Společné \\“ou\\“

Po dobu necelých dvou generací, od roku 1353 do roku 1400, sahalo české teritorium za Karla IV. a Václava IV. až téměř k branám Norimberka – krátké intermezzo, ale lingvisticky do dneška významné. V této době se totiž, podle historika Jiřího Posmívala, dvojhláska “ou” vyvinula na společnou hlásku v češtině a hornofalckém nářečí; není ovšem jasné, zda “ou” putovalo ze západu na východ, nebo z východu na západ.
Zlé jazyky tvrdí, že dočasné rozšíření Čech napříč severní Horní Falcí bylo jazykovým dobyvatelským tažením. Pro rozsáhlý český systém skloňování se naléhavě potřebovala ještě skloňovací koncovka, mimo jiné pro ženský rod akuzativu jednotného čísla tvrdých přídavných jmen a pro tento účel si čeština jednoduše přivlastnila hornofalcké “ou”.

Ať je tomu jakkoliv – rozhodující je efekt. To “ou” v průběhu dějin  vandrovalo z Horní Falce dále na západ až do Norimberka a já se s ním nyní potkávám v češtině jako se starým přítelem. Kdykoliv si zoufám nad sedmi pády nebo rafinovaným systémem předpon českých sloves, najdu útěchu v elementárních slovech, obsahujících “ou”, jako houska, houba, nebo mouka. S velkým potěšením jsem stranou učebnicových stezek již také objevil, že Češi zcela zjevně své “ou” ze srdce milují – jak jinak by mohli začínat jeden ze svých veršů pro děti se slovy: “Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy”? To je balzám pro duši “Hornofalčťana”, neboť ten sklízí ve zbývajícím Bavorsku za jeho “ou” jen posměch – kabaretiér Bruno Jonas si to vzal již za záminku, aby Horní Falc označil jako “bavorskou jazykovou laboratoř” nemluvě o žertovné otázce, velmi oblíbené mimo Horní Falc, totiž –  jak přimět “Hornofalčťana”, aby štěkal.

To “ou” představuje tudíž podstatný spojovací článek mezi hornofalckým nářečím  a češtinou, sype ale také písek do soukolí. Když jsem v létě viděl na Eulenbergu u Friedrichshängu pašeráckou hru a slyšel hromadu vět, obsahujících “ou” pomyslel jsem si “Ouvej, ouwäih!” a sebe jsem se ptal, jestli se Čechům v publiku podaří vykrystalizovat z věty jako “Af däi Wanka koust di valoua!” spisovně německé “Auf Wanka kannst du dich verlassen!” (Na Wanku se můžeš spolehnout). O tom mám do dneška pochybnosti a jsem si proto jist, že to “ou” má velkou symbolickou hodnotu pro mnohovrstvý vztah mezi Čechy a Němci. Mezi nimi existují spojující prvky a přesto může být přesně v tom, co je spojuje, skryto něco podivného. Jednou pro jedny, jindy pro ty druhé.