Čeština od A do Z

Až po pracovní době začíná, jak se říká, skutečný život. Lidé jdou na fotbal, na koncert, na disko nebo jednoduše jen do hospody zahrát si s přáteli šipky nebo stolní fotbálek. Ale v Čechách je tomu trochu jinak. Tam lidé večer rádi společně relaxují při skloňování. “Tak co kluci?” ptá se Jiří, opře se o pult a zvedá své pivo, “Co budeme dnes dělat? Nedáme si znovu tvary středního rodu vztažných zájmen? Všechno – všeho – všemu – všechno …”

“Ale néé! Vyskloňujme radši mužský rod přivlastňovacích přídavných jmen!” volá Mirko. A Karel u vedlejšího stolu nadšeně spustí: “Bratrův – bratrova – bratrovu – bratrův – bratrově – bratrovým!” Při skloňování množného čísla se k nim přidá celá hospoda: “Bratrovy – bratrových – bratrovým – bratrovy – bratrových – bratrovými – juhu!”. Hospodský nalévá rundu slivovice. “Na nepravidelná podstatná jména – ať žijí – na zdraví!”

Během takových večerů teče pivo a kořalka proudem, neboť česká radost ze skloňování se nezastaví ani u názvů obcí – a těch je hodně. Proto jsem si zvykl procvičit si před každým výletem do Česka skloňování nejdůležitějších míst podél trasy se zvláštním zřetelem na genitiv, který následuje po předložce “do”. Abych se totiž kdykoliv mohl zeptat čistou češtinou na cestu. Zdá se však, že právě u genitivu se vyskytují výjimky, které zřejmě vznikají tak, že při zasedáních “1. českého skloňovacího spolku 1880” jsou jména obcí probírána vždy až po desátém nebo dvanáctém pivu. Proto dodnes nevím, jestli když pojedu do Šumperka, nacházím se na cestě “do Šumperku” nebo “do Šumperka”. Toto město je každopádně mužského rodu, jenže se zdá, že někteří jej považují za “živé” a jiní za “neživé”.

Naproti tomu v případě vesničky Vlaské, která leží na železniční trase z Králík do Hanušovic, se mi zdál pád jasný. Je to, myslel jsem si, ženský rod jednotného čísla, proto se genitiv rovná nominativu. A tak jsem minulý pátek při nákupu jízdenek v Hanušovicích s čistým svědomím požadoval: “Tři jízdenky do Vlaské, prosím – tam a zpět!” Téměř neznatelné cuknutí uniformované dámy u okénka, když jsem vyslovil “Vlaské”, jsem připisoval mému německému přízvuku. Mýlil jsem se. O několik hodin později v hotelovém pokoji jsem totiž v jedné knížce se starými pohlednicemi objevil popisek obrázku “Tunel u Vlaského”, tedy německy “ein Tunnel bei Vlaské”. A po předložce “u” má být, jak je známo, 2. pád. Měl jsem tedy požadovat “tři jízdenky do Vlaského?” Copak se Vlaské skloňuje jako přídavné jméno? Ohromený jsem zalistoval ve slovníku a hledal jsem – bohužel zbytečně – přídavné jméno vlaský, -á, -é”.

Od té doby se mi to honí hlavou. “Vlaského? Proč Vlaského?” ptám se sebe brzy ráno při vstávání, při čištění zubů, při sprchování. A večer nemohu usnout. “Vlaského? Proč Vlaského? Že by místa pod pět set obyvatel neměla ve svém názvu podstatné, nýbrž jen přídavné jméno?”

Přirozeně, mohl bych se obrátit na pobočku “1. českého skloňovacího spolku 1880”. Ale byl tady ještě další naléhavější problém, na který jsem ten spolek chtěl upozornit. Nad výlohou jednoho plzeňského antikvariátu jsem totiž viděl nápis “Od A do Z”. Po obou předložkách “od” a “do” musí být přece genitiv, a proto, napsal jsem ve svém e-mailu, “není přece v Čechách možné psát “A” a “Z” úplně bez skloňování.”

Na příští členské schůzi skloňovacího spolku bude snad nalezeno řešení. Nejpozději po dvacáté místní rundě slivovice.