Pivní rouhači

V červnu jsme podnikli ve třech malou cestu přes severní Čechy a Moravu. Když jsme jednoho slunečného dne jeli s otevřenou střechou kabrioletu, za námi Hrubá Skála a hrad Valdštejn, před námi Hradec Králové, nechal jsem si na zadním sedadle cuchat vlasy větrem a koukal jsem, naprosto šťasten, na rozzářenou oblohu a do krajiny Českého ráje.

Přitom mne napadlo, že jsem skoro přesně před rokem poprvé držel v rukou učebnici češtiny. Čas na bilancování, pomyslel jsem si. Co umím? Dorozumím se v hospodách, restauracích a hotelech, na čerpacích stanicích, v obchodech s obuví a tabákem, umím se zeptat na cestu, umím si koupit jízdenky a vstupenky, zkrátka, jakž takž se orientuju v české jazykové džungli.

S tím bych před rokem nepočítal. Musel jsem myslet na to, jak jsem jako desetiletý, po jednom roce výuky angličtiny, v Londýně utekl před prodavačkou zmrzliny. Domníval jsem se, že se slovy „for ten pence ice-cream“ si objednávám zmrzlinu za 10 pencí, ona však interpretovala „for“ jako „four“ a trvala na tom, abych si vzal čtyři zmrzliny. Stejně zoufale, jako marně jsem se pokoušel s mou školní angličtinou vyřešit ono nedorozumění a nakonec jsem před ní a před těmi čtyřmi zmrzlinami utekl. Dodnes nevím, jak jsem si měl správně tu zmrzlinu objednat.

V Česku, říkal jsem si, se takové nehody dosud nepřihodily. Každý porozuměl, co jsem chtěl, dokonce i tehdy, když jsem se někdy vyjádřil poněkud komicky. Na nějaké hotelové recepci jsem se jednou zeptal – jak mne teprve později napadlo – jestli by mně dovolili, zajet krátce na toaletu. Slovesa “jít” a “jet” jsou si ale vskutku fatálně blízko. Především tehdy, když máte na spěch.

Jindy jsem zase na otázku staršího pána, jak pak se nám v Česku líbí, odpověděl: “Je to naprosto úžasné! Především tato,” roztáhl jsem své ruce, “nádherná rodina!” Přirozeně jsem měl na mysli “příroda”, ale díky Bohu jsem podle zmateného výrazu v obličeji mého protějšku zpozoroval dostatečně rychle, že jsem “přírodu” zaměnil s “rodinou”.

A pak mne přece jen ještě napadla jedna věc, která se již vícekrát žalostně nepovedla. Naposledy před čtvrthodinou v jednom malém bufetu u hradu Valdštejn. Tam jsme podnikli prozatím poslední pokus, objednat si Radler. Průběh experimentu byl pokaždé identický: Protože jsem nevěděl ani já, ani cestovní slovník, jak se česky řekne Radler, vysvětlil jsem muži za výčepním pultem, že bychom si přáli nápoj, který sestává napůl z piva a napůl z limonády. Pokaždé se zdálo, že ihned ví, co jsme chtěli, již po slovech „napůl z piva“ sáhl po sklenicích a naplnil je dvojí tekutinou, z které se vždy vyklubala směs z tmavého a světlého piva. “V Bavorsku nepředstavitelné,” řekli jsme si. “Jak je vůbec možné slít dohromady dvě různá piva?”

O týden později, na zpáteční cestě, jsme se v Plzni setkali s přívětivým pánem, který překládá texty mých blogů. “Prozraďte nám jedno tajemství!“ požádali jsme jej. “Jak se řekne česky ,Radler’?” “Cyklista”, odvětil bez váhání. “Cyklista?”, zamyslel jsem se. Má zde jít o onu pozoruhodnou paralelu mezi češtinou a němčinou, stejně jako u slova “zámek”, kterým se míní jak zámek zámeckého pána, tak i zámek na zamykání? Pro jistotu jsem řekl: “Nemáme na mysli ,toho’ Radlera, nýbrž ,ten’ Radler.” A moje přítelkyně dodala: “V Hamburku známý též jako ,Alsterwasser’ (čili přezdívaný jako voda z tamní řeky Alsteru – pozn. překl.).” Byl bezradný. Vysvětlili jsme. On pochopil. A řekl: “Nevěřím, že v Česku něco takového dostanete. Neboť každý Čech si pomyslí: ,Proboha! Přece nemůžete smíchat dobrý pivní mok s limonádou!'”

Zbývá konstatovat, že česká pivní kultura na nejzazším okraji západních Čech již byla podminována německými pivními rouhači. V hostinci na Pleši lze každopádně objednat Radler jako „rádl“ a myslím, že toto slovo do českého jazyka dobře zapadá. Především pak, když se řekne: “Mám rád rádl!”