Slyšeli jste Dvořáka

“Slyšeli jste klavírní koncert G-mol opus 33 od Antonína Dvořáka.” Když taková věta zazní v německém rozhlase, slyšeli jste nejen Dvořáka, nýbrž i jistou úlevu hlasatele, že se mu to “ř” podařilo vyslovit. Věru, české “ř” je v Německu bráno vážně. Velmi vážně.

Češi asi nejsou na naší fobii z písmena “ř” zcela bez viny. Opakovaně slyšíme, nebo čteme tvrzení, jak prý jsou hrdi na své “ř”. Nevím sice, jestli tomu mám věřit, protože jsem ještě nepotkal žádného Němce, který by byl hrdý na “ü” nebo “ö”, ale faktem je, že vyslovení “ř” u nás platí za zásadní fonetickou zkoušku. “Ať mluvíte jakkoliv perfektně česky, podle chybně vysloveného “ř” se ihned pozná cizinec!” – šeptá se po Německu. Ve skutečnosti však selháváme na Dvořákovi ze zcela jiných důvodů. Umím si dobře představit, že německy vyslovený Dvořák zní v českých uších asi jako vojenský povel: “Rrrrechts um! Marrrsch! Dvorrrschakk!”

U nás se totiž traduje striktní pravidlo, že v češtině je přízvuk zásadně na první slabice, v důsledku čehož považujeme čárky za legrační malé ozdoby, které pan Tau osobně roztrousil nad samohláskami.
Čárky nemohou být znaky pro přízvuk, myslíme si, neboť ty se toulají jednou v prostředních slabikách, jindy v koncových slabikách, ale určitě ne vždy v první slabice.

Jakmile ale zjistíte, k čemu tady čárky jsou, stojíte jako osoba učící se češtinu před neřešitelným úkolem při pokusu správně vyslovit česká slova typu kavárna: dát přízvuk na první slabiku a zároveň mu dát dlouhou druhou slabiku? U “Dvořáka” by se německý rozhlasový hlasatel poučený o délkách českých samohlásek skepticky zeptal, “vyslovuje se to tedy tak nějak podobně jako “Dvořaaak”? A kde potom zůstal přízvuk na první slabice?”

Se světově obávaným jazykolamem “Strč prst skrz krk” zřídili Češi kolem své řeči jakýsi druh souhláskového firewallu, který má vetřelce nejen držet na “dištanc”, ale také jim nabulíkovat, že největší obtížností češtiny jsou souhlásky. Ve skutečnosti jsou to samohlásky, které mohou být v přízvučných slabikách krátké, v nepřízvučných slabikách dlouhé a jazyku tak propůjčují svérázné vznášení.

Ale dokud Češi bezstarostně říkají  “Bätthovään”, když mají na mysli Ludwich van Beethofn, smíme i my dál dělat jako doposud – s jménem “Dvorrrschakk – marrrsch!”