Učení je mučení

V ponurých zimních hodinách se v mé hlavě zahnízdilo jedno české přísloví, které jsem někde  objevil: “Učení je mučení” – Lernen ist Folter. Úžasné přísloví pro zemi, v níž působil pedagog Jan Amos Komenský. Neznělo snad jeho motto: “Vše ať plyne samo, ať ve věcech násilnosti není”? Vzpomínal jsem na situace, kdy mně prodavačky, nebo číšníci vyslovili kompliment za mé jazykové znalosti – “Mluvíte krásně! Mluvíte velmi dobře česky!“ Přirozeně jsem se vždy s rozpaky ohrazoval – “Děkuji, je to od Vás velmi milé, ale … já vím, dělám ještě hodně chyb … čeština totiž není vůbec tak lehká … “. Na to jsem někdy dostal odpověď: “Nejen pro vás. Pro nás také.” Snad měl Komenský, uvažoval jsem, raději reformovat český jazyk, aby toto přísloví, které uráží jeho působení a tvorbu,  sprovodil ze světa.

Když se ukázaly první jarní sluneční paprsky, pocítil jsem přání po odměně za všechny ty hodiny mučeni, které mám za sebou, kdy jsem se pokoušel vyslovovat nevyslovitelná slova a zvládnout problém dokonavých a nedokonavých sloves. Opatřil jsem si zvýhodněnou jízdenku Bavorsko-Čechy, vzal za ruku svou přítelkyni a nastoupil s ní do nejbližšího vlaku do Plzně. Cestou jsem nám u mobilního prodavače nápojů objednal kávu a čaj a na Plzeňském hlavním nádraží něco rychlého k zakousnutí, pak jsem nás nechal taxíkem odvézt do Loutkového divadla Špalíček v Doubravce a tam poprosil o dvě vstupenky.

Čech, který se učí německy, to nemá tak hezké jako já, pomyslel jsem si. Neboť kam se dostane, když překročí hranici? Do Saska, Bavorska, nebo Rakouska, kde lze němčinu jen ztěží rozpoznat jako němčinu. A komplimentů se mu pravděpodobně také nedostane.

Ale najednou narazila vlna konverzačního štěstí, na které jsem plul, na útes. Ještě před představením mne oslovila dáma z divadla, a já jsem rozuměl jen “sklep”.  Mluvila tedy o sklepu, ale co přesně řekla? Snad to bylo tohle: “Smím vás prosím pěkně požádat, abyste šel do našeho mučícího sklepení? Však víte – učení je mučení!”.  Polil mne pot. Copak jsem opravdu udělal tolik gramatických chyb, že budeme zavření o vodě a chlebu a se skloňovací tabulkou? Na jak dlouho? Na týden, měsíc, nebo rok? “Ušetřete mou přítelkyni!” Chtěl jsem říci. “Ona za nic nemůže. Jen já sám jsem vinen!” Ale jak se to řekne česky? Jak se řekne “ušetřit” a “vinen”?

V tom vybalila ta paní z divadla své znalosti němčiny a pozvala nás, abychom si prohlédli sbírku loutek. Prohlédli? O pět minut později jsme se opět sešli ve sklepení, přešťastní a hrajíce si s loutkami, což mělo za následek, že jsme následující den v loutkovém muzeu získali malého Spejbla a Hurvínka, s nimiž jsme se cestou domů dobře bavili, ale to je jiná historka.

Před tím přišla ještě ta věc s řidičem trolejbusu, kterému jsem řekl jméno našeho hotelu s prosbou, aby nás upozornil, na které zastávce musíme vystoupit a který nám u cíle vtiskl do ruky náčrtek cesty, který nakreslil na předcházejících zastávkách – a snídaně, kterou jsem nám objednal telefonicky na pokoj a která byla bohatší, než moje čeština – a ještě řada věci navíc … pročež tímto prohlašuji Plzeň za mé osobní hlavní město odměny 2012.

Elmar Tannert