Ti Češi jsou blázni!

To tvrdí mnozí Američané, žijící v Praze, kteří rezignovaně vzdali své pokusy, naučit se česky. Nemělo by se jim věřit. “Čeština sice platí jako jeden z nejtěžších jazyků v Evropě”, říká se v učebnici Einstieg Tschechisch (Úvod do češtiny), “nechá se ale docela dobře naučit”. Norimberský spisovatel Elmar Tannert píše v tomto blogu o svých pokusech, prorazit si cestu k češtině autodidaktickým způsobem přes Asterixe, učebnici vydavatelství Langenscheidt a šansony Hany Hegerové – a o svých objevech na okraji této cesty …

Einträge • Příspěvky

Datensatz 1 bis 6 von 65

Seite 1 von 11

Die spinnen, die Tschechen!

Beim Tschechischlernen greife ich zu allen Mitteln. Vor jeder Lektion schenke ich mir ein Budweiser oder Staropramen ein und danach zur Belohnung einen Becherovka. Im Hintergrund läuft eine CD von Iva Bittová, Psi Vojací oder Sto Zviřat. Meine Vokabelkärtchen schreibe ich nur mit Koh-I-Noor-Bleistiften. Auf ebay habe ich mir neulich für fünf Euro 90 Stück aus alter sozialistischer Produktion ersteigert. Die sollten ausreichen, um in den nächsten zwanzig Jahren den gesamten tschechischen Wortschatz in die Kartei aufzunehmen.

Nebenbei lese ich noch tschechische Literatur, hauptsächlich den kleinen Maulwurf, und hin und wieder blättere ich in Sprachführern. Das sind merkwürdige Bücher. Ich frage mich jedes Mal, wie sie eigentlich von ihren Käufern verwendet werden. Ob es wirklich Leute gibt, die, ohne die fremde Sprache zu kennen, mühsam den Satz „Könn-ten-Sie-mir-bit-te-sa-gen-was-heu-te-im-The-ater-ge-spielt-wird?“ aus der Rubrik „Kulturelles Leben“ herausbuchstabieren? Und sich damit eine Antwort einhandeln, die sie nicht verstehen? Vom Theaterstück, das sie sich ansehen, einmal ganz abgesehen.

Was mich betrifft, ich verwende die Sprachführer nur zur Kontrolle. Erst bastele ich mir meine eigenen Sätze, dann sehe ich nach, ob der Fachmann sich genauso ausdrücken würde. Aber unlängst habe ich im Kapitel „Zwischenmenschliches“ die Flirtseite studiert. Man weiß ja nie, was auf einen zukommt. Eventuell parke ich in Tschechien irgendwann einmal falsch, bekomme eine Kralle an den Reifen und kann nur durch heftiges Flirten mit der Polizistin das Bußgeld ein wenig mindern – „Du hast wunderschöne Augen! Hast du einen festen Freund?“ Und sie wird sagen: „Du sprichst ganz wunderbares Prager Hochtschechisch! Dafür bekommst du 100 Kronen Rabatt. Lädst du mich heute abend zum Essen ein?“

Plötzlich las ich: „Prosím Vás, nechte mě na pokoji!“ Wie bitte? „Lassen Sie mich auf dem Zimmer!“? Nein, die Übersetzung lautete: „Lassen Sie mich bitte in Ruhe!“ Habe ich bis jetzt an Hotelrezeptionen immer nach Ruhe gefragt anstatt nach einem Zimmer? Was sagt das Wörterbuch? „pokoj: Zimmer, Ruhe.“

Wie kommen die Tschechen damit bloß zurecht? Wenn ein tschechischer Musiker in seinem tschechischen Zimmer Trompete übt, kann da nicht jeden Augenblick sein tschechischer Vermieter an die Tür klopfen und sagen: „Na, Freundchen? Haben wir wieder einmal vergessen, dass ‚pokoj‘ zwei Bedeutungen hat?“

Die spinnen, die Römer, sagte ich mir. Quatsch, nicht die Römer, die Böhmen. Aber wie heißt das gleich wieder auf Tschechisch? Wo ist mein Asterixheft? Hektisch durchwühlte ich den Bücherschrank. Da hörte ich eine innere Stimme. „Gemach, gemach!“ sagte sie. „So wird das nichts mit der Suche! Dein tschechischer Asterix liegt nämlich im Schlafgemach!“

Ich bedankte mich bei ihr. Allerdings wunderte ich mich über ihre altmodische Ausdrucksweise. Wer sagt heute noch „gemach, gemach“? „Immer mit der Ruhe“ heißt das. Und mein Schlafgemach ist schlicht und einfach ein – Schlafzimmer.

Na gut.

Dann spinnen sie eben doch nicht, die Tschechen.

Elmar Tannert

Ti Češi jsou blázni!

Když se učím česky, uchyluji se ke všem prostředkům. Před každou lekcí si dám jeden Budvar nebo Staropramen a poté jako odměnu jednu Becherovku. V pozadí běží CD s Ivou Bittovou, Psí vojáci, nebo Sto zvířat. Slovíčka si píši na své kartičky jen tužkami Koh-I-Noor. Na ebay jsem si posledně vydražil za pět Euro 90 kusů ze staré socialistické produkce. Ty by měly stačit na to, abych v příštích dvaceti letech zapsal do kartotéky celou českou slovní zásobu.

Kromě toho čtu ještě českou literaturu, hlavně malého Krtečka a tu a tam listuji v konverzačních příručkách. To jsou podivné knihy. Po každé se ptám sám sebe, jak je vlastně jejich majitelé používají. To opravdu existují lidé, kteří z rubriky “Kulturní život”, aniž by znali cizí řeč, s námahou vyslabikují větu “Mo-hli-bys-te-mi-pro-sím-říci-co-se-dnes-hra-je-v-di-va-dle?” ? A tím si vyslouží odpověď, které stejně nerozumí? O divadelním představení, které navštíví, už vůbec nemluvě.

Co se mne týče, já používám konverzační příručky jen pro kontrolu. Nejdřív si sám vytvořím své vlastní věty, pak se podívám, jestli by se odborník vyjádřil stejně. Ale nedávno jsem studoval v kapitole “Mezilidské vztahy” stránku o flirtování. Člověk nikdy neví, co ho potká. Co když někdy v Čechách nesprávně zaparkuji a dostanu na kolo botičku? Pak jen díky vehementnímu flirtování s policistkou mohu poněkud snížit výši pokuty – “Ty máš nádherné oči! Máš stálého přítele?” A ona řekne: “Ty mluvíš úplně úžasnou pražskou spisovnou češtinou! Za to dostaneš 100 korun slevu. Pozveš mne dnes na večeři?”

Najednou jsem četl: „Prosím Vás, nechte mě na pokoji!“ Jak prosím? „Lassen Sie mich auf dem Zimmer!“? Nikoliv, překlad do němčiny zní: “Lassen Sie mich bitte in Ruhe!” Copak jsem se dosud v hotelových recepcích dotazoval na klid místo na pokoj? Co říká slovník? “pokoj: Zimmer, Ruhe.”

Jak jen se s tímhle Češi vyrovnávají? Když český muzikant cvičí ve svém českém pokoji na trubku, nemůže každou chvíli zaklepat na dveře jeho český pronajímatel a říct: “Tak co, přítelíčku? Opět jsme zapomněli, že ‘pokoj’ má dva významy?”

To jsou blázni ti Římané, řekl jsem si. Blbost, ne Římané, Češi. Ale jak se to honem řekne česky? Kde je můj sešit s Asterixem? Horečně jsem prohledával knihovnu. V tom jsem najednou uslyšel vnitřní hlas. “Pomalu, pomalu!” (německy “gemach”), napovídal mi. “Takhle to nenajdeš! Tvůj český Asterix totiž leží v ložnici!” (německy poněkud zastarale “Schlafgemach” – pozn. překladatele).

Poděkoval jsem mu. Ovšem podivoval jsem se jeho staromódnímu způsobu vyjadřování. Kdopak dneska ještě říká “gemach, gemach”? Znamená to “Jen klid, žádný spěch!” A můj Schlafgemach je prostě a jednoduše – pokoj ke spaní.

No dobře.

Tak tedy ti Češi přece jen nejsou blázni.