Stracciatella v Horšovském Týně

Skutečnost, že jsem nechal svou přítelkyni, aby se podílela na mém studiu češtiny, musím zpětně označit jako velkou nerozvážnost. Přitom “podílet se” znamená jen tolik, že tu a tam jsem učinil nějakou poznámku o věcech, které mě zaměstnávaly, například obtížně vyslovitelná slova jako smrt, srdce, nebo třebas čtvrt. A jednou jsem udělal tu chybu, že jsem se jí zeptal: “Chceš vědět, jak se řekne česky Eis? Zmrzlina!”

Z toho se spontánně rozvinula debata o slově zmrzlina, v průběhu které jsme vytvořili teorii, že se u slova zmrzlina musí jednat o jakýsi druh výchovného opatření s tím účelem, aby se u českých malých dětí potlačil nadměrný konzum zmrzliny. Představovali jsme si české rodiče, kteří vlečou své naříkající děti kolem stánků se zmrzlinou a škodolibě podotknou: “Samozřejmě dostaneš zmrzlinu – za pár let, jen co to budeš umět správně vyslovit! Haha!” Představovali jsme si, jak se české děti ve školce stáhnou do jednoho kouta a tajně společně cvičí: “Zm-rz-lina … zm-rz-lina … zm-rz-lina …”

A z toho důvodu si moje přítelkyně slovo zmrzlina zapamatovala. Jednoho slunečného podzimního dne jsme si vyjeli na výlet do Plzně. Krátce za hranicí na silnici do Rybníka blokovala nějaká stavební četa cestu a já jsem se pracovníků, co asfaltovali a válcovali silnici, zeptal svou začátečnickou češtinou asi jako: “Můžeme jít po tato cesta do Rybník?” Přece jen, rozuměli mi, a já jsem dokonce rozuměl jejich odpovědi, že musíme počkat ještě deset minut a potom že bude cesta volná. Od té chvíle jsem uvěřil, že zvládnu všechna nastávající jazyková dobrodružství.

V Horšovském Týně jsme se rozhodli, že si dáme malou přestávku, procházeli jsme se městem a objevili jsme pěknou malou kavárnu. Příliš pozdě jsem si všiml, že tam nabízí i zmrzlinu. S rozzářenýma očima mě prosila moje přítelkyně: “Koupíš mi zmrzlinu?” – “Už jsi dost velká”, odvětil jsem, “můžeš si ji koupit přece sama!”, neboť výjimečně jsem prokoukl její záměr. “Ne! Ne v Čechách. Já neumím česky – ale ty ano!”

“Miláčku”, řekl jsem, “pojedeme dál do Plzně. Tam si zajdeme na oběd a já ti mou nejlepší češtinou objednám svíčkovou s knedlíky. Já sám si dám k jídlu dvě, tři piva a po jídle ještě čtyři nebo pět Becherovek. Pak sice budu mít odvahu, abych ti jako dezert objednal zmrzlinu, ale budu schopen to vyslovit ještě hůř než předtím a mohlo by se klidně stát, že číšník ti postaví na stůl sklenici jaterního rybího tuku. Takže na to s tou zmrzlinou radši hned zapomeň. Konec konců jsou také dorty a zákusky. Ty se dokonce i v češtině snadněji vyslovují.”

O tři minuty později jsme stáli u zmrzlinového stánku a to děvče po mém boku si přirozeně přálo Stracciatellu. Vanilková nebo čokoládová zmrzlina, to by bylo příliš jednoduché. A tak jsem objednal navzdory těžkým pochybnostem, že Stracciatella by se mohla v češtině jmenovat docela jinak, jednu “stračatelovou” zmrzlinu. Moje přítelkyně dostala svou zmrzlinu a já jsem se cítil jako malé české dítě, které rodičům poprvé ve svém mladém životě vyfouklo zmrzlinu. Přestože jsem já sám v rukou žádnou neměl.