Turecké Velikonoce

Nedávno jsme byli v Domažlicích, podívali jsme se trochu po městě, dali si něco k jídlu v útulné malé restauraci a na závěr jsme si objednali tureckou kávu. Tu jsme nemohli vůbec dopít, neboť již po několika málo loknutích jsme pocítili bláznivý tlukot srdce.

“Copak, káva nechutná?” dotazoval se hospodský znepokojeně. “Je trochu silná”, řekli jsme.

Majitel podniku se nám zdál jako člověk, s kterým lze otevřeně mluvit, a tak jsme překonali zábrany a ještě dodali: “A kromě toho je úplně jiná, než turecká káva, kterou servírují Turci v Německu. Nedošlo zde v tomto ohledu k nedorozumění?” Otevřeně řečeno, již vícekrát, když jsem v Čechách konzumoval tureckou kávu, jsem nabyl dojmu, že vzájemný vztah obou národů nemůže být zcela v pořádku. Hospodský nám na tuto otázku nedovedl odpovědět a tak jsem se rozhodl jít na to přes jazykovědu a doma zalistovat v učebnici turečtiny, kterou jsem si již před lety zakoupil.

Brzy jsem měl jasno v tom, že Češi a Turci jsou jazykově zcela nekompatibilní. Jediným pojítkem mezi nimi je čaj, případně çay, zbytek je hotová katastrofa. Jako Němec vím, že hláska “ü” není u Slovanů zrovna oblíbená, a tak si můžeme alespoň v náznacích představit, jaká sprška zděšení se zmocní Čecha, který si coby svědek vyslechne radostnou orgii tureckého “ü”, dejme tomu ve větě “Bu bay müdürümüzdür” – “Tento pán je náš ředitel”.

Na tomto příkladu je mimochodem vidět, že samohlásky a souhlásky v turečtině následují po sobě dost rovnoměrně. Proto dostávají Turci návaly potu, když je konfrontujeme s nahromaděním souhlásek při současném nedostatku samohlásek. Už jsem zažil dospělé turecké muže, kteří zvládli svou paniku z německého “Schnitzel” jen tak, že přidali samohlásku navíc a Schnitzel proměnili na “Schinitzel”. Teď také vím, proč Češi v Habsburské monarchii museli bojovat na straně Rakušanů proti Osmanům. Úplně neozbrojení zaútočili na turecké vojsko a křičeli: “Smrž pln skvrn zvlhl z mlh!” nebo “Plch zdrhl skrz drn, prv zhltl hrst zrn!” – samozřejmě s vatou v uších, aby byli imunní proti četným “ü” ve výkřicích zděšení prchajících Turků.

Tato historická epizoda zjevně upadla v zapomnění, jinak by Češi při fotbalovém MS 2008 nikdy nemohli utrpět porážku 2:3 proti Turkům. A tenkrát se po dlouhou dobu zapomínalo vyplatit vojákům jejich žold, v důsledku čeho vznikl výraz, který jsem před několika dny převzal do své české slovní zásoby: “turecké Velikonoce”, německy “am St.-Nimmerleins-Tag”, nebo česky “na svatého Dyndy”. V tento den budu pít mou příští česko-tureckou kávu. A do té doby – již jen kávu vídeňskou. Tu českou.