Jsem hezká?

Každá řeč má své zcela vlastní mezery, které normálně zůstávají úplně nepovšimnuty. Tak jsem teprve u češtiny zpozoroval, že řeči mohou mít svá opravdová jména. Někde jinde si většinou pomohou přídavným jménem, které je povýšeno na jméno podstatné – z français se stane le français, z español se stane el español, z deutsch se stane das Deutsche. V češtině naproti tomu jsou jména všech řečí zastoupena skutečnými podstatnými jmény – francouzština, španělština, němčina, čeština. Ženskými podstatnými jmény, mám-li být přesný.

Brzy po tomto objevu jsem viděl Češtinu, jak přede mnou pózuje a přitom se pomalu točí v kruhu, jako by předváděla nové šaty, a já jsem ji slyšel ptát se: “Jsem hezká?”

“Milá Češtino,” řekl jsem, “tobě se žádná nevyrovná. Jsi docela jiná, než všechny ostatní, které jsem v životě poznal.” Podívala se na mne nevlídně. “Jestli jsem hezká, chci vědět!”

Neptala se jen z ješitnosti. Také ze zraněné hrdosti. Často byla totiž očerňována. Od rakouského spisovatele Fritze von Herzmanovsky-Orlando se třeba dočteme, že v případě češtiny se jedná o vynález jednoho habsburského šaška, který měl za úkol rozveselit chorobně trudnomyslného prince. Něco takového zanechá rány, které chtějí být balzamovány komplimenty.

Pak existují ještě rivalky jako madam Francouzština, královna slunce, které již po staletí leží ctitelé u nohou. Ta o svých nedostatcích nic neví, protože zná jen sebe samu. Že jí Arthur Schopenhauer vytkl, že postrádá sloveso, odpovídající slovesu “stát”, kromě toho ji nazýval ošklivým žargonem a hanobil coby odporně zkaženou italštinu, to již dávno zapomněla – pokud to při tom všem aplausu, kterého se jí dostalo, vůbec slyšela.

Lze se pak divit, že z toho Čeština zahořkne? Ženy chtějí být hezké. “Já jsem již na tobě objevil úžasná slova,” řekl jsem tedy. “Jedno z nich je mlha. Německé slovo Nebel je naprosto neromantické a hodí se tak akorát do zpráv o počasí, ve srovnání s tvou tajuplnou, zasněnou mlhou, a brouillard madam Francouzštiny je prostě jen hustá polévka – bujón!”

“Děláš mi radost,” povzdechla si Čeština. “Více!” “Abych řekl pravdu,” pokračoval jsem, “myslím na tebe každé ráno pod sprchou. Už při tom slově sprcha cítím totiž, jak voda bubnuje na mou pokožku, jako bych stál pod vodopádem. Naproti tomu je z německého slova Dusche cítit pouhá hygiena a normované vodoinstalace.”

“Máš ještě více oblíbených slov, můj milý?” vrkala Čeština.
“Ó ano! Mnoho! Například nádraží. Když slyším jeho německý protějšek – Bahnhof, myslím na jízdní řád, příjezd a odjezd. Ale u nádraží myslím na neznámé, lákající dálavy … dostanu touhu cestovat … a kromě toho,” vyklouzlo mi, “končí slova jako nádraží v jednotném čísle ve všech pádech kromě instrumentálu na – í! To je prostě úžasné! To si člověk nemusí pamatovat tolik pádových koncovek!”

Oči Češtiny se zableskly. “Víš co? Když si nevíš rady s osobnostmi, jako jsem já, zůstaň si u své Němčiny a buď s ní šťastný!” A byla pryč.

Jestlipak mi odpustí, když se o ní budu dále pokoušet? Ale co když bude jednoho dne stát opět přede mnou a zeptá se mne: “Máš mne rád?”
Odpověď bych si měl již dnes dobře rozmyslet.

Elmar Tannert