wir eine Mordsgaudi g‘habt!‘ A ze slova ,Mords‘ se v češtině jednoduše stalo ,moc‘.“ „To ale mohlo být i přesně naopak, a naše ,Mordsgaudi‘ pochází od ,moc‘,“ namítl jsem.  „Já jsem se stejně již dávno divil, co má Gaudi společného s mordem (slovo Gaudi je ve staré bavorštině odvozeno od latinského ,gaudium‘ = radost, potěšení – poznámka překladatele).“

Laura však označila moji teorii jako „hanebüchen“ (česky do nebe volající nesmysl). „Když je zde něco „hanebüchen“, pak jsou to ty tvoje oslí mosty, odvětil jsem. „A mimochodem: I slovo ,hanebüchen‘ putovalo z Východu na Západ. To totiž pochází z českého slova pro ‚schändlich‘ – hanebný.“ „Odkud máš ten nesmysl? ‚Hanebüchen‘ pochází, jak známo, od Hagebuche (česky habr)!“ „Habr! Tomu snad sama nevěříš! Jak asi může od nějakého stromu pocházet slovo, které znamená asi tolik jako ,úplně scestné‘?“ Laura uraženě mlčela, a tím jsme naše Mordsgaudi neboli radovánky s češtinou předběžně ukončili.

Dokud vlak nepřejel přes Radbuzu. „Víš, jak se česky řekne ,Brücke‘?“ zeptala se Laura. „Most. To jsem ale zvědavý, jaký oslí most si teď vymyslíš.“ „Něco mne již napadne … moment … to přece jednou existoval ten šlágr: ,Über sieben Brücken musst du gehen‘ – od Petra Maffaye, nebo ne?“ „Vlastně od Karata. Ale, to je jedno – jak si s tím chceš zapamatovat, že  …“ „Docela jednoduše“, triumfovala Laura. „Pro mne teď ta píseň zní: ,Sedm Brücken musíš projít, když chceš mít jeden dobrý mošt! Geniální, co?“ A opět zavládla v našem kupé dobrá nálada. Ne – dokonce moc dobrá nálada.

Elmar Tannert